Doctor Who

Uvnitř Tardis byly dveře věčně otevřené, další, které k otevření přímo vybízely, ale jen jediné jí Doktor otevírat zakázal.
Musel tušit, že neposlechne. S bušícím srdcem vzala za podivnou, starobyle vyhlížející kliku, pootevřela a–
Doktor nezabíjel. Nikdy. Vše, od čeho bylo třeba Vesmír uchránit, leželo tady – rotovalo v nekonečných spirálách černých děr, do nichž nahlédnout stálo všechny síly, sápalo se po ní chapadly, jazyky, ostny, paprsky oslňujících světel, křičelo o zabíjení, ničení, destrukci, zoufale vylo odkudsi z hlubin–
Těsně předtím, než dveře zděšeně zabouchla, zpoza nich vyplula ruka a plácla ji po zadku.
"Můžeš chodit častěji," ozvalo se ještě laškovně.

Bylo to těžké. Lidi jsou občas příšerná stvoření.
Bylo to zábavné. Lidi jsou často neuvěřitelně zajímaví.
Bylo to fyzicky náročné. Na lepší nápad než na útěk zatím nepřišel.
Bylo to nudné. Některé večírky musel doslova zachraňovat.
Bylo to stylové. Žádné boty neseděly líp než conversky.
Bylo to opojné. I když je rád, že s ní zůstalo jeho alter ego.
Bylo to děsivé. Hlavně pocit, že nic nemůže předčit jeho zkušenosti.
Bylo to nevděčné. Ale za to si mohl zčásti sám.
Bylo to šílené. Nebo šílení byli ti okolo?
Bylo to banánové. To hlavně. Na žádnou party je nikdy nezapomněl vzít.

Plavili jsme se příliš dlouho. Nikoho cesta za poklady Orientu pranic netěšila.
Námořníci se potáceli se po palubě, živé mátohy.
Bezzubých bylo víc, než plachet na stěžních!
Při každém zvolání z dásní stříkala krev.
Hejna much bzučela nad převázanými balíky mrtvých.
Náš lodní lékař sám trpěl krvotokem.
A pak - zázrak, pane, učiněný zázrak! - se přišoural k našemu nemocnému doktorovi neznámý námořník. Široce se usmál a vložil mu něco do ruky.
"Banány jsou cool," pronesl prý mírně, a ztratil se v podpalubí.
Našli jsme tam toho pak ještě kolik kop!
A pak jsme konečně dopluli do - eh, dnes tomu říkají Amerika.

Kapitán Harkness věděl, že ve vesmíru je hodně nepříjemné uváznout na několika místech - na Scaro, protože s Dalekama prostě nebyla sranda, na Arcateenu 5, protože ty sosáčky motýlích lidí byly neskutečně otravné a vlezlé i na něj, a v 2364. dimenzi. Tamní želatinoví lidé si velmi nelibě nesli, když jste do nich omylem spadli.
Zatraceně pozdě si uvědomil, že to zeleného želé, kterého měl plnou vanu, byl tamní princ. A než se nadál, tak ho s ním oženili. Neměl moc chutí do svatební noci s želatinovým slizem, ale v pouzdře měl ještě od posledního setkání s Doktorem místo blasteru banán...

Utíkali zdemolovaným koridorem, za sebou slyšeli výbuchy a velmi naštvané robotické výkřiky.
Dálekové nebyli zrovna rádi, že jim nezvaní návštěvníci překazili akci a dali to jasně najevo.
Konečně se dostali k TARDIS, vpadli dovnitř a zavřeli dveře. Celí špinaví a zchvácení se o ně opřeli z té bezpečné strany a snažili se popadnout dech.
„Asi... by to chtělo... plán B,“ dostala ze sebe Rose.
„Tohle byl plán B.“
„V tom případě, máme v záloze ještě plán C?“
Doctor nasadil široký úsměv, který měl k příčetnosti daleko. „Když všechny plány selžou, je čas začít improvizovat.“
Rose bezmocně praštila hlavou do dveří.

