Skřivánek

Zvon odbil konec první psí hlídky, když vítr zesílil. Siluety vězeňských lodí se ztratily za clonou lijáku. Živlům budou čelit samy. S prchavou nadějí se zase shledají.
Skřivánek zápolil s vichřicí statečně. Tři muži se zapírali do kormidelního kola. Úpění namáhaného trupu zanikalo v řevu moře. Přes příď se převalila vlna. Porazila malého Tobyho, až narazil do brlení. Lodník Bowes ho s postavil na nohy s uštěpačnou poznámkou o zatracených nemehlech.
O zlomek okamžiku později Frances přikázala, aby suchozemce, odvedence i většinu bývalých trestanců poslali do podpalubí.
Jednou z nich snad budou námořníci. V bouři by však zatím byli přítěží.

Narodila se jako nejstarší z pěti dětí. Její život byl prostý kouzel a přece v zajetí pověr starších než dub za vesnicí. Jedinou hrou byla ta o přežití. Dospělosti se dožila jen ona a její bratr.

První v rodině se naučil číst a psát. Když oblékal důstojnickou uniformu rovnalo se to téměř zázraku. Vlastní pílí se vyšvihl nad poměry. Matka to nikdy nepřijala. On si neosvojil partie boháčů.

V rodné vsi se o ní šuškalo, že ji očarovaly víly. Ona na čáry nevěřila a věděla, že na šachovnici mocných je bezvýznamným pěšákem. Ale moře bylo její život. Jinak žít neuměla.

Uplynuly už bezmála dva týdny, co konvoj vyplul. Cesta ubíhala zoufale pomalu. Ani za příznivějšího větru Chiméra a její družky nevynikaly plavebními schopnostmi. Všechny měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Pumpy dnem i nocí čerpaly z podpalubí množství kalné zapáchající vody.
Frances je sledovala z velitelské paluby Skřivánka s jistým znepokojením. Během odpolední hlídky se obloha zatáhla. Mezi těžkými, šedými mraky probleskoval poslední nesmělý paprsek slunečního svitu. Ocelová hladina moře se čeřila a studený jarní vítr plíživě sílil.
„Asi nás čeká pěkná čina, madam,“ pronesl mladý pan Barkley.
Frances přikývla.
Skřivánek s novými žebry nečas přečká.
Vydrží ty čtyři?

„Ty tři odveďte! O‘Neill zůstane! A sundejte mu ta pouta.“
Frances si Ferguse měřila zpoza stolu.
„Nevytáhla jsem vás z té díry, abys strkal krk do oprátky!“
Z tichého hlasu čišela hrozba.
Koťata se vyplašeně schovávala pod lafetou děla.
„Nikdo se o to neprosil.“
Zestárl. Zatvrdil se.
Ona také.
Buď přijme službu králi nebo ho čeká pomalá smrt v prachu trestanecké kolonie.
Pokud tam vůbec dopluje.
Když ho propouštěla, zdálo se, že přemýšlí.
Konečně.
Znaveně se posadila. Zrzavé kotě jí vyskočilo do klína.
V kajutě se mlčky zjevil Jones. Postavil na stůl sklenku brandy.
Voda na čaj už se hřála.

O týden později čtveřice vězeňských lodí s dopoledním odlivem zvedla kotvy. A s nimi i Skřivánek. Neradostně. Bez očekávání. Po třech úspěšných letech dělal hlídacího psa houfu rozeschlých kocábek na cestě do pekel. V podpalubí doutnalo sedmnáct rozžhavených uhlíků.

Nikdo nebyl schopen říci, kdo a proč tu šarvátku vyvolal. Torney rozlomil talíř o hlavu Michaela Donnellyho. Fergus mu na oplátku zlomil nos a vyrazil dva zuby. Čtvrtým provinilcem byl Bowes. Nechtěl nechat kamaráda ve štychu.
Frances po tom, kdo si začal, nepátrala.
Tři si vysloužili dva tucty ran za rvačku. Donnelly dostal dvojnásobek za to, že pana Miltona nazval usmrkancem.

