Skřivánek

Dny splývaly. Večer se posádka scházela na přídi. Báchorky prokládané přístavními odrhovačkami rozptylovaly zemdlelost z dlouhé plavby. 
Toby lodníky zaujatě poslouchal.
„Až doplujeme, zlíbám první holku, kterou potkám,“ kasal se Torney.
„S holkama je kříž. To já zaplatím všem rundu,“ přisadil si Bowes.
„Neposlouchej je,“ ozval se Fergus. Opíral se o brlení a bafal z dýmky. 
„Tam kam plujem, čeká jenom smrt. Radši se drž na lodi.“

Osm měsíců ode dne, kdy vypluli, se z koše ozvalo očekávané zvolání. Toby sledoval cizí nevlídnou pevninu. Přístav, který si maloval v představách, hledal marně. Jen chatrče roztroušené po pobřeží. 
Fergus měl pravdu.

Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy. 
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty. 

Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“ 
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.

Nečinnost ubíjela. Zpočátku zdvořilostní návštěvy pana Laytona se postupem dnů změnily v živé pracovní debaty.
„Kapitán Grenville tvrdí, že ho postihla náhlá slabost. Všechno hodil na poručíka Cardena,“ spustil hned ve dveřích.
„Tak slabost...“ ušklíbla se.
„Pomozte mi vstát.“
„Je to rozumné, madam?“ 
Pan Layton zalitoval, že nemlčel. Byl si docela jistý, že doktor Dobbler by to neschválil. 
Frances však nežádala o svolení.
Na palubě Skřivánka panoval čilý ruch. Chiméra mu zdatně sekundovala.
„Možná by se ta Grenvillova slabost mohla protáhnout,“ zhodnotila, než se jí zatmělo před očima.
„Myslím, že je na čase se vrátit, madam,“ pronesl, když ji podpíral.

Claude Bertrand se zmateně rozhlédl. Zdálo se, že dým je mnohem hustší než obvykle. Ještě před pár okamžiky po jeho boku stál poručík Tellier. Najednou ho nikde neviděl. Veškerá palba utichla. On však nedal rozkaz.
„TAK SNAD ABYCHOM ŠLI.“
Ohlédl se za hlasem. Pohledem padl na vysokou postavu v černém plášti.
„Nikam nejdu. Musím zůstat a zvrátit průběh bitvy!“
A konečně si vyřídit účty s tím...
„TO UŽ NENÍ VAŠE STAROST.“
Pomalu si začínal uvědomovat neodvratnou skutečnost.
„Snažíte se mi na značit, že… Já si ale vůbec nevzpomínám, co se stalo.“
„BYL JSTE ZASTŘELEN. ALE MÁ TO DĚVČE DOBROU MUŠKU.“

Pan Layton stál u brlení. Čelo mu brázdily vrásky únavy a starostí. Konvoj dohnali předevčírem. Od střetu uplynul sotva týden. Zmrzačená Hermine se statečně držela na dohled. Alespoň nepatrná úleva. Pan Barkley s panem Miltonem si vedli dobře. Když se však opatrně ptal doktora na kapitána, odpovídalo mu mlčení ve tváři šedivé nevyspáním.

***

Frances sledovala doktora Dobblera zvadlýma očima. Pravačku znehybněnou v závěsu. Tváře měla propadlé. Odrostlá koťata střežila její klid. Nesnažili se je vyhánět. Chabě laskala lesklou srst.
„Kdy mi dovolíte vstát?“
Hýčkal si právo neodpovídat. Neudržela v ruce lžíci, ale hnala se do vstávání. 
To bylo dobré znamení.

Tesaře Prestona pohřbili v průběhu první hlídky. Doktor Dobbler si unaveně promnul čelo. Nesmělé kroky ho přiměly zvednout hlavu. O‘Neill rozpačitě žmoulal čapku. Nejprve chirurg zaváhal. Pak pomoc neodmítl. Jones se také potřeboval vyspat.

Neklidné sny drásaly staré rány. Střípky vědomí drcené bolestí tonuly v kalných slzách laudana. Hlasy se slévaly v hučení příboje.
„Moje vina... Cromhlinn… Všichni… Mrtví...“
Útržky nesrozumitelných slov volaly po smíření. Chirurgův zmatený pohled. Bolestné uvědomění ve tváři trestance.
„Vy víte o čem mluví, O‘Neille?“
Laskavý dotek chladného plátna na čele. Poprvé nahlas vyslovil, co dávno věděl.
„Mohlo nás zemřít mnohem víc.“
Odpuštění kolébalo ke spánku.

Kolem stolu v důstojnické jídelně seděla početná společnost. Hovor vázl. Všichni víc pili, než mluvili. Jen dvojici podporučíků začínalo těžké víno rozvazovat jazyky.
„Pane Evansi, prý jste se zlepšil ve výpočtech,“ oslovil mladšího chlapce doktor Dobbler. 
„Ano. Poručík Doyle, mi pomohl. Od ní jsem to konečně pochopil...“
Sotva to dořekl, dlaň mu vystřelila k ústům a zrudl až za ušima.
U stolu zavládlo ticho. Pan Lindsey upřel pohled třetího důstojníka. Ten prudce vstal od stolu.
„Omluvte mne, pánové. Musím na hlídku.“
„Pane Evansi, myslím, že jste toho vypil přes míru,“ pronesl Tom ve snaze zachránit situaci. Bylo však příliš pozdě.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Talíře s hrachem téměř přetékaly. Večeři provázela směsice holedbání i slz. Bocman se tvářil, že nevidí, jak se Fergus modlí ke svaté Brigitě. Navenek smířený. Uvnitř to vřelo. Zklamal Proinnseas. I sám sebe. Nemohl pomoci. Trestance ke kapitánovi nepustí. Malý Toby se přisunul blíž.
„Dělmistr povídal, že kapitán je jako kočka. Má devět životů.“
Mozolnatá dlaň prohrábla čupřinu rozcuchaných vlasů.

Ležela v závěsném lůžku. Roztěkaná mysl uvězněná v okovech obvazů. Bertrand byl mrtev. Měla cítit úlevu. Nepřicházela. Tělo zoufale volalo po spánku. Přicházely jen prchavé okamžiky neklidné dřímoty. Prameny bolesti se plíživě rozpínaly z pravého ramene. Dokud ji docela nepohltí.