Skřivánek

Dvojice fregat se kolébala bok po boku. Pan Layton s obavami sledoval čluny převážející kořistnou posádku. Neušly mu nevraživé pohledy lodníků vůči zajatcům. Sotva jim je mohl vyčítat. Přehlížet je však nemohl. 
Večer sešel na marodku. Doktor Dobbler při pohledu na jeho unavenou tvář vytáhl lahev koňaku. Naplnil dva pohárky.
„Preston se sotva dožije rána.“
„A kapitán?“
Doktor mlčel. Nechtěl dávat falešné naděje. Ani sýčkovat. Už viděl jak se zkomplikovala i lehčí zranění.
První důstojník dlouze upil. Pod rukama mu kypěl pořádný hrnec potíží. Oddechne si, až doženou konvoj a doplují do přístavu. Tam snad doplní posádku. A vysadí zajatce.

Zvuk trhané látky drásal spánky. Drtila pachuť kůže mezi zuby, když vyndával kuli z rány. Milosrdná mdloba nepřicházela.
Horace Layton scházel na marodku s rozpolcenými pocity. Boj utichl, ale vítězství nebylo beze ztrát. Záchvěv úlevy vystřídaly obavy, když spatřil kapitána v chirurgových rukou.
„Hermine se vzdala. Velení převezme pan Barkley,“ oznámil. Taktně odvrátil zrak. 
„Pan Whitrow?“ 
Nepřítomnost druhého důstojníka znepokojovala.
„Padl.“
Uznání už se nedočká. 
„A její kapitán?“ 
Otázka pálila naléhavostí. 
„Také mrtev.“
Pokusila se vstát. Musela ho vidět. Potřebovala se přesvědčit. Dva páry paží ji zadržely dřív, než tělo vypovědělo službu.
„Pokoušejte to a už s rukou nikdy nepohnete!“

Pistole jí vypadla z ruky. Bílá vesta se barvila krví. Vpíjela se do sukna i hedvábné podšívky u kabátu. Bolest tříštila mysl na kusy. Pořád byla na živu. 
„Proinnseas!“
Výkřik plný úzkosti. Dotek ztvrdlých dlaní. Fergus z paže strhl šátek. Přiložil ho k ráně.
„Pomozte. Mi. Vstát.“ 
Nutkání pokračovat v boji vábilo. Měla by zůstat. Dokud se nepřesvědčí, že neminula. Dokud se Hermine nevzdá. 
„Musím vás odsud dostat!“ 
Hlava se vzpírala. Síly docházely. Tělo se podvolilo. 
Doktor Dobbler sešíval bok lodníka Torneyho, když se objevil O‘Neill. Podpíral kapitána. Frances se sotva držela na nohou. Obličej sinalý. 
Pak ji vůle opustila.

Příliš pozdě si uvědomil, že to udělal zas. Zaslepený sebejistotou spolkl tomu zrzavému skrčkovi návnadu i s navijákem. Teď ta stará kocábka tepala krásnou Hermine s zuřivostí teriéra. Přesto věřil, že se mu průběh bitvy podaří zvrátit. I ve chvíli, kdy se přes brlení převalil běsnící příval. Pořád měl početní převahu.

Frances se se svým družstvem prodírala k zádi. Pan Whitrow vedl útok přes příď. Hustý dým oslepoval. Každý krok vpřed byl vykoupený krví. Protivníkovou i vlastní. Muškety štěkaly z ráhnoví. Potom se dým rozptýlil. Záblesk zlata v modři a karmínu upoutal pozornost. Vystřelila. Prudká bolest ji srazila na kolena.

Děla utichla. Dvojici fregat stále halil dým. Poslední nádech před skokem do vody. Pak přišel sled rozkazů. Trup zaskřípěl o trup. 
Fergus v ruce svíral tesák. Na paži uvázaný šátek. Nepřirozená zbraň těžkla v mozolnaté dlani. Nikdy se doopravdy nebil. Ne se zbraní v ruce. Přesto se přihlásil jako dobrovolník. 
Proinnseas stála u brlení. Neměla by tam být. Kdysi věřil, že z ní Roibéard vychová městskou slečinku. Ta představa zemřela dávno před tím, než ho na pláži mezi Ceallaigh a tím, co zbylo z Cromghlinnu, sebrali vojáci. 
Stála tam, velela do útoku a on nemohl nic než jí krýt záda. 

