Doctor Who

Nehybné nebe nad americkým středozápadem. V dáli září předpotopní, k smrti uneonovaná benzínka, vzduchem se line vůně minulých grilovaček a svobody.
Na nebi se cosi pohne. Neony v dáli zlověstně popraskají, vzduchem ostře prolétne zápach železa a vzácných kovů. Ochladí se.
Z mraků se vynoří čtyři oči bez těla. Schyluje se ke klasické neidentifikovatelné létající akci. Obilné klasy se zavlní...
„To bych nedělal, být vámi.“
Mechanické zornice zamrkaly.
„Tohle je moje pole, brzo tu budou moje kruhy. Takže padejte.“
Světla chvíli zírala. Pak se neony rozzářily a vzduch oteplil. Každý ufon totiž ví, že kde je Doctorovo, tam se nechodí.

„Neruš mé kruhy!“
Říman chvíli nechápavě zíral a pak se rozesmál.
„Nevymyslíš něco originálního, chytráku?“ Zvedl meč. Čepel se zaleskla, jak se lesknou jen obzvlášť ostré věci. „Tomu poslednímu to taky nepomohlo. Kruhy nekruhy.“
Muž se pousmál a svoje prohlášení zopakoval. Tentokrát znělo jako výhrůžka.
Říman udělal krok.
Ozvalo se zívnutí. Zamlaskání. Zavrčení.
Nohou mu projela bolest.
Podíval se na zem a vykřikl. Nic originálního dodat nestihl.
Doktor si shrnul rukáv svetru přes prsty a opatrně zvedl kruh ze země. Teď připomínal spíš vypasenou obruč.
„Říkal jsem, ať nerušíš,“ řekl spíš pro sebe: „Po probuzení mají největší chuť k jídlu.“

Od chvíle, co ses mi vypučel z chapadla jsem tě nenáviděl z celého svého zmutovaného srdce. Teď, když dosahuješ onoho věku...
Nervózně se prohlížel v zrcadle. Všechny hrbolky si pro slavnostní příležitost nabarvil a naleštili mu oční stonek. Jen ten proslov mu nějak nešel ze syntetizátoru. Jak by taky mohl, když se nenáviděná buňka jeho buněk rozhodla stát pilotem. Roznášet smrt a ničení takovým neosobním způsobem. Zahanbí jejich buněčnou generaci.
Náhle se za ním odsunuly dveře.
„Nenáviděný rodiči,“ oslovil ho formálně, než vystřelil.
Nenechal mě promluvit. Možná z něj bude správný masový vrah.“
Světlo jeho oka se naposledy zablesklo pýchou.

Gallifrey, jedna z mála nejmocnějších planet všech galaxií. Její národ se pyšní dalekosáhlými znalostmi. Od cestování v TARDIS, až po prostou hierarchii. Jedna oblast jim pořád činí potíže. Vyrovnanost pohlaví na důležitých postech.
Muži jsou vládychtiví, co ženy? Také mají rády moc. A tak, aby nedošlo k nějakým roztržkám, dali muži možnost ženám být jako oni.
Pro ženy to byl signál. Uchopily šanci, začaly být smělejší. Toto uspořádání nevydrželo dlouho. Muži se bouřili, ženy intrikovaly. Hrozila válka mezi pohlavím, vypadalo to kriticky, když tu zasáhl Rassilon, urovnal spory, vše se vrátilo zpět. Toto období je všem známo jako ‚Probuzení moci‘.

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.
Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

Tma. Vlevo nic. Vpravo nic. Dole nic. Nahoře nic. Možná, že nahoru, dolů, vlevo a vpravo už taky nebylo. Jistě fascinující koncept, jehož realizace se dlouho odkládala. Možná až příliš. Kreativita mezitím taky frnkla. Zkrátka konec světů.
„Vážně nevím, co čekáš,“ řekl Doctor, když po dlouhém monologu konečně nastavil koordináty a zatáhl za správnou páku.
„Vážně nevím, co jsem čekala,“ řekla, když po dlouhém přemlouvání stanula na Konci. Moc na pohled tu toho nebylo. Až na toho chlápka támhle...
„Moment! Kdo je támhleto?“
„Toho si nevšímej, ten patří do jiného fandomu.“
Boření stěn už je na konci světa těžce nerevoluční.

Doctor si začínal být jistý, že sem nikdy neměli zavítat.
Jeho současná společnice právě zabouchla dveře a vyčerpaně se o ně opřela. “Tak to bychom měli,” oddechla si. “Kam teď, Doctore?”
Doctor se stále vzpamatovával ze skutečnosti, že je pokrytý substancí nepříjemně připomínající cukrovou vatu, proto ji nechal vybrat: “Kam bys chtěla?”
“Co takhle na konec světa?”
“Tam už jsem byl.” Zaškaredil se Doctor.
“Ale se mnou jsi tam nebyl,” přistoupila blíž. Zamrkala na něj. “Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!” Potutelně se usmála. “Nebudeš toho litovat.”
Nakonec toho litovali oba. Ale to už je jiný příběh.

Znovu jsem dnes ukradl několik minut, abych projel ono dramatické dění. Čtu mnoho dobrého, něco málo slabšího, ale veskrze obdivuhodného. Jak může tolik lidí přijít s tolika různými nápady? Tolika texty, tolika způsoby kreativního přístupu k zadanému tématu?
A pak jsem uviděl nejnovější příspěvek: DMD č. 28. pro 28. 4. 2016. Téma: Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Říkám si, milé dámy ovládající magická samopíšící brka - opravdu Vám stačí tak málo? To by Vám stačil konec atmosféry vysoko nad povrchem? Nebo nudné jádro Země plné tekutého kovu? Nepodívaly byste se raději třeba za novelizátory z Verbatim 6?

Unaveně se vypotácel ze dveří. Tentokrát potřeboval čaj nutně - i společnost mu dneska možná bude po chuti.
Imitací jisté chůze se vydal k oblíbenému podniku. Už zvenku slyšel bombastický hlas několika identických stolovníků. Předposlední, co si pamatoval, byla myriáda známých tváří, každá v několika kopiích. Každá zděšeně hledící jeho směrem. To poslední byla hlasitá rána reality praskající pod nadkritickým množstvím jeho osoby.
Probudila ho kakofonie nejrůznějšich tónů sonického šrobouváku. Uvědomil si, co způsobil - zrovna dneska byl moc unavený, aby přepočítal množství zaparkovaných Tardis. Zatápal v paměti. Když započítá všechny přítomné Doktory, jedná se o jubilejní 3333300000. ohrožení reality jeho osobou.