Doctor Who

Zakroužil skleničkou. Napil se.
Povzdechl si. Možná byl čas jít. Neměl chuť tančit, neměl...
"Alonso," ozvalo se a... a jemu se náhle chuť vrátila.
Kapitán Jack Harkness byl prostě fascinující.
Alonso se zakřenil a povytáhl obočí.
"A co přesně máte na mysli, pane?" povytáhl škádlivě obočí. Tahle noc najednou vypadala tisíckrát slibněji.
Mrkl na kapitána a- zarazil se.
Flirtovná jiskřička v jeho modrých očích byla pryč.
"Neříkej mi tak," řekl.
Alonso se zarazil. Co udělal špatně?
"Nic," řekl Jack tiše.
"Prostě... jen asi ještě ne," dodal a pak...
Prostě odešel.
Alonso se neubránil pocitu, že mu uplavala pěkně výjimečná rybka.

„EHM. NEPOTKALI JSME SE UŽ?“
„Jo. Ale prý umím obelstít smrt,“ mrkl Jack.
„A já jsem také zemřel… ale moje láska k Amy mě přivedla zpět. Nebo tak nějak.“
„My už se také známe. Jsem Doktor. A ještě párkrát se uvidíme. Dostal jsem prý novou sadu životů.“
„A VY? NEBYL JSTE PŘED CHVÍLÍ MUŽ?“
„Proč? Dělá vám to problém?“ vyštěkl Master.
Zoufalý povzdech.
„A CO VY? VŽDYŤ VY JSTE TU TEĎ BYL! TEĎ! NIKDO NEUMÍRÁ TAK ČASTO.“
„No… když mě hrozně rajcuje, jak se mě dotýkáte tou kosou.“
A DOST, JDU JINAM, pomyslel si Smrť. NĚKAM, KDE MRTVÍ ZŮSTANOU MRTVÝMI.

Miloval běh.
Nevydrzel na jednom místě. Běžel a doufal, že tenhle pohyb aspoň trochu uchlácholí jeho rozbouřenou krev, toužící po vesmírných dálkách.
Po útěku.
"Doc... Johne," ozvalo se za ním a jeho při jejím prořeknutí píchlo u srdce.
Ne. Píchlo ho napravo: tam, kde by měl mít druhé srdce a neměl, protože... on nebyl on. Ne doopravdy.
"Rose?"
Slabě se usmála a vzala ho za ruku.
Pocítil příliv náklonnosti. A zmatku. A trochu nevraživosti.
Doctor Rose miloval. A Rose milovala Doctora.
Ale co on? To nedokonalé dvojče?
"Co to děláme?" zeptal se ztraceně. Lidsky.
Chvíli mlčela.
"Snažíme se," odpověděla prostě.

Upíraly se na ni čtyři páry očí. Ve dvou tvářích byla patrná rozpačitá zvědavost. Ovšem dva mladí muži ji pozorovali se zcela očividnou nostalgickou něhou. Měla všechno, jak má být a jak si ji pamatovali. Všechno sedělo. Před nimi stála blondýnka s londýnským akcentem a mírně rošťáckým úsměvem.
Ale najednou všechno bylo jinak. V jejím pohledu bylo něco krajně znepokojujícího a mrazivého. Ty něžné oříškové oči lehce zasvítily a odhalily nekonečný proud času, který ji pohltil.
"Rose?" zašeptal Desítka. Z nostalgie se náhle stal strach.
"Už ne. Říkejte mi Velký zlý vlk." Její krásný úsměv se změnil v nepříjemný úšklebek.

Sklepal ze špičky boty hroudu zeleného slizu opatrně do křoví (sliz mu zamával), vzal za kliku...
Na dveřích byl lístek. Pokutový lístek.
„Překročení povolené... Vizuálně zjevné technické... Na úřad?!“ zaúpěl.
Otevřel dveře.
„Omlouvám se,“ pronesl do zlověstného ticha provinile, „asi jsme včera nedodrželi předpisy. Zajisté nesu plnou zodp-...“
Všechna světla zhasla ve cvakavé výčitce.
*
Odkašlal si. Muž v kanceláři se otočil.
„JACK HARKNESS?“
„Koukám, že Doktůrek zlobí a nedodržuje pravidla bezpečnosti letového provozu,“ zazubil se novopečený úředník.
„Tak co to bude, potrestání, nebo úplateček?“ mrkl.
Na Doctorově rameni vykoukl zbytek zeleného slizu.
„Vyřešíme to ve třech?“ vrhl Jack zářivý úsměv.