Zdánlivě váhavá odpověď z paluby Hermine napáchala na přídi Skřivánka značné škody. Brlení na galionu bylo roztříštěné. Tesaře Prestona zasáhla utržená kladka. Odnášeli ho s rozšklebenou ránou nad levým spánkem. Obličej měl zakrvácený téměř k nepoznání. 
Ústí hlavní čtyřiadvacetiliberek se šklebila z opony hustého dýmu. 

„Miřte na hlavní stěžeň!“ 
Rozkaz se nesl dělovou palubou od osádky k osádce, když první salva nepřinesla kýžený výsledek. Nepodařilo se víc než neškodně protrhnout hlavní plachtu. 
Dusot bosých nohou plavčíků s prachem. Děla zahrkala do střílen. Dělmistr Robson upravil náměr. Jedno po druhém děla zaburácela. Ozvalo se zapraštění. Osádka Mlátičky Billyho zajásala.
Dostali ji.

A potom Frances došla k potoku. Odložila škopek s hromádkou prádla na vyprání a stáhla z nohou punčochy. 
Otloukala o kameny košili, když se ozvaly dětské hlasy. Zvedla hlavu.
„Vy nemáte nic na práci?“
Kluci si vyměnili provinilý pohled.
Frances vytáhla ze škopku punčochu. Zarazila se. Byla černá, trochu zvláštní. Rozhodně jí nepatřila.
„My...“ zakoktal první.
„...se chtěli zeptat...“ ošil se jeho kamarád.
„Z vás to leze jak z chlupatý deky.“
„Proč nikdy nenosíte šaty?“ vyhrkli oba naráz a zrudli.
„Žádný nemám. Chytej a per.“
Hodila punčochu po chlapci. Ta jako by byla živá. Proklouzla mezi prsty. Zmizela v potoce.

Odpověď Hermine na Skřivánkův pozdrav přišla se zpožděním. O to byla hrozivější. Řev děl se odrážel od zčeřené hladiny. Dvojici fregat halila duchna hustého dýmu. Trupy se otřásaly zpětnými rázy. Rozkazy zanikaly v mohutném hřmění.
„Pane Chapmane, dostaňte nás k ní blíž!“
Pak Frances nechala nabít karonády. Na velkou vzdálenost se zdály neškodné. Z blízka se změnily v ďábelský vynález. Tam kde koule z dlouhého děla dřevo čistě prosekla, tam šířily zkázu jako liška v kurníku. Dubové fošny se po jejich náporem tříštily. Ostré třísky přinášely smrt a zmar. Muškety štěkaly z košů.
„Nabijte kartáče!“
Bylo třeba vyrovnat nepoměr sil.

Frances sestoupila na dělovou palubu. Pan Layton se dotkl klobouku. Ukazováky námořníků vyletěly k čelům. Jiný kapitán by přišel s květnatým proslovem o králi, Bohu a o vítězství. Ona věděla, že dlouhá prohlášení jsou zbytečná a to, co je čeká, má s Bohem jen pramálo společného.
„Chlapci, miřte přesně.“
Hermine bude tvrdý oříšek.
Odpovědí bylo souhlasné zahučení. Zahlédla Ferguse v osádce Mlátičky Billyho. Ve tváři měl soustředěný výraz. Střelmistr Robson měl ústa roztažená v divokém šklebu.
„Pane Laytone, začněme.“
První důstojník přikývl.
Děla zahrkala do střílen. Potom zahřměla. Trup se otřásl. Hladinu moře zahalil dým. Vyzvali Hermine k tanci. Přijala.

Snídani nechala vydat ještě za tmy.
„Čeká nás perný den, pánové,“ utrousil pan Layton a z podnosu si vzal ještě jeden sendvič.
„Jak znám kapitána, do oběda bude hotovo,“ ozval se pan Barkley.
„Važte slova, mladíku. Pýcha předchází pád.“ napomenul mladého důstojníka pan Chapman.
„Dáte si ještě kávu, Horaci?“
Nabídl konvici s horkým nápojem prvnímu důstojníkovi.
„Jste laskav. - A kruci…“ zaklel pan Layton tlumeně. Šálek naplnil sotva z poloviny. 
„Pánové, je čas jít.“
Odložil prázdný šálek a nasadil si klobouk.
Obloha zešedla, když byla děla po celé délce lodi připravena. Stačilo gesto, aby zahřměla.
Clauda Bertranda neprobudí vůně ranní kávy.