Letopisy Narnie

Kdokoliv potřebuje hrdinu, kdokoliv je v nesnázích, trpící či jinak strádající, jsem tu ku vaší pomoci, ku prospěchu a jiným benefitům z mého poslání rytíře vyplývajícím!

Cokoliv vám udělám, zařídím, kohokoliv vyřídím, jen mi dejte šanci, jsem sice malý, ale ještě nikdy nikdo mě v boji neporazil, to bych se na to podíval!

Zabít draka? Ne, ne, draka ne, od jistého zážitku s jedním hrozně otravným drakem, který nakonec nebyl tak úplně otravný, draky nezabíjím, nezlobte se.

Ve jménu Aslana, jsem myšák Rípčíp a nabízím vám svoje služby!

(AU! NESAHEJ - MI - NA - MŮJ - OCÁSEK! PUSŤ MĚ! JÁ NEJSEM!!! ROZTOMILÁ MYŠIČKA!!!!)

Jako by se zem chvěla vzdáleným hučením. Ptáci poplašeně vzlétali. Vítr ustal a v nastalém tichu se do daleka neslo zlověstné praskání. Někde hluboko dole se spoutaný živel bouřil proti svému uvěznění. Všechno živé prchalo z dosahu, když jako pohněvaný leviatan přerval svoje okovy a smetl vše, co mu stálo v cestě. Do hukotu se mísilo praskání vyvrácených stromů a dunění balvanů, které nevydržely nápor stoleté vody.
Ale to už nebyl ten nádherný, opojný koncert zkázy, kterým se Jadis kochala v Charnu. To na řece pukly ledy. A tahle vlna už nebyla její. Její žhavý hněv najednou nezmrazil ani lísteček.

„Vy jste mladí, nebo dlouhověcí, ale co mně ještě zbývá za naději?“
„Nebude to navěky, věř mi, dočkáme se!“
„O tom nepochybuji. Ale já se nedočkám, zbývá mi jen pár zim a teď už vlastně jen tahle jedna.“
„Možná ne,“ řekl náhle jeden z okovaných, „možná, kdybychom...“ pohlédl tázavě na své druhy.
„Zbláznil ses?! Prý to šíleně bolí?“
„Povídali, že mu hráli, říkal kdo?“
„No, oni.“
„Tak vidíš.“
Mladší odhodlaně pohlédli na starého jezevce a pak zapěli jásavým hlasem:
Zlu se všechny plány zhatí, až se Aslan zpátky vrátí...
Za chvíli byla zahrada o pár soch bohatší. Čarodějnice nesnášela zpěv.

Třikrát se svlékl z kůže. Třikrát pocítil naději. Třikrát byl zklamán.

Najednou lev promluvil. „Na tohle sám nestačíš.“
Přikývl. Věděl to.
„Dovol mi, abych ti pomohl.“
Tiše souhlasil. Jiná cesta nebyla.

Velké drápy se mu zasekly do hrudi a začaly z něj pomalu odlupovat dračí kůži. Strhávaly, ničily, zanechávaly rozpáleného do ruda. A tak řval a brečel, zaklet v trýzni.

Ale pak to skončilo. Zůstal tam ležet - čistý jak ve chvíli, kdy se poprvé nadechl.
Drápy, které zraňovaly tělo, léčily mysl.
Když se pak vykoupal v jezírku, bolest zmizela a on byl opět člověkem.
Čistý. Zachráněný. A živý.
Zrozen bolestí.

„Naskoč si,“ pobídl ji, „musíme vyrazit.“
„Já mám strach,“ zašeptala vyděšeně, pohled upřený k zemi, „bojím se, že spadnu.“ Trochu se styděla, nejspíš to bylo hloupé. Ale už ho párkrát běžet viděla a představa pádu v takové rychlosti se jí ani trochu nelíbila.
„Dítě moje,“ usmál se na ni laskavě, „uvidíš, že se ti to bude líbit. Jen pojď.“
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Zlatě zářily a bylo v nich tolik lásky!
S úlevou se usmála a vylezla mu na hřbet.
„Odpusť,“ zašeptala do husté hřívy.
S ním se přece nemá čeho bát.
Aslan se poklidně rozeběhl.