Kolovaly zvěsti, že může existovat někdo, kdo zvládne stroj času řídit bez prostudování tlustého manuálu a bez absolvování dvou semestrů zakončených téměř vražednou zkouškou.
Nikdo jim nevěřil, protože ty zkoušky oproti řízení byly úplnou hračkou.
Jak to ale tak bývá, objevil se někdo, kdo o tom nevěděl. Kdo si dotyčný stroj ukradl - i když ten tvrdil, že ona ukradla jeho - a manuál vyhodil.
Každý vystudovaný Pán času by se toho zhrozil.
Především když se Doctorovi podařilo způsobit vesmírnou leteckou nehodu a porušil bezpočet vogonských předpisů o bezpečnosti leteckého provozu, když narazil do jejich lodi.
Doctor to bral jako skvělé dobrodružství.

"Takže," řekl Bodie. "Co upálit všechny ty kacíře s exekucí?"
"To není dobrý nápad, pak by je mohli najít Dalekové," poznamenal Doktor spěšně.
"Pokud budou upálení, mohli by mít poškození pravého timuru," poznamenala Kůstka.
"To vyoperujeme," řekl Dr. House dívaje se na Margaret.
"Upálíme," pronesla zasvěceně Rudá kněžka.
"Skočím pro oheň," nabídl se nezištně Maxipes Fík.
"Mám ho pěknou zásobu ve sklepě," ozval se Aegon. "Je nádherně zelený!"
"Nebo je utopíme v rumu," nabídl se ochotně Jack Sparrow.
"Elixíry jsou dobré," přikývl spokojeně Severus.
Před tím to bylo děsivé... ale jen co se všichni spřátelili, bylo to o dost děsivější...

"Žádám vysvětlení, proč vás zřím tak, jak vás Pánbůh stvořil, má drahá, nikolivěk však v náruči mé!" zahřměl postarší muž v hávu z 15. století.
Odpověď byla velice prostá: "HE?"
" HE jakožto HE, já nečistá žena, co s ďáblem obcuje?!"
"Ne, HE jako HEle, co je to tady za magora?" odsekla. "Lásko, ty ho znáš?"
"V životě jsem ho neviděl," opáčil její protějšek, schovávající se pod dekou.
Svět kolem se znovu zachvěl a přímo ze svého středu vyvrhl muže ve viktoriánském plášti.
"Ach, bezuzdné orgie!" prohlásil potěšeně. "Mohu se přidat?"
Dívka na něj zazírala, pak otevřela ústa a zaječela: "Doktorééééééé!"

Vydrží dlouho, ale po všech těch létech, která nejdou spočítat, se v ní konečně utvoří trhlina. Udělá to jen tiché plonk, zvuk, který nekonečnost Vesmíru pohltí jako polknuté "promiň" - a přece se právě do toho Vesmíru, rozlehlého a netečného, vysype všechno, co v sobě za tu dobu nastřádala: bolest proměn a radost přátelství a smutek ztrát a střípky nadějí a zoufalství samoty Toho, který zůstal jediným, a oči všech, již mu v srdcích zanechali rýhu, a její lítost, nevyslovená, strašlivá lítost nad tím vším. Otřásá se, jako pláčem, a zrníčka se sypou a sypou.
A nakonec zůstane jen prázdná skořápka.

Bylo parné slunečné počasí, tolik typické pro Tatooine. Co ale nebylo běžné byl vítr, který foukal chvilku rázně, pak zase klidně a vířil písek všude okolo sebe. Koho to dovádělo k šílenství byl Doktor, který seděl na zemi a soustředěně kreslil něco do písku.
"Neruš moje kruhy!" zavrčel a přesunul se trochu doleva, aby opravil místo, které vítr před chvílí rozfoukal.
Doktor dokončil vzorec skládající se z velkého kruhu a další spousty menších a přesunul se dál. Jako na potvoru mu ale právě dokončený kruh znovu překryla vrstva písku.
Rozhořčeně zahodil klacík na zem: "Takhle tu mezifandomovou SMSku nikdy nedokončím!"