DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Zmučeně si prohlížím svá předloktí. Až po konečky prstů jsou poseta nespočtem zarudlých šrámů. O čerstvě zahojených jizvách ani nemluvím. Musím vypadat jako když trpím přinejmenším sklony k sebepoškozování. Jenže co má člověk dělat, když si to malé, černé nic chce pořád hrát? Hned jak se ráno vykulí s pelíšku, už by se to tahalo o ponožku. V poledne si už troufá na těžší kalibr a nemotorně zápasí s pantoflí. A večer... Večer jsou přeci úplně nejlepší hračkou paniččiny ruce. S těma je větší zábava než s fuseklí. Hejbou se. A já jen doufám, že ten malej ďáblík brzo přezubí.

Svět miluje hrdiny. Ale jen málokdo se obtěžuje spočítat bezesné noci jejich milých.
Lidé neskládají ódy o manželce, která už popáté ohřívá čaj, popáté utírá neexistující prach na všech skříních a snaží se nedívat na hodiny, protože... proboha, už je tma a on říkal, že přijde brzy.
Nikdo neví, kolikrát se rozhodla radši neplakat a kolikrát měla pocit, že ji ten palčivý knedlík v krku asi udusí.
I dnes ťapká kuchyní od stěny ke stěně, kontroluje večeři, topí v kamnech a zkouší se modlit k Aslanovi.
Náhle kroky.
Utíká k oknu.
„Bobrová! Ženo moje! Už jsem doma a vedu hosty!“

Dělali na tři směny.
V noci to bylo obtížné, protože si museli svítit pochodněmi.
Pršelo. Hodně.
Půda byla podmáčená a základy se neustále propadaly.
Taky sákla spodní vlhkost.
Stavební dozor se zbláznil.
Pak začalo sněžit.
Ale všechny překážky překonali. Stavbu dokončili včas.
Dlouhý obranný val protnul údolí, korunovaný masivní zdí. Měla všechny vymoženosti: chodníčky, střílny, cimbuří, víc cimbuří, cimbuří na cimbuří...
Dobře, tak byla poněkud extravagantní. Možná to bylo tím, že ji navrhoval Francouz.
Inspirovali se Velkou čínskou zdí, ale postavili spíš Maginotovu linii.
Nepřítel totiž nehodlal spolupracovat. Prošel nepozorován údolím vedle.
Budoucím generacím zůstala aspoň zajímavá krajinná dominanta.
Zubatá.

„Tak, čído,“ vítězně se rozhlédl pan Kaplan, „povim vám vo mym bratránci. Von byl scípák, ale chýtrej. Chodil dvě žény: šíčka a céra velkovobchodíka s vobílím. Pak volá Sára: ,Musíme příjet. Pinchase bére tá zázubatá.´ My jéli. My tancováli. My radováli … “
„Ale pane Kaplane,“ pípla slečna Mitnicková, „radovat se ze smrti příbuzného …“
„Dědili vy hódně?“ zeptal se jako vždy praktický pan Bloom.
„Když chupa, tak raduju,“ trval na svém pan Kaplan.
„Říká se chyba,“ opravil jej pan Nathan.
Profesorovi Parkhillovi se rozsvítilo. „Svatba … bral si tu zazobanou.“
„Ale byl von sčástnej?“ hřímal pan Kaplan. „Ptám se, byl von sčástnej? Nébyl.“

Hodila do hrnce s vařící vodou barevné špagety, do trouby dala péct uzená stehna a prostoj využila k načančání stolu. Pak našla talíře bez vzoru, aby nic nemohlo zkazit její umělecké dílo. Na pánvičce usmažila dvě krásná volská oka, ze špaget mezitím na obvodu talíře pečlivě vytvořila tvar veliké žárovky a vajíčka položila do horní části. Otevřela plechovku kukuřice a ve spodní části vytvořila dvojitý hřebínek. Pak pod tento výtvor naaranžovala dvě překřížená pečená stehna a chvilku tu nádheru obdivovala. Jestlipak manžílek pochopí, že už s těmi zálety vážně končí legrace, když se na něj z talíře bude chechtat Zubatá?

