Torchwood

„Nazdar týme!“ Jack proběhl kolem svých spolupracovníků. Od dveří zavolal: „Tosh, co trhlina?“
„Jen mírné výkyvy,“ odpověděla.
„Výborně, to počká,“ odpověděl a zmizel ve dveřích. „Ianto, prosím, kávu!“ otočil se ještě.
V tu chvíli se trhlina zbláznila. Cardiff zmizel. Objevilo se místo plné zeleně, nedaleko zpívala řeka a cvrlikali ptáci. Teda do té doby, než přijeli dva smějící se mladíci na koních. Seskočili z koní a vytáhli meče a připravili se k souboji.
„Pánové, co vaše hodina dějepravy!“ rozhořčeně křičel elf v tmavém plášti přijíždějící na poníkovi.
„Už je tady zas!“ řekl Elrohir. Nasedli na koně a odcválali v dál.

Ten druhý Cardiff
Výsledek emancipace
Jaký otec...
Výchova chlapců ve Walesu
Ztráty a nálezy

Jehně Evan se stalo oblíbeným členem domácnosti. Mělo to však i negativa. Třeba sežvýkané květiny. Špinavé povlečení, protože Evan považoval za nejlepší návrat z procházky ten, že si vlezl do postele, což bylo nemilé, pokud bylo deštivo. A to bylo samozřejmě často. Po bytě se přes všechnu snahu objevovaly stébla sena. Bílé chlupy byly také všude. Obzvlášť rády se chytaly na Iantovy obleky. Často je též vytahovali z jídla a lovili z kafe. V neposlední řadě se zvýšila spotřeba piva. Ale i po zvážení všech těchto bodů, měli Evana oba rádi. Stejně tak je bavily nevěřícné pohledy lidí v parku.

„Liso, co kdybych šel zhasnout?“ navrhne Ianto.
„Mmmm.“ zamručí nesouhlasně a přitáhne se blíž.
Ianto se od ní vzdaluje.
„Snad se nestydíš?“ ptá se Lisa.
„Byl bych raději, kdybychom zhasli. Kdyby náhodou něco... někdo.“
„Tohle je náš byt. Nikdo další tady není.“
„Já vím, ale...“ Ianto začíná být nervózní.
Lisa mu rozepíná knoflík u kalhot.
„Ne. Liso, prosím!“
„Můžeme jít spát...“
„To jsem tím nemyslel.“ ošívá se Ianto.
Lisa mu v nestřežené chvíli stáhne kalhoty. Nechtěně se začne smát a nemůže přestat. Ianto rudne. Co ho napadlo brát si ty zelené trenky s červeným drakem.
„Nesměj se, jsem hrdý Velšan!“

Ianthe Jonesová se omluvně usmála a převzala od svého mužského protějšku spícího juniora. Kapitán Harkness nervózně přecházel opodál, ruce vražené v kapsách kabátu. Jackie si na druhé straně chodníku zaujatě prohlížela boty.
„Moc se omlouvám. Musela to být laktační psychóza,“ špitla Ianthe.
„V pořádku,“ odvětil Ianto.
Ianthe přikývla a maličko se pousmála. Pak už obě ženy i s dítětem zmizely v záblesku energie.
Ianto se obrátil k Jackovi.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval kapitán.
„Jo,“ řekl Ianto a vsunul ruku do Jackovy kapsy. „Bude ti chybět?“
„Zváženo a sečteno,“ zauvažoval, „ani ne.“
„Mně taky ne,“ souhlasil Ianto.
Ale oba lhali.