Kletba Bílé čarodějnice neležela na všech narnijských hvozdech stejně. Přelévala je ve vlnách podle toho, kde se právě nacházela či kam byl zrovna upřen její zrak. Udržet po léta v područí spánku statisíce živoucích bytostí nebyl jednoduchý úkol ani pro velkou Jadis z Charnu.
A tak se dryády, hamadryády i sylváni čas od času probírali ze smrtelné únavy, tu po jednom, tu ve skupině. Pomalu zvedali ztěžklá víčka, pokoušeli se otevřít ústa zaslepená sněhem. Hledali další oko, další větev, která jim pokyne na pozdrav. Šátrali pod zemí po známých kořenech. A pevně je stiskli, když udeřila další vlna ledového kouzla.

Měla dojem, že se přeslechla.
„Co, prosím?“
Nebylo přece možné...
„Znám Narnii,“ opakoval znovu tiše.
Jako by prasklo sklo. Už nebyl její svět - tak nesnesitelně obyčejný - a ten druhý, ten vysněný, který musela opustit. Ze všech zemí, všech lidí, co žijí v Londýně, všech studentů, které kdy mohla potkat, se o ni uchází ten, který viděl... Viděl. A teprve teď jí došlo, že se doposud dívala jen přes roušku, v bolesti se přesvědčila, že svět kolem ní nemá tajemství, dokud jí jedna z jeho záhad nepřišla až ke dveřím.
„Odpusťte, neměl jsem vás tím obtěžovat během hry.“
Stiskla mu ruku.

Odmalička snila, že bude mít svatbu jako jednou za sto let. Všichni se jí smáli. Jak by se něco mohlo vyrovnat stoletým oslavám? Jak by se jakkoli bohatá svatební veselice mohla přiblížit jásavému veselí, které propukalo každých sto let kolem kamenného stolu?
Mysleli si, že si dělá legraci.

Když pak pohlédla do očí Lva, napadlo ji, že snila až příliš skromně. Její svatební den byl největším dnem od chvíle, kdy nad Narnií zazněla stvořitelská píseň. V dobrém i ve zlém. Sevřela v dlani svatební prsten, přetáhla svého manžela přes práh a všichni zlí duchové utonuli ve vodách zalévajících starou Narnii.

Koriakin, nejjasnější Pán úsvitu, zazářil a opsal elegantní oblouček kolem Almabil, Paní míru, koketně obkroužil mlhovinu Aslanův oštěp, z dálky pozdravil Ramandua, aby dal zblízka přednost Tarvovi, Pánu vítězství.
Opatrně se mu dvořil... Nebo snad Tarva jemu?
Oběžnice se přibližují... Vesmír hoří!

Aslanovy oči se mu propalují do bublající krve zpěněné vášní.
"Koriakine, Koriakine..."
"Copak? Paní Almabil žalovala?" ušklíbl se Nejzářivější, rozpřáhl ruce, a pak už jenom padal.

Pán úsvitu, v sousedním studánkovém světě známý jako Světlonoš, Jitřenka, Heosphoros, Lucifer, Had rajský z podřádu hadů, z řádu šupinatých, třídy plazů, z říše padlých hvězd.

"...Tohle jsou ťulpodi. A tvůj trest."

Běžte, mí poslové, leťte po větru a vyřiďte všem dobrou zprávu. Zburcujte spící, dejte naději ustrašeným, potěšte umírající... a pak – až začne země procitat – vyjděte naproti mým vlkům a nenechte je na pochybách, ať poznají, že se blížím. Ať se lekají mého odrazu na vodní hladině, v temné noci ať je budí můj hlas. Jediný z nich se neskryje před vzpomínkou na mě. Doneste jim tu dobře známou vůni, ať je zabrní v nohách touha po svobodě a až znovu odkryjí tesáky, aby zavrčeli, zuby jim zatrnou a zachvějí se, protože staletá zima povoluje, jak se král šelem vrací domů...