Letopisy Narnie

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.

"Vy dva se už do Narnie nevrátíte," řekl.
Vlna emocí se přes ni převalila, a než se mohla nadechnout, přišla další... a další.
"Zuzano," vytrhl ji jejím jménem z běsnícího živlu, "neposílám vás domů za trest, ale protože váš úkol už neleží tady. I váš svět potřebuje krále a královny."
Kousla se do rtu.
"Nedokážu to, Aslane."
Lev mrskal ocasem. Promluvil dunivě a mocně.
Pak řekl: "Dcero Evina, dokázala jsi už mnohem víc. Teď zase vy otevírejte cestu těm, kdo ji potřebují."
Mlčeli. Nakonec přikývli.
"Zítra projdete zpět do svého světa," odmlčel se, "vedli jste si dobře."
Oba se usmáli.

Nechtěla tomu věřit. Nemělo to logiku. Proč nic neviděla? Vždyť přece chtěla. Tolik chtěla. Chtěla? Co chtěla? Chtěla ho vidět? Nebo chtěla jen záruku? Jistotu? Vypadnout z toho hrozného lesa? Je to strašlivý okamžik, když začnete lhát sami sobě a jste si přitom tak jisti svou upřímností. Dělala jen to, co bylo rozumné.
Následovat Lucku bylo šílenství. A přece šli. S každým krokem přibývalo světla. Oči se jí otevíraly. Teď už vědomě strhávala klapky, kterými se oslepila. Záblesk zlaté. A pak spadla poslední a ona najednou, tak jasně jako viděla své sourozence, spatřila lva, „Aslane,“ a všechno zase dávalo smysl.

„Co tady vlastně děláme?“ povzdechl si trpaslík. Chvíli zíral na šachovnici, načež přemístil krále.
„To říkáš vždycky, když prohráváš,“ usmál se faun. Po krátkém zaváhání táhl koněm.
„Chm,“ zabručel trpaslík, „ale teď se ptám vážně. Co a pro koho tu vlastně hlídáme?“
„Není to jedno? Služba jako služba.“
„Není. Na normální hlídce jeden vídá lidi,“ zamračil se.
„Táhni,“ vyzval ho faun.
„Měsíc hlídat opuštěný hrad, pche!“
Trpaslík mrzutě pohnul jezdcem.
„Eso,“ prohlásil vesele faun, když přemístil zlatého střelce.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se říká šach!“ zaúpěl jeho společník.
Faun se smál. A kolem nich se nehlučně rozpadal Cair Paravel.

Celé jeho nitro se sevřelo a cosi uvnitř temně zadunělo. Teď ne. Teď jdu zemřít.
Srdce se mu rozbušilo zběsilým rytmem a krev v žilách trylkovala. Ještě ne. Zbývá zvítězit.
Svaly sebou škubaly a rozeznívaly mohutný chorál. Vložit koruny na hlavy.* „Proč odchází?“ zeptala se Lucinka posmutněle.
„Víš, není to žádný ochočený lev,“ odpověděl pan Tumnus.
„Ne, to není,“ řekla. Ale uvnitř to nechápala. Nebylo mu s nimi dobře?
Aslan cítil dětský smutek. Nerad opouštěl ty, co ho milovali. Ale melodie uzrála a v lese mezi světy tryskala čerstvá voda. Nový svět volal po písni. A Aslan miloval nové světy.

"Přiznejme si to, zestárli jsme," povzdechl si.
"Vzpomínáš, byly časy, kdy tě každá narážka na věk hrozně urazila," otočil hlavu.
"Vždycky jsi pak se mnou týden nemluvila," usmál se pro sebe.
"Říkával jsem ti, jen si trucuj, jen aby ti to nezůstalo - kdo chvíli mlčel, už mlčí opodál."
V koruně stromu zahvízdal vítr.
"Já vím, že ta průpovídka je ve skutečnosti jinak. Ale to všechno, tolik se toho změnilo. Podívej na mě, copak by mě někdo ze starých přátel poznal? Faun, který netančí," umlkl.
"Tak už jednou přestaň trucovat," přejel rukou po hrubé kůře, "prosím."
Vrba mlčela. A sníh padal.

Čas všednosti. Čas překovat meče v radlice, hroty šípů v násadky per, vyměnit vládu za podřízenost, trůny za nepohodlné školní škamny. A přece se v nich něco změnilo. Všichni to vycítili.
„Víš,“ zakoktal se chlapec, který jí chtěl zřejmě složit poklonu, „ty jsi jiná než ostatní holky. Jsi hrdá… skoro jako královna.“ Trefa do černého. Co na to říct?
Po chvíli ticha se usmála, s nečekanou lehkostí odhodila tu rozumnou Zuzanu a řekla: „Protože jsem královna.“
Hoch na ni s nepochopením zazíral, a když ho míjela, nezmohl se na slovo. Věděla, co si o ní pomyslí. Potrhlá „královna“. Tak ať.