DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Zubatý je papír, když jej dítě stříhá. Zubatá je tráva, když se na ni díváš. Zubatou máš sestru, když jí rostou zuby. Zubatý je pes, když na tě cení zuby. Zubatá je "ta s kosou," nebo je snad ona lebkoun? Zubaté jsou taky vlasy, když holka sama ostříhá se. Zubaté jsou tvoje brejle, spadly jim už na prodejně. Zubatý je les smrkový, strom se diví, že je rovný. Zubatá jsou fakta lidská, tu jim chybí, tu přebývá. Zubaté jsou kresby dětské, ale dělaj radost leckde. Zubatá je spousta věcí, avšak já je často nechci. "Zubatou, zubatou...tu já mám nejradši..."

Monty Jack byl už zase v sýrovém rauši. Zbytek Roty opravuje vznášedlo, utíká před vražedným oživlým toustovačem nebo jinou potvorou, snaží se zachránit svět za minutu dvanáct, ale když Monty ucítí sýr, všechno jde stranou. Už osmkrát kvůli tomu skončil v laboratorních kotcích šílených vědců, a kolikrát jinde, ani radši nepočítáme.
Ještě že má Zipa. Zip je jenom moucha, ale když si toho situace žádá, umí vycenit zoubky. Teda kdo ví, kde k nim přišel, ale kdo by u kamaráda zkoumal genetický původ? A navíc, v téhle specifické situaci se zubatá moucha hodí. Když je třeba Montyho rafnout do ocásku.

Od mala slýchávala, jak hezký má úsměv. Byla na něj pyšná. Na řadu bílých lesklých zubů, které jemně ukazovala světu. Bez něj byla drobná, nevýrazná dívka. Její nejhorší obavou bylo, že o něj přijde.
Bohyně její oázy chtěla zuby. Každý vypadlý mléčný zub musel být obětován. Každé poražené krávě všechny vytrhali. Občas ani to nestačilo. A tak přišli ke slovu kleště.
Azíza udělala chybu, že se na bohyni usmála a ta si jí všimla. Proto se rozhodla, že nastal čas odchodu. Ještě ten den si sbalila věci, nabrala zásoby a vydala hledat štěstí.
Od nikoho si nenechá vzít svůj úsměv.

Kapka ledové vody opustila ledové náručí kamenného stropu.
Její let doprovázelo ticho, dopad na nahé tělo zasyknutí.
Nebylo jí příliš zima, ale raději by trpěla chladem, než se hřát sálavým horkem koše s rozžhaveným uhlím.
Vyděšeným pohledem sledovala každý pohyb brousku, linie ostří nože už dávno nebyla zubatá. Snad by ocenila umění mistra, nemít ruce přivázané na kruzích v kameni.
Spadla další kapka. Zaznělo další zasyknutí.
Pro skřípání kamene na lesklé oceli už před hodinou vykřičela vše co věděla.
A slzy došly.
***
Nabroušené nože zarachotily na desce kuchyňského stolu.
Alžběta řekla, "Díky Jene, teď mi půjde maso pěkně od kosti..."

"Takže vy říkáte, že najednou nemáte vůbec chuť k životu?" otázal se zamyšleně pan Vančura, nejlepší psycholog v Praze.
PŘESNĚ TAK, potvrdil Smrť a spokojeně pokývl kosou.
"Aha-hm," protáhl zamyšleně pan Vančura a cosi si načmáral do bločku, "a necítíte se někdy sám?"
SÁM? ANO, MYSLÍM, ŽE TO JE VÝSTIŽNÝ VÝRAZ PRO MŮJ ŽIVOTNÍ ÚDĚL.
"Pak je to jasné, pane Smrť, chybí vám žena!" Pan Vančura si spokojeně protřel ruce zatímco Smrť na něj nejistě mžoural modře zařícíma očima.
ŽENA?
"Přesně tak. Musíte si nějakou najít a všechno bude v pořádku. Takže, jaká by měla být vaše ideální partnerka?"
ZUBATÁ?