Namočit brousek, sklepnout přebytečnou vodu, pravidelnými pohyby přejíždět po ostří kosy. Dělala to už bezpočtukrát. Už na to ani nemyslí. Myslí na lidi.
Svist.
Na starou Vomáčkovou, která nedožije podzimku.
Svist.
Na ženu mladého Puškina, kterou manžel zabije, až zjistí, že mu nasazuje parohy se starým Matoušem.
Svist.
Na Vincka, co na čtyřkolce ničí lesní podrost a už brzy potká svůj strom.
Svist. Svist.
“Dobrý den paní Zubatá!” pozdraví ji pěkně zřetelně děti jdoucí na autobus. A paní Zubatá, takto vesnická drbna první kategorie jim zamává na pozdrav. S heknutím vstane a napřáhne kosu. Je nejvyšší čas požnout dolní sad.

Běžel a píchalo ho v boku. Vpřed ho hnala jen zoufalá touha přežít. I když věděl, že prohrál. I když bylo všechno proti němu. Bál se zemřít. Víc, než si byl ochoten přiznat. Na schodech upadl. Už nemohl dál. Zranění si začalo vybírat svou daň. Je tohle vážně konec? Cosi důležitého v jeho hrudi náhle přestalo tlouct.
Stál a zíral na mrtvou krajinu. Ani peklo, ani nebe. Cena za vraždu tisíců lidí. Cena za porážku. Jak hluboko klesl. K čertu se vším! I sám by se tam nejradši vydal. Spíš peklo, než tohle.
"Tak kde jsi, zubatá, když tě potřebuju!"

Každý už věděl o hádce, kterou jsme s Margaritou měly. Naštěstí o tom nikdo nemluvil a my dvě se rozhodly se vzájemně ignorovat. Alespoň jsem si to ze začátku myslela. Margarita se rozhodla vyzkoušet odolnost mých nervů neustálými naschvály. Nebylo dne, kdy by se mi nějakou maličkostí nesnažila znepříjemnit ráno.
Ani dnešek nebyl výjimkou. Práce na Wildaranských zahradách stále pokračovaly. Ač jsme pracovali přes měsíc v kuse, část parku byla stále zarostlá.
Ačkoliv jsem ráno vstala brzy a rychle utíkala ven, abych získala lepší úkol, měla jsem smůlu. Venku na mě čekal poslední nástroj - kosa na trávu. Samozřejmě byla zubatá.

Řvala a z očí jí tekly slzy.
-Nikdo mě nemá rád!-
Ellen jí soucitně potlapkávala po rameni.
-Vždycky, když někam přijdu, ostatní utíkají! Já se chci taky kamarádit!-
"Ale já jsem přece tvoje kamarádka."
Žertovně na ni zahrozila prstem.
"Měla bych se urazit, že mě nepočítáš."
Popotáhla.
-Já vím. A jsem moc ráda. Ale já bych chtěla mít taky klučičí kamarády. Víš, na posezení v hospodě nebo na hraní fotbalu a tak.-
Přikývla.
"Chápu."
-Myslíš, že mě lidi nemaj rádi, protože jsem moc zubatá?-
Královna vycenila na Ellen celé své chrupy.
Ripleyová se usmála.
"Myslím, že zubama to nebude, drahoušku."

Sekám dřevo, sekám dřevo
sekyra má ostré zuby
sek sek sek
sekám dřevo v krásném lese
s květem za svým uchem
s květem na topůrku
s květem pro svou krásku
sekám dřevo
sek sek sek
zubatá je sekyrečka
zuby má, však dobrá bude
dobrá bude, ještě bude
dvěma silným rukám
dvěma silným nohám
sekera má neublíží
sek sek sek
sekám dřevo v krásném lese
pro svou lásku sekám dřevo
pro svou lásku svoje ruce
pro svou lásku svoje nohy
pro svou lásku svoji hlavu
z plechu mám,
srdce ale živé stále
až skončím, ten květ jí dám
sek sek
-
SEK