Jane odemkla nízkou branku a bezmyšlenkovitě vkročila na dvorek svého domova, když najednou do něčeho narazila. Konkrétně do jedné malé modré budky.
"Tak to teda ne!" pomyslela si.
Vstala a rázně zaklepala na dveře. Otevřel jí starý muž s kudrnatými vlasy v něčem, co vzdáleně připomínalo oblek.
"Co tady děláte?!"
"Parkuju."
"A máte povolení?"
"Co?"
"Jestli jste od policie, potřebujete povolení k prohlídce!" Významně kývla směrem k nápisu.
"No, já vlastně nejsem tak úplně od policie. Jsem Doktor."
"Co tu chcete?"
"Chytám takový malý potvůrky se spoustou nožiček. Tak trochu utekly z jiné planety. Raději se neotáčej, většinou lidi vyděsí."

Se zatajeným dechem odpočítávala svoje poslední vtěřiny.
V tom ji někdo popadl za ruku a křikl, „Utíkej!“
Běželi obchoďákem a ona vlála za tím vysokým, hubeným chlapíkem v koženém kabátě.
Sotva unikli plastovým pronásledovatelům, sjeli výtahem dolů a utíkali další chodbou ven.
Celou dobu něco vykládal takovým zvláštním severním přízvukem. Vůbec to nedávalo smysl a taky nechápala, jak zvládne běžet a při tom pořád mluvit.
Vystrčil ji úplně zmatenou ven ze dveří a zmizel zase uvnitř. Dveře se znovu rozrazily a vykoukla ušatá hlava.
„Mimochodem, já jsem Doctor. Jak se jmenuješ?“
„Rose.“
„Rád tě poznávám Rose. Utíkej jako o život.“

Když bylo Masterovi osm let, nechali ho nahlédnout do zřídla času. Nicota otevřela ústa a rozprostřela se pod jeho nohama. Chvíli balancoval na samé hranici, než ho pohltila temnota beze stěn.
Nekonečno tam mělo pevný tvar, bylo složené z toho, co bude, a z toho, co by mohlo být. Čas se rozpadl na jednotlivé vlákna. A úplně na dně ve vší té tmě našel i jednu z podob sebe sama, jak mu oplácí pohled. To už nevydržel a jeho křik byl hlasitý a táhlý.
Když bylo Masterovi osm let, nahlédl do propasti. V témže okamžiku propast plíživě nahlédla do něj.

Dlouho se toulal vesmírem sám. Nelitoval se, nepropadal depresím, užíval si západy tisíců hvězd a společnost stovek živočišných druhů. Zůstával rád a utíkal často a rozhodně se nenudil. Jen někdy, těsně před usnutím, nebo vteřinu předtím, než nastartovala TARDIS, pocítil slabé bodnutí někde u levého srdce. Nebo naopak u pravého. Samota byla důsledná.
A potom objevil je. Nedokonalejší verzi sama sebe, aspoň fyzicky. Zajímali ho, fascinovali ho, obdivoval je, někdy je nesnášel, pomáhal jim. Ale najednou se bál zůstávat, chtěl i nechtěl se s nimi spřátelit. Až jednou se jedna z nich dostala až dovnitř. A procestovala s ním svět.

Když TARDIS přistála v Cardiffu, Jack od Doktora uslyšel nečekaná slova:
“Potřebuji pomoc.”
Jack souhlasil a tak teď seděli v baru. Doktor šermoval sonickým šroubovákem a vyprávěl nějakou nesmyslnou historku.
Nebo ji Jack jenom nechápal, protože byl opilý.
Ale přesto se Doktora zeptal, proč ho vyhledal.
Doktor si povzdechl. “Víš, že mi říkají Přicházející bouře… To není jenom přezdívka. Jednou do roka se TARDIS naladí na můj mozek a propukne uvnitř ní bouřka. A zastavit jde pouze, když se opiju… nebo něco jiného,” náhle zčervenal.
Jack přitáhl Doktora k sobě. “To rád slyším. Vždycky jsem tě chtěl políbit v dešti.”