DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Světlo couvajícího měsíce se odráží od mírně se kolébající hladiny. Přesto ale část proniká skrz metry vody. Věkovitý korálový útes klidně spí. Klidně a tiše. Jen z chomáče žahavých sasanek se ozývá zrychlené vyfukování vody skrz žábry.
Marlin se neklidně převaluje, stále se mu jak ozvěna vrací sen o hrozivých zubatých bestiích, které, mlsně si ho měříc, chlácholí ho:„ Neboj, my jsme vegetariáni!“
Probouzí se, chce se otočit na druhý bok. Vtom se, s mírným leknutím, probouzí Nemo.
„Copak?“ ptá se ho.
„Zlý sen,“ odpovídá Nemo, „zase ta děsivá Darla s rovnátky.“
„Klidně spi, jsem tu s tebou.“ chlácholí ho.

„Au,“ řekla Smrt velice potichu a opatrně.
„NapIJ se!“ poradila jí nejmladší sestřička. Její hlásek poskakoval okolo Smrtiných uší jako kapky duhy.
„Neudržím to v žaludku,“ odmítla.
„ale cOla Ti PoMůže,“ trvala si na svém Delirium.
Smrt polkla pár doušků. Tak příšernou kocovinu ještě svět neviděl. Nemluvě o tom, kolik práce se jí za tu dobu stihlo nahromadit.
„Měla bych vstát,“ zasténala a pokusila se posadit. Svět okolo udělal cosi, co se vymykalo všem fyzikálním a pár metafyzickým zákonům. „Zatracenej havíř,“ zaklela. „Už nikdy nikomu za kmotru nepůjdu.“
„ALE on Tě dO TOHo sudU jeN ZAVřel. NEnutIL tě HO VypÍT.“

„Myslím, že se zase blíží můj každoměsíční problém,“ povzdychla Ruby, když pokládala před Emmu a Henryho jejich kakaa se skořicí. Emmině zamračení nevěnovala pražádnou pozornost a pokračovala: „Bude to hrůza, hotová krvavá lázeň.“
„Ruby,“ napomenula ji Emma.
„Mám strach, že to schytá celé město, bude ze mě hotová bestie.“
„Ruby, je tu Henry,“ zasyčela na ni Emma.
„Nemáš ponětí, k jakému by mohlo dojít krveprolití.“
„A dost,“ řekla Emma, popadla Henryho za ruku a táhla ho pryč z restaurace.
„Nevím, co jí tak vadí, však ona za úplňku nebude chlupatá a zubatá,“ prohodila Ruby k Leroyovi. Ten jen pokrčil rameny.

Je tam. Čeká na mě. Vím to. Několikrát jsem ji zahlédla, přestože to zoufale popírám. Snažím se na ni nemyslet. Snažím se předstírat, že neexistuje. Snažím se její černou siluetu prostě nevnímat.
Někteří mi to rozmlouvají. Říkají, že bych se jí měla postavit čelem. Prý se stejně časem vzájemné konfrontaci nevyhnu.
Ale naštěstí jsou i tací, kteří souhlasí s mým názorem, že na přijetí nevyhnutelného je pořád ještě dost času. Že je kolem mě spousta jiných zajímavých a daleko příjemnějších věcí, na které se můžu zaměřit.
Je srpen a tak ji zatím stále úspěšně ignoruju. Zubatou siluetu budovy naší školy.

Podíval se na rozpis. Byl rád, že měl dneska šichtu zrovna on. Užije si to. Konečně je řada na tom otrapovi. Vytáhl správný pracovní kostým a jal se oblékat. Povzdechl si. Oblek mu byl místy těsný - měl by se sebou něco dělat. Z věšáku vybral vhodný plášť. Prohlédl se v zrcadle.
"Takže do práce," sebral poslední část úboru.
Když dorazil, hned se rozkašlal. Kolem byl oheň a kouř. Zvuk klapajících čelistí jeho obleku nezněla tak děsivě, jak doufal. Rozhlédl se a usmál.
"Arnolde Jidáši Rimmere tvůj život je u konce, pojď se mnou," užíval si svou roli. Alespoň ze začátku...

