Jeníček a Mařenka: Lovci čarodejnic

Pomalu se stáváme žijící legendou. Stále narážíme na skeptiky, ale většinou nás vesnice samy zvou, abychom zachránili jejich unesené děti. A co je mnohem důležitějšího, ony o nás ví. Čarodějnice. Prohnilé babizny, které jako paraziti zamořují lesy široko daleko. Ví o nás, a to je sakra dobře. Nikdy je nezničíme všechny, ale z těch, které nám přijdou pod ruku, vytřískáme duši, jestli nějakou mají. A ty ostatní by se měly sakra bát, abychom si příště nevybrali zrovna je. Na jedno se ale rozhodně můžou spolehnout: nikdy je nenecháme zapomenout na to, že po nich někdo jde. Jen ať se bojí!

„Chvála Kristu.“
„Amen.“
„Otče, dlouho jsem nebyl u zpovědi. Vlastně nikdy.“
„To je zlé, synu. Ale nikdy není pozdě. Co tě tíží?“
„Mám toho víc: žiju nevyrovnaný život, mám špatný vliv na svou sestru, spím po putykách, dost piju a taky zabíjím pro peníze.“
„Zabíjíš?!“
„Ano, otče. Už to ani nepočítám.“
„To je strašlivé, ale Bůh odpouští. Lituješ svých hříchů?“
„Nikdy. Zabíjím čarodějnice a stvůry.“
„To je chválihodné. Už v bibli se...“
„Prý se tu někde schovává černokněžník.“
„V chrámu božím jistě ne!“
„Tak polez ven, ty falešnej parchante. Mařenko, jestli začne zdrhat, tak ho přišpendli k tý dřevěný lavici.“

,, Co je tohle zač, Jeničku? "
,, Tohle, tohle Míno? To je má jediná láska, mé druhé já, můj sen."
Pronesl Jeníček rozněžněle a láskyplně svého miláčka pohladil. Tohle se Míně opravdu nelíbilo. Neříkal před pár hodinami cosi o horoucí lásce Mařence?
,, Ale stejně se mi nelíbí. Neměli bychom zůstat věrní zažitým ideálům? "
,, Hele, no tak, Míno, nežárli."
,, Ale já opravdu nechápu, proč s sebou musíme vláčet tohle hnusné, špinavé, násilnické...něco. "
Jeníček rázným pohybem vzal svého miláčka do náručí. Nikdy by ho za nic nevyměnil.
,, Těžký kulomet GAU-17/A. Asi opravdu přehodnotím svůj názor na to, že nejlepší je čarodejnicím upalovat prdel. "