Odrbaní muži stáli na palubě. Ze zarostlých obličejů hledělo sedmnáct párů hladových očí. První důstojník, pan Layton, s bocmanem zapisovali jejich jména na seznam posádky.
Frances na ně shlížela zdánlivě nezaujatě. Nebyli první, které na Skřivánka odvedli proti jejich vůli. Ani poslední.
Fergus byl mezi nimi. Tváře měl propadlé. Hlavu šedivou. Za hladem číhala nenávist. Vyrvali je z kořenů. Pevninu pod nohama neucítí měsíce. Možná roky. Teď dostanou čisté šaty a k večeři sýr, suchary a pivo. Jejich oddanost tím nezíská. Ale naplní prázdné žaludky. Než opustí šelfové vody a vyplují vstříc oceánu, tak si zvyknou.
Musí.
Jinak přijde trest.

Bark se blížil k boku Chiméry. Pořád byla vyvázaná u mola. Frances si loď měřila hodnotícím pohledem. Kdysi to býval vznešený dvojpalubník. Čas, rozmary moře a počasí a nedostatek zájmu vykonaly své.
„Člun, ahoj!“ zavolal námořník z úpon hlavního stěžně.
„Chiméro, ahoj!“ zahalekal kormidelník odpověď. Bark přirazil k oblému boku.

Kajuta kapitána Grenvilla kontrastovala s poněkud zanedbaným vzezřením zbytku lodi. Ten chlap s opileckým nosem si potrpěl na luxus. Porcelánové vázy s motivy elegantních ptáků působily téměř nepatřičně.
Věnoval Frances odměřenou úklonu. Brandy prolomila hradbu nevraživosti. Přátelé z nich nebudou. Ale vězně nikdo postrádat nebude.
Ať si kapitán ráčí vybrat.

Frances si zapnula poslední knoflík u vesty a začala zamyšleně přecházet po kajutě. Kolem nohou se jí všetečně motala koťata. Rozeběhla se za špačkem tužky zakutáleným pod stolem. Čaj v konvici dávno vystydl, aniž by se napila.
„Madam, budete si ještě něco přát?“
Jones se musel zeptat třikrát, než jeho přítomnost vzala na vědomí.
Zastavila se. Snad ho chtěla odbýt, že nic nepotřebuje. Pak se zarazila.
Nenechá Ferguse napospas.
„Na zítra připravte jednu z těch lahví brandy od pana Miltona, Jonesi.“
Možná to nebude potřeba. Ale účel světí prostředky.
Kapitán Grenville z Chiméry měl pověst mimořádného pijana i na námořníka.

U stolu zavěšeném mezi děly seděla skupina námořníků ze směny pana Barkleyho. Měli po službě, upíjeli slabé pivo a tlachali.
„Kam myslíte, že nás pošlou?“ zeptal se lodník Torney.
„Západní kolonie nebyly marný,“ potřásl hlavou střelmistrův pomocník Dover.
„Bill Slowey u Zlatýho mravence vykládal, že slyšel, že prej budeme doprovázet konvoj do Crystal Bay,“ vložil se do hovoru Torneyho kamarád Bowes.
„Nesmysl. Proč by nás posílali do takový díry?“
„Je to spiknutí. Jdou kapitánovi po krku,“ pronesl zlověstným šeptem Bowes.
„Plácáš!“
„Tak se zeptej Jonese. Chtěli kapitána zabít. Že urazil nějakýho lorda...“ mudroval dál Bowes.
„Ticho! Jde bocman!“ sykl Torney.

Poprvé po dlouhých týdnech spatřil Fergus oblohu. Šedivou. Nevlídnou. Vojáci je poháněli z lávky na molo. Klopýtl.
„Vstávej!“ zařval jeden z vojáků.
S námahou se pokusil vstát. Tělo úpělo bolestí.
„Mám ti pomoct, bastarde!“
Šlehnutí důtek přes záda.
Vzdáleně známou postavu v modrém kabátě stojící na nábřeží neviděl.

***

Frances seděla u okna. Stále jí scházelo množství mužů.
Potom tu byl Fergus. Poznala ho mezi vězni, které vedli na Chiméru. Když se setkali naposledy, zlomil jí žebra. A pak ji nechal žít.
Promnula čerstvou jizvu.
Do kajuty vešel Jones.
„Donesu vám trochu sádla, madam?“
Nepřítomně přikývla.
Na vězeňské lodi dlouho nepřežije.