“Pam yr wyt yn awr yn gwenu,
Gwenu'n dirion yn dy hun?” zpíval tiše Ianto, odhodlaně pochodoval po základně a kolébal vřískající dítě.
Jack se tvářil tak útrpně, jako by zuby rostly jemu.
„Ai angylion fry sy'n gwenu…“
„Zmlkni, děsíš ho!“ křikl podrážděně na Ianta.
„Je to ukolébavka!“ ohradil se Velšan, obrátil oči v sloup a ublíženě zavrtěl hlavou. Po chvíli procedil mezi zuby: „Bude žít v Cardiffu.“
„Ahoj broučku,“ pozdravila malého Jacka právě příchozí Gwen a přebrala dítě z Iantova náručí, „Neplakej, teta ti zazpívá hezkou písničku. Huna blentyn ar fy mynwes…”
Jackova hlava třískla o stůl. Zatracení Velšani!

Ianto se opíral o zábradlí nad zálivem a kouřil. Byl koupit růže. Pro Lisu. Dvě. Byly krásné, temně fialové, líbily by se jí. Pozoroval temnou hladinu, která byla téměř nehybná v tom pošmourném počasí. Křečovitě svíral stonky a zapomenutý trn jej bodal do dlaně. Fyzická bolest trochu potlačovala tu vnitřní.
„Tak tady jsi.“ opřela se vedle něj Tosh. „Jack měl starost, že už jsi pryč příliš dlouho.“
„Jack?“ zeptal se posměšně.
„Má tě rád. Je mu líto, co se stalo. Nešlo to jinak...“ položila mu ruku na rameno. „Všichni máme o tebe strach.“
Pochopil, že má ještě pro koho žít.

„Tosh má zítra narozeniny,“ poznamenal Jack.
Vzhledem k tomu, že zrovna obtěžoval Ianta myjícího nádobí, to působilo značně nemístně.
Velšan mu věnoval pohled, který říkal: „A co já s tím?“
„Takže zajedeš do květinářství a koupíš květiny,“ vysvětlil Jack.
Ianto se otočil, šťouchl Jacka do nosu mokrou houbičkou a vyrazil k autu.
„Díky!“ ozvalo se z kuchyňky.
„Dobrý den,“ pozdravil Ianto ženu za pultem, „Chtěl bych nějaké růže.“
„Mohu vám nabídnout tyhle harknessky?“
„Co prosím?“
„Harknessovy růže. Tyhle čajovky jsou asi nejoblíbenější,“ usmála se prodavačka a ukázala na květiny.
„Vezmu jich patnáct,“ řekl a potichu dodal, „Aspoň udělám Jackovi kšeft.“

Lisa si potmě zouvá boty a nic netuše jde do ložnice, do níž provede něco, co připomíná vpád. Sebere se ze země. Rozsvítí. Na zemi se válí tyčka, která jej způsobila. Pohledem přejede další překážky, Ianta s Evanem v posteli (nutno říct, že vypadají roztomile), nedopité pivo na nočním stolku, stejná tekutina v misce.
Ianto, probuzen hlukem a světlem, mžourá na Lisu. Dochází mu, že je zle.
„Nemyslela jsem si, že máš problém rozeznat ovci od psa! Ani bych tě nepodezřívala, že bys byl schopen nalévat alkohol nezletilým! Zabít málo!“
„Jemu se to líbilo.“ zkouší na svou obranu Ianto.
„Oba!“

Jack junior seděl v židličce. Zpod dlouhých řas svítila modrá kukadla, zbytek tváře pokrývala přesnídávka.
„A tady letí Supermarine Seafire,“ řekl nadšeně Jack a zamířil se lžičkou k dítěti.
Jack junior snědl asi půlku nákladu zmíněné stíhačky.
„A na řadu přichází Blackburn Skua,“ pokračoval otec.
„Už ti chybí jenom Westland Welkin a Hawker Tornado. Tímhle tempem ho nenakrmíš ani do večera,“ pronesl suše Ianto a přivoněl k hrnku s čerstvou kávou.
„Ba!“ řekl Jack junior a na Iantově saku přistálo sousto přesnídávky.
„Zabít málo,“ zamumlal Velšan.
„Koho?“ otázal se Jack.
„Tebe. U malého Jacka si tou nesmrtelností tak jistý nejsem.“