Azíza

Od mala slýchávala, jak hezký má úsměv. Byla na něj pyšná. Na řadu bílých lesklých zubů, které jemně ukazovala světu. Bez něj byla drobná, nevýrazná dívka. Její nejhorší obavou bylo, že o něj přijde.
Bohyně její oázy chtěla zuby. Každý vypadlý mléčný zub musel být obětován. Každé poražené krávě všechny vytrhali. Občas ani to nestačilo. A tak přišli ke slovu kleště.
Azíza udělala chybu, že se na bohyni usmála a ta si jí všimla. Proto se rozhodla, že nastal čas odchodu. Ještě ten den si sbalila věci, nabrala zásoby a vydala hledat štěstí.
Od nikoho si nenechá vzít svůj úsměv.