Poušť (vlastní fandom)

Džalíla se usadila.
„Jak změníme,?“ zeptala se.
Ráif se zamyslel.
„Vlastně nevím. Nikdy jsem nepřemýšlel, co bude, až se vrátím. Ale budu s tebou.“
„Bohyně a velekněz. To radikálně nevypadá.“ Zasmála se.
„To ne. Musíme vymyslet, jak udělat aby tě uctívali. Písek je lehko dostupný.“
Bohyně se zamyslela.
„Vzpomínám na bohyni. Chtěla zuby.“
Zbytek Azízi křičel. Ignorovala to.
„Zuby? Není to špatné, nikoho to nezabije.“
Kývla. Zbytek Azízi se ztratil v agónii. Ráif chytil bohyni za ruku.
„Pojď, musíš promluvit k věřícím.“
Zváženo a sečteno se nakonec nezměnilo nic. Tak to má být, protože tak to bylo na Poušti vždycky.

Do místnosti vtrhl velekněz se strážemi. Podíval se na stojícího Ráifa a na mrtvolu boha. Zbrunátněl.
„Cos to udělal. Všechny jsi nás zabil!“ Stráže vytáhli meče.
„Uctěte vaši novou bohyni,“ zaburácel Ráif. Stráže se rozeběhli. Voda ve vzduchu. Zastavili se.
„Na kolena!“ Velekněz zesinal a klekl. Své drahé roucho si vymáchal ve špinavé vodě na podlaze.
„Za dvě hodiny bohyně promluví, ke svým věřícím. Zařiď to!“ Propustil ho posunkem. Vycouval z místnosti po kolenou. Stráže ho následovali.
Hned jak se ocitli sami, Džalíla snědla písek, který měla sebou.
„Co bude teď?“ zeptala se.
Ráif se usmál.
„Změníme moji rodnou oázu.“

Bůh se svezl na zem a oči mu zapláli modří.
„Vezmu si tvoje tělo hlupáku!“
Voda byla všude a řítila se na Ráifa.
„To si nemyslím!“ Voda se zastavila, na dlaň od něho. Džalila za ním shodila kápi. Oči jí zmodraly.
„Kdo… bohyně?“ Bohův obličej modral. Pohyboval se stále hůř. Beze slov měřili síly, vzduch se naplnil vodou.
„Jsi krásná… spolu… žít věčně… dej… tělo,“ zasípal, když se jeho kontrola nad vodou rozplynula.
Džalíla přiložila rty na Ráifovu tvář a on ji objal.
„To neudělám!“
„Ráife, prosím!“ Saliho hlas.
Sevřel ruce v pěst a dál se díval, jak zemřel bůh.

Ráifova rodná oáza. Chládek vnitřní svatyně. Nikdo je nezastavil, šli za bohem dát mu dar. Ráif nesl kytici růží.
Ústřední místnost. Bůh, hromada zlata. Poklekl přesně dvanáct kroků před ním, pak napřímil hlavu a pohlédl mu do očí. Nebetyčná troufalost. Kapky vody. Hřejivá přítomnost Džalíli za zády.
„Přinesl jsem ti dar.“
Ostrý smích.
„Myslíš, že mně nikdo nedaroval květinu.“
„Přivoňte si!“ Připlazil se k bohovi a podal mu kytici.
„Zemřeš, jestli nebudu spokojen.“
Přičichl si ke květině. Malý hádek ho uštkl do obličeje. Jednou, dvakrát, třikrát, než ho rozdrtil.
Ráif se napřímil a probodl boha vítězoslavným pohledem.
„Dávám ti smrt!“

Oáza. Mečení divokých koz. Vedro. Ráif vykopal hrob, do kterého pohřbili staré Džalílino tělo.
„Co teď?“ zeptala se bohyně.
„Půjdeme do mé vesnice.“
Naklonila se k němu na vzdálenost stěží dvou dlaní.
„Proč ho chceš zabít?“
„Nejen to, zabil mně přítele.“
„Zabil?“
„Vzal si jeho tělo.“
„Není to to samé, co jsi udělal té dívce?“
„Nikoho neměla. Sama to řekla.“
„To je rozdíl?“
„Pokud se někdo bude chtít pomstít, ať přijde.“
Džalíla mu vtiskla polibek a odtáhla se.
„Co!?“
„Ta dívka to s tebou dělala taky, jen jsem chtěla vědět, jaké to vlastně je.“ Usmála se. Ráif jí úplně propadl.

