Torchwood

Gwen vystoupila z výtahu, prošla bezpečnostními dveřmi a rozdala na stolky kelímky s kávou. Snad to nepopletla.
Rozhlédla se po základně, ale nikoho tu neviděla. Zamířila do Jackovy kanceláře, když vtom ji zaujal lesklý předmět na podlaze.
„Co tu dělají policejní želízka?“ uvažovala nahlas a zvedla pouta z podlahy.
Jack vyšel na ochoz.
„Hele co mám!“ křikla na něj, zasmála se a potměšile zamávala želízky, „U policie bylo nejlepší nasazovat klepeta!“
Jack strčil ruce do kapes. Za ním se objevil Ianto.
„K čemu to tu vlastně máme?“ zeptala se.
Kapitán výmluvně protočil oči.
Ianto Jones si s povzdechem promnul zápěstí…

Ve Walesu se našly otisky stop obrovského zvířete. Někdo tvrdil, že zahlédl brontosaura. Torchwood Cardiff potvrdil aktivitu trhliny. Bylo velmi pravděpodobné, že skutečně jde o návštěvníka z druhohor.
Vypravili dvě nákladní auta se zařízením pro odchyt dinosaurů a vyjeli do jižního Walesu. Dostat se na místo byl problém. Navigace ukazovala na polní cestu lemovanou ohradami pro ovce. Auta se vyškrábala na travnatý kopec Mohli začít vybalovat.
„Jacku, oni to vážně mají!“ řekl nevěřícně Owen.
„Vždyť jsem říkal, že Londýn je vybavený na vše. Měli bychom odtud vypadnout, než si uvědomí, že tady žádný brontosaurus není a než si všimnou nás.“

Posledních pár týdnů se nic nedělo, ovšem chodit do práce museli všichni, protože člověk nikdy neví, kdy se mimozemšťanům zachce zaútočit na Zemi. Dodělávaly se administrativní záležitosti. Vědci se věnovali výzkumům. Carter pozoroval změny v počasí a povídal si s Olivií.
Ianto a Lisa zkoušeli, co se stane, když se dva různé viry dají k sobě. Bylo to skoro zajímavější než souboje červených a černých mravenců. Červené a zelené viry se navzájem likvidovaly. Ianto fandil červeným, Lisa zeleným, kterých ač bylo více, podléhaly nátlaku červených. Adeola Oshodi je sledovala od svého mikroskopu a znechuceně protáčela oči nad jejich dětinským chováním.

Ianto navštěvoval příbuzné velice zřídka. Nebylo divu.
„Pojď dál,“ vychrlila na něj Rhiannon mezi dveřmi, „Posaď se v kuchyni, mám zrovna něco na plotně. Davide, okamžitě toho nech! Dáš si kafe?“
„Čaj.“
Sedla si ke stolu s hrnkem vychladlého instantu a zkoumavě si bratra prohlédla.
„To co máš na krku je cucflek?“ zeptala se a zaujatě vyvalila oči.
Ianto si trochu popotáhl límeček a povolil kravatu.
„Vlastně je to otisk zubů,“ řekl tiše, „Stalo se mi to v zaměstnání.“
„Neříkal jsi, že děláš v kanceláři?“
„To jo,“ zamumlal, „Ale můj šéf má občas dost… nekonvenční představy o mojí pracovní náplni.“

Ianto Jones se přikrčil za zídku opravdu v poslední chvíli. Kolem jeho ucha zasvištěl projektil. Instinktivně si zakryl hlavu předloktím.
Tělo Jacka Harknesse dopadlo s těžkým žuchnutím hned vedle něj.
„V pohodě?“ zeptal se Ianto starostivě.
Jack přikývl. Netrefili ho.
„Takhle to dál nejde, Ianto. Musíme přejít do útoku!“ navrhl.
„Jdi první, budu tě krýt,“ řekl vyplašeně Velšan, „Umřít stejně nemůžeš.“
„Ale bolest cítím!“ ohradil se kapitán.
Na zeď dopadla další dávka střel.
„Čí byl tohle vlastně nápad, Ianto?“
„Můj ne!“
„Můj už vůbec ne!“
„Ale jsou to děti tvojí sestry!“
Ianto si rezignovaně odfrknul a uplácal další sněhovou kouli.

Už to není jako dřív. Jakýkoli pohyb se stává nesmírnou námahou. Cítím všechny kluby, jak se špatně ohýbají, jak jsou ztuhlé. Cvičení nepomáhá, cvičení bolí ještě víc. Pomalu nedokážu otočit hlavou. A to mi slibovali, jak bude všechno v pořádku po dlouhé roky.
Nedávno mě Ianto káral, že jsem jej vzbudila tím strašným vrzáním, když jsem vstávala z postele. Dokonce mě urážel tím, jestli prý nechci namazat panty. Všichni stárneme, i ta ocel. Copak můžu za to, že ty pláty o sebe dřou a nechodí, tak, jak by měly. V návodu nepsali nic o speciální údržbě, tak nepotřebuju žádné promazání.

"To jsi byla ty, že ano?"
Pomalu se otočila. "Kapitáne?"
Přistoupil blíž, v očích výraz člověka, který si myslí, že se dovtípil pravdy. "V patnáctém století... Ta dívka, kterou onen kněz zachránil."
"Nemůžeš zachránit mrtvé."
Nemusel odpovídat, ve tváři mu stejně jako v kartách jasně četla: Ale nikdy se o to nepřestanu snažit. Povzdechla si.
"Ale, že bychom se ve stáří stávali sentimentálními?"
Ušklíbl se. Bylo by to téměř půvabné, kdyby stále dokázala ocenit krásu. "Možná. Trochu mi to tam občas vrže."
"Musíš si lépe promazávat panty," pronesla ironicky.
"Nejspíš máš pravdu," uznal. "Něco k pití?"
"Nepiji," odvětila suše.
"Přirozeně."

Kapitán Harkness se ztěžka opřel do dveří od pterodaktylí klece a viditelně si oddychnul. Myfanwy ho uraženě klofla do ramene.
„Ještě jednou nechám něco opravovat tebe a Owena,“ řekl obraceje se k Iantovi, který si oklepával ze saka smetí.
„Nemůžu za to, že vyvrátila panty,“ ohradil se Velšan, „Příště to bude chtít masivnější vruty. A taky lepší šroubovák.“
Jack přikývnul. Bez pořádného šroubováku to nejde, to říkal i Doktor.
„Mimochodem,“ pokračoval Ianto, „Ty panty šíleně vržou, chtěly by namazat. Dej mi klíčky od auta, zajedu pro vazelínu.“
„Už nikam nemusíš,“ zazubil se vítězoslavně Jack.
„Jak to?“
„Použil jsem lubrikační gel.“

Ianto a Lisa schovávali za rohem čekajíce, až bude chodba prázdná. Jakmile poslední člověk zahnul za ohybem na druhém konci, spiklenecky se