Zubatá kostřička, zubí se na mě,
Sezob bych svačinu koupenou v krámě
Pro zuby došel bych na okraj světa
O zubech nedá mi, jsem i poeta
Na zuby koukám se, pobaven sám sebou
Bez zubů koktám, když budu s Tebou
Se zuby štěstí mám, na zubech kaz
Čekám až vrátí se k nám jaro zas
Přes zuby odborník je doktor zubař
Veskrze bezzubých zástupů smolař
O zubu poemu právě teď skládám
K zubům pak skelnici s pitím si dávám
Zdá-li se můj zub být tím jediným bolavým
Beztrestně s dalšími údy už se pak nebavím.
Zuby z huby vypadly mi.

„Jak ji nesnáším! Neustále mne sekýruje. Vytýká sebemenší chybičku. Před jejím křikem si celá ulice zacpává uši. Je arogantní a nesmlouvavá. V duchu jí přezdívám Zubatá. Nedávno totiž přišla s „klapačkami“. Nepřirozeně obrovské zuby. (Nejsem si jistá, zda mělo jít o reklamu nebo pomstu doktora.) Právě je na mne cení v hysterickém záchvatu.
„Zase mačkáš zubní pastu zprostředka! Jsi nemožná. Já se z tebe zblázním. Dělej, nestihneme to!“ ječela, až jí vypadla zubní náhrada na zem.
Desetileté soužití s tchýní vykonalo své. Rychle jsem přidupla protézu a zavrtěla patou, jakobych hloubila důlek na kuličky.
„Konečně bude ticho!“ konstatuji s úlevou.

"Na tomhle že mám spát?" ohrnula nová posila souboru nosánek, až vykoukly její takřka zaječí zoubky. "Vždyť tu není slamník, jen žíně! Na palandu nechci, ještě bych spadla a zlomila si ruku! Že mám jít dolů? Dole je málo místa! Udeřím se do hlavy a budu mít bouli, a jak bych mohla s boulí na jeviště?" Přešla ke stolku se šminky, opovržlivě se jím probrala. "Tady není dočista nic, čím bych si takový modrák mohla zamaskovat! Tahle běloba je jedovatá! Ten pudr, fuj!"
"Nedělejte si starosti, slečno," konejšil ji satirik. "Nepotřebujete líčení. Strhnete davy svou přirozenou vizáží. Je jedinečně... hubatá."

Zubatá. Každý z nás ji zná. Mnozí se s ní již setkali. Některým poslala zprávu, kdy si pro ně či jejich blízké přijde.
Znám to, taky se mi to stalo. Pokojně spím a najednou se mi zdá, že maminka s tetami vyklízejí babičky pokoj, protože umřela.
Večer se babičce udělalo špatně - je v nemocnici.
Ráno nám řekli, že má rakovinu a zbývá jí pár měsíců.
Nepřežila rok.
* * *
Zdálo se mi, že sestra stojí těhotná u nás doma u topení a najednou mrtvá padá k zemi.
První těhotenství - trnu hrůzou!
Druhé těhotenství - trnu hrůzou!
Dvě neteře - a já mám stále strach!

Říkali o něm, že je nový, mladý, že se nezakecá. Většinou to tak bylo.
Teď stál nad nemocničním lůžkem. I přes hadičky, které ze spící ženy trčely, a přerývaný dech vypadala klidně.
Odložil kosu do kouta a lehce ji šťouchl rukou do boku. Otevřela oči.
„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal.
„Čekala jsem tě. Můžeme jít.“
Překvapila ho. Většina takhle starých (nebo spíš mladých) lidí, pro které si chodil, se snažila smlouvat. Aspoň hodinu, aspoň minutu, nech mě rozloučit s rodinou… Ona ne.
„Chceš snad odejít? Mohla jsi žít věčně.“
„Zrovna ty mi chceš tvrdit, že by to byl život?“