Ráif vedl Azízu k ležící bohyni, srdce mu zběsile bilo. Sebejistota se ztratila.
„Fuj. Co to je?“ Dívka se mu zkusila vytrhnout.
„Neboj se!“ Přitáhl si její ruku.
„Kdo je ta mrtvola?“
„Není mrtvá,“ řekl. Vytáhl nůž a řízl jí do ruky.
„Co…“ Začala ječet. Poškrábala mu tvář. Nepustil.
Džalíla přinutila tělo k rychlému pohybu. Přiložila svou rozříznutou dlaň na Azízímu ránu.
Jekot.
Za chvíli bylo po všem. Staré tělo se sesunulo a v Azíziných očích bylo podivně prázdno. Usmála se.
„Teď jsem si všiml, jak krásný máš usměv,“ zabalil Ráif veškeré své pochybnosti do lichotky a zakryl tělo dekou.

Psaní deníčku měla spojené se šťastnými dny v rodné oáze. A teď měla chuť začít psát znova. Rozepsat se o podivné oáze plné divokých koz, kde kromě nich dvou nežil jediný člověk. O Ráifovy, který jí sem přivedl. O citech, které jí zmítaly. O celém svém životě.
A právě to byl problém. Zírala na papír a nevěděla jak začít. Představovala si lidi, kterým to chce vyprávět.
„Píši vám…“
A nic.
Přišel k ní.
„Pojď, chci ti něco ukázat.“ Napřáhl k ní ruku, kterou přijala.
„Co?“ zeptala se.
„Uvidíš.“ Podívala se do jeho očí a neviděla v nich nic. Následovala ho.

Hadí poustevník syčivým hlasem vyprávěl.
„Kobra byla nejsilnější a nejjedovatější had v hadí říši. Všichni se jí báli a dávali jí svojí kořist.
Naproti tomu Tajpan byl starý moudrý had, kterému ostatní říkali strýčku.
Kobra se tom dozvěděla. Vydala se za ním.
„Pobuřuješ proti mně ostatní!“ obvinila ho, uštknula a odplazila se.
Nezemřel však.
Ostatní mu začali říkat nesmrtelný strýček. Kobra se o tom dozvěděla, vydala se za ním a pokusila se ho uškrtit. Tajpan ji lehce uštkl a ona umřela.
Hadi oslavovali a zvolili ho králem.
Zapamatujte si, největší moc přichází s moudrostí.“
Sborové syčení.
„Jsem rád, že rozumíte.“

Azíza si nikdy neuvědomila, jak moc opevnila srdce apatií, když musela opustit rodnou oázu a vydat se do Pouště. Pak ho uviděla. Oslepil ho paprsek slunce odražený od cetek, které prodávala. Podíval se na ní, zahlédla hnědé oči.
Projevil zájem. O ní! Tak šla s ním, i když nevěděla kam.
Cestovali Pouští a on byl celou dobu zamlklý. Choval se k ní chladně, ale ona uvnitř věděla, že jí potřebuje. Věřila tomu.
Večer třetího dne, konečně invazní síly citů, zdolali krustu kolem srdce a ona přišla do jeho lože. Druhý den ráno uviděla cíl jejich cesty. Oázu obklopenou stádem koz.

V oáze byl zmatek, právě tam přijela karavana. Ráif procházel městem, lidé pobíhali sem a tam, velbloudi polehávali ve stínu.
Oslepil ho odlesk slunce v barevném sklíčku a upoutal jeho pozornost. Podíval se na prodavačku, nebyla hezká. Malá, nevýrazná se zarudlýma očima od pláče. Přistoupil blíž.
„Chcete něco!“ štěkla po něm.
„Zajímá mě, co se vám stalo.“ Usmál se.
Utřela si oči.
„Nechtějí mě v karavaně, nechtějí mě tady…“ Docela ho překvapilo, že mu to říká, ale pokrčil rameny.
„Tak pojď se mnou.“
„Kam? Do Safírového města?“ Utřela si oči.
„Ne, do toho druhého. Ukážu ti cestu.“
Kývla.
„Jsem Azíza…“