Přišla brzy, i když ne hned, jakmile odložil plášť.
Pohlíželi na sebe. Už neměl strach. Dokonce se usmál.
„Tak se zase potkáváme,“ prohodil.
Přikývla. „Je čas.“
Najednou nechápal, čeho se bál. Jaký byl jeho život? Věčné skrývání, samota. Pravda, mohl proniknout, kam chtěl. Občas i něco ukradl. A ženy… Ani teď se neubránil úsměvu. Lidé už si vyprávějí o záhadném přízraku, který se plíží do dámských ložnic… Ale všechno jen krátké známosti, prchavá rozkoš. A děti ho skoro ani neznaly.
„Jdeme.“ Podal jí ruku a vykročili.
Ignotus Peverell ani nepomyslel na to, že ho pozdější generace nazvou pánem nad smrtí.

Společenská místnost už byla dávno prázdná a v celé Nebelvírské věži zavládlo ospalé ticho. Tedy skoro v celé.
„Jamesi, co to máš na ruce?“
„Ale to nic, miláčku, toho si nevšímej.“
„A na noze taky! Na obou! Vypadá to jako kousnutí.“
„Ale zlato, přece si tím nebudeme kazit večer.“
„Ty mi něco tajíš?“
„Ne, to bych přece nemohl...“
„Přiznej se, ty máš nějakou jinou! Nějakou sadistku!“
„Ne, Lily, tak to není, musíš mi věřit!“
„A kdo jiný by tě asi tak kousal do stehen?“
„Miláčku, uklidni se. To bys nepochopila.“
„No tak mi to vysvětli!“
„To Sirius, ta potvora zubatá.“

To nedomrlé princátko, s kterým ji právě oddali, nenáviděla celou vášnivou silou svých čtrnácti let. Přitom ho kdysi měla ráda.
Když ho tenkrát přivezli z Čech, připomínal jí vyděšené ptáčátko vypadlé z hnízda. Probudil v ní něhu a touhu ho chránit.
Jenomže za čas ho přistihla, jak baví rozesmátou družinu. Ohrnutý ret a vyceněné zuby ji nenechaly na pochybách, koho zesměšňuje.
Hrdlo se jí sevřelo lítostí a ponížením. "Zubatá!" zněla jí v uších stará bolest. "Zubatá, zu-ba-tá!" duněly její kroky, když utíkala prázdnou chodbou pryč.
To ještě nevěděla, že budoucnost jí přiděli ještě horší přezdívku. A ještě mnohem potupnější pověst.
Markéta Korutanská zvaná Pyskatá
Má pověst mimořádně šeredné ženy, i když ve skutečnosti prý byla celkem pohledná.

Uklidíš lahev do batohu, užiješ si poslední vteřinky pauzy a pak po vzoru ostatních vyskočíš a ťapkáš dál, vstříc dalším nálezům.
Ťapkáš mezi stromy, cestou necestou, pořád za šipkou. Aspoň pokud zrovna nemíří přímo do stromu.
Ťapkáš, přitom zkušeným okem stále odhaduješ, kde bude další zastávka a další skrýš. Někdo začne zpívat a ty se přidáš.
"Já chci mít Garmina a satelity nahoře,
luštit mysterky a multiny v oboře,
od rána po celý den … kešovat jen!"
Ještě stále zbývá dvacet dílků, včetně kompletních zubů. Ale to se najde a uloví.
Dnes jste do drsného kraje přišli dokončit lov zubaté žáby!

Slečna seděla v kinosále a sledovala Sedmou pečeť. Smrt zrovna hrála svou šachovou partii, bílá tvář až příliš klidná.
Slečna vlastně ani Bergmana neměla ráda a přece teď seděla v sále a úplně sama sledovala jeho film.
Zachvěla se.
"Je čas."
Otočila se a byl to pohledný světlovlasý muž.
"K čemu?" nechápala.
"Pro tebe."
Vše jí najednou došlo.
"Takže ty jsi..." pokynula směrem k plátnu, neodvažovala se to přímo vyslovit.
Usmál se a natáhl k ní ruku. Chytila se ho a vstala.
"A co je potom?"
"Jedno dlouhé filmové představení. Nekonečná smyčka tvého nejoblíbenějšího filmu."
Teď už se bát nemusela.