Letopisy Narnie

Bylo by mi tě snad i líto, Aslane, jak tak se staženým ocasem odcházíš ze své země, kdybych to nebyla já, před kým prcháš. A dobře děláš, brzy bys svou zemi nepoznal, jak ji přetvořím ke svému obrazu. S tebou opouští tuto zemi vše dobré. Se mnou opouští tuto zemi vše dobré. První padne tvůj zákon, ta směšná, ubohá berlička pro slabé. Slabí nemají v mé zemi místo, kdo nedokáže přežít, právem umírá.
Jenže Čarodějnice, ač byla u stvoření Narnie, už dávno nebyla schopna vidět za její okraj. Tak se stalo, že aniž to věděla, zákony prastaré magie platily dál.

Nabrousivše kosy, pustili se ženci do práce. Klasy nehlučně klesaly na zem spolu s bodláčím, které mezi nimi vzrostlo. Svazovali jej do otýpek a házeli stranou na rostoucí hromadu. Když bylo všechno obilí shromážděno na vozech a odvezeno, nepotřebný plevel zapálili.
Cítila stoupající kouř a žár. To ona hořela. Ale nebyla koukolem, spíš kovem, hrnčířskou hlínou, ptákem. Bolest tančila a ohněm probleskovala zlatá záře.
S trhnutím se probudila. Mžitky před očima dosud oranžově plápolaly. Aslane...
Byla to zpráva pro ni. Dobrá zpráva. Jsou v pořádku. Šeptem opakovala jméno Lva. A poprvé od jejich smrti nebyla její modlitba výčitkou, ale prosbou.

Bavila se. Obtloustlý komorník se rozjařeně batolil po jevišti, předčítaje nahlas z nastrčeného dopisu. Cítíc na sobě jeho pohled, smála se jen v duchu, nedovedla se (zvlášť když jí vykal) chovat jako holka z třetí lavice u okna. Bylo to celé tak hloupé. Zatímco se publikum chechtalo směšným pohybům a replikám černobílé figurky, přemýšlela. Nemohl věřit, že by opravdu byla královna. Takže to jen hrál. Proč? Koutkem oka postřehla jeho pohyb.
„Promiňte, že vás ruším, ale musím se zeptat.“ Zpozorněla.
„Jaké říši jste vládla?“
Obrátila se na něj nechápavě. Ptal se zcela vážně.
„Narnii,“ vydechla tiše.
Usmál se: „Tu znám.“

Byla to velká věc. Zpět ve staré Anglii by to bylo nevídané: skok o dvě, možná tři společenské třídy až do té nejvyšší. Neobešlo by se to bez množství ceremonií, slavnostních večeří a oficialit. Celá země by o tom mluvila. Ale tohle nebyla Anglie.
Oni se tu, zaskočeni radostí, vůbec nezměnili. Koruny na jejich hlavách v nich vyvolávaly stejnou úctu a bázeň jako ta, kterou nosila královna Viktorie. Neuměli vládnout. Právě proto je Aslan vybral. Čerstvě stvořená země a její obyvatelé si žádali spíš porozumění než organizaci, spíš oddanost než inteligenci.
Mladá Narnie potřebovala víc krále drožkáře, než drožkáře krále.

„Hej, Pevensiová, nepřeháníš to trochu s tím hraním si na dospělou?“ pokřikovala na ni skupina holek, se kterými se nebavila, protože si mezi nimi připadala jako stařena.
Udržujíc předstíraný nezájem (měla na jazyku hodně jedovatých poznámek), obrátila stránku, když si uvědomila, že vedle ní někdo stojí.
„Ehm.“
Vzhlédla a střetla se s nervózníma očima. Zas tenhle poděs.
„Poctila by mě... vaše výsost svou přítomností na divadelní hře?“ ke konci skoro šeptal, asi aby ho neslyšela drbající parta. Musela se hodně soustředit, aby nevyprskla smíchy, ale vlastně to k smíchu nebylo. Vzal ji vážně.
„Ano,“ řekla prostě, „audience je u konce.“

Nejhorší bylo uvědomit si, že jí nikdo nepomůže. Ve škole byli jen oni a ti, kteří se jich báli. Největší zklamání byli ale dospělí... Ti, kteří to věděli, s tím nechtěli nic dělat a ti ostatní nic nevěděli, protože vědět nechtěli. Škola nebyla skutečné peklo, protože ji (a spoustu dalších) trápili, ale protože to všem bylo jedno.
Když pak najednou přišel on s tou svojí legrační (ale tak krásnou) pohádkou o světě, kde velká slova mají význam, zaváhala. Zaváhala před brankou, protože se to zdálo příliš dobré, aby to patřilo do jejího světa.
Pochopil to a vzal ji za ruku.

Není to žádná slast budit uprostřed noci čtyři spící lidi, kteří za sebou mají namáhavý celodenní pochod a jsou navíc všichni starší než vy.
Jak se k nim blížila, doslova cítila strašlivou neochotu, jak jí tíží nohy. Neochotu pramenící ze strachu. Ale čeho se to vlastně bojí? Že se na ni rozzlobí? Možná jo, na chvilku, ale Lucinka věděla, že to se zas spraví. Že na ní budou nepříjemní? Právě probuzení lidi to mají tak trochu v popisu práce...
Čeho se doopravdy bojí, je, že jí to nebudou věřit.
Ale v tuhle chvíli možná úplně stačí, že Mu věří ona.

Kalormen nebyl nijak něžný k těm, kdo se narodili jiní. Ctil sílu a výsledek. V tašbánských slumech ovšem pohlíželi na nemocné údy či zakalený zrak pragmaticky. Žebrající slepé děvčátko či chlapec bez nohou dokázali uživit celou rodinu, protože Kalormen se občas rád dojal.
Rodina, kde vyrůstal chlapec bez sluchu, byla pokládána za Tašovy milce. Tisrok takové děti vykupoval v pěti letech za sumu, za kterou mohlo po dlouhá léta žít mnoho hladových krků. V paláci je pak vychovávali jako otroky, kteří asistovali při nejtajnějších jednáních. Neměli sluch a hlas. Nemohli nic vyzradit. Kdopak by si všímal nenucených pohybů jejich rukou.