DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

Marceline Finnovi a Jakeovi přátelsky poděkovala za údržbu domu, ukázala jim M pod starým obrazem, kam si před staletími vyryla svou značku, a vykopla je na déšť.
Poté, co naši hrdinové narazili na zakleté, lidožravé a jinak nespolupracující domy, zůstali sklesle sedět na kře plující po řece.
„Musíme s Marceline bojovat,“ rozhodl se Finn.
Jake se zhrozil: „To ne! Viděl jsi ty její zuby!“
Nový domov našli úplnou náhodou v jeskyni, kam je kra zanesla.
Ovšem…
„Tady je moje značka,“ ukázala Marceline za krápník. „Tak se spakujte.“
Během tisícileté upírské existence ztratíte etické principy, ale získáte zlomyslný smysl pro humor.

Zábava zvolna začíná.
Zdeněk zázračnými znalostmi zdravovědy zachránil zrzavé Zuzaně zbytek zubů. Zásadní změna Zuzanina zjevu zasáhla závistivé známé. Zmizely zrůdné zuby! Zírali!
Zuzka znavená ze zákroku zívla. Zítra zřejmě zaskočí za Zorkou. Zívla znovu. Zručně zatáhla závěsy. Zamyšlení znenadání zruší ztlumené zvuky. Zapomněla zavřít zajíčka Zkuřku!
Zatímco Zuzance zmenšovali zuby, zajíc zničil záhony zeleného zelí. Zoufalá Zuzka zmítána zlostí zatíná zuby.
„Zmetku!“ zuří.
„Zakroutím zajíci zády,“ zkonstatuje zadumaně.
Zkuřka Zuzku zřejmě zaslechl. Zdrhá!
Zuzka zbědovaně zasedne za záhon.
Zajíc zastavil. Zmerčil zmenšenou zlost za Zuzaninými zraky.
„Zkuřko,“ zamumlá Zuzka „zítra začnu znovu!“
Za zdí zazvonil zvonec, zubaté Zuzany závěr.

Pan Samuel Dobrodošlý se poněkud zaraženě zvedl z kočičích hlav, jimiž byla vydlážděna ulice, a které se už nadobro ztratily pod vrstvou splašků. Sáhl k opasku, aby na místě, kde byl měšec s mincemi, nahmatal prázdné místo.
Tak přece jen ho před zlodějem neubránil a o své peníze přišel.
Ohlédl se za sebe.
Ach. Tak o tohle tedy přišel také.
"Co teď?" zeptal se probodnutého těla Samuela Dobrodošlého ležícího na dlažbě. "Přijde si pro mě Zubatá, řekl bych."
I TAK SE TO DÁ ŘÍCT.
Samuel se otočil a podíval se do kostnaté tváře, která se na něj zašklebila. Nemohla jinak.

Zamávala a věnovala mi vyzubený úsměv. To aby se pochlubila zřejmě novými malinovými gumičkami.
Za těch deset let. Co jsme se neviděly, se hodně změnilo. Mně přišly na vadu chrupu ještě v době, kdy rovnátka nastálo nebyla moderní. A tak jsem vždycky večer usedla k televizi a už nemluvila. Ráno jsem pak jen nechala rovnátka plavat v odporném v smrdutém dryáku způsobeném šumivou tabletou, která se velmi těžko sháněla. Proces se opakoval celých osm let s občasným výletem do Jilemnice na otisky na úkor školní docházky. Ráda na to vzpomínám.
Ona takové štěstí neměla. Dnes už vyndavací rovnátka příliš neuznávají.

http://a-totalita.livejournal.com/22257.html

První ho obezřetně pozorovala.
Druhá se tvářila, že je jí to naprosto ukradené.
Třetí byla útlocitná, zakrývala si oči.
Čtvrtá s pátou si cosi špitaly a čas od času se potutelně hihňaly.
Šestá mumlala tlumeně povzbudivá slůvka.
Sedmá vypadala, že má slzy na krajíčku.
„Tak, tesák jsem spravil, můžete zavřít tlamu,“ oznámil jí Brian. „Příště si dávejte pozor… a zmrzlinářským vozům se vyhněte úplně. Kovy a sladké je na zuby špatná kombinace.“
Hlava saně jen provinile zakňučela.
Léčitel se usmíval.
Tehdy ještě netušil, že se zpráva o jeho ambulantním zásahu roznese a ruský osmnáctihlavý po něm bude chtít preventivní prohlídku.

Gerry Mulligan hrál jazz. Prakticky jedinej dobrej barytonsaxofonista v historii. Taky ho milovali všichni bílí hipsteři, přestože von sám byl bílej.
Vod šedesátejch už se mu nedařilo, ale snažil se. Četl knihu Milenec lady Chatterleyový a udělal z toho dobrej vtip. Nahrál skladbu Lady Chatterley’s Mother.
Teď se všichni potrhaj smíchy, myslel si. Mejlil se. Tehdá už tu knížku nikdo neznal. Takže Gerry se dal na buddhismus a hrál už jen pro radost.
Možná kecám, páč ta kráva ho sťala dřív, než jsem s nim stačil hodit řeč. Ale tahle věc je nejlepší, co udělal.
Poslechněte si ji sami, schválně.

„Ach Zubatá, či nám nebolo dobre, kým sme sa do ľudských záležitosti neplietli?”
„A to mi ty hovoríš, Perinbaba? Ja som si len svoju prácu robila, tak ako vždy, a ty si predo mnou Jakubka zachraňovala.”
„Ale veľmi smiešne si vyzerala, ako si ho po stráni naháňala. Nebál sa ťa a to sa mi na ňom páčilo. A okrem toho, jeho nezasypalo, nemala si ho brať.”
„Aj tak si ho jedného dňa vezmem.”
„Veď ja viem. Ale zatiaľ ho nechaj. Veď nevidíš, ako sú s Aničkou spokojní?”
„Vidím, Perinbabka. Ale ďalších už predo mnou nezachraňuj, nikdy nevieš, ako to dopadne.”

Nejdřív to byla velká láska. I přes nechápavé výrazy přátel se odstěhovala z Londýna na venkov. Do poklidného města s poklidným životem.
Za chvíli měla poklidného manžela a poklidné děti. I když… ty byly jediné normální. Jejich poklidní sousedé je nesnášeli.
Manžel, kterého ani nenapadlo, že je něco špatně, jí k výročí svatby daroval sadu nožů. Byly perfektní, jeden na maso, další na ryby, zeleninu, chleba. Jen jeden byl nepoužitelný, prostě moc zubatý. Proto strávil většinu času ve stojanu.
Nakonec, jednoho zvláště poklidného večera pro něj našla využití – v manželových zádech.
Ta kudla byla přesně tak zubatá, jak bylo potřeba.

The martian land was destroyed and being destroyed. Ripped apart by the terraforming. By the mining. Four billion years of almost unchanging rock. And everyone everywhere destroying it. Ann Clayborne was watching through the window. The martian landscape so old and beautiful. She was a geologist - how could she not love that land? How could she not hate all that was done to it? Infested by life, flooded, bled dry by mines... So many years of trying to protect it. And all for nothing. She put on a pressure suit. Out of the airlock. Just lie on the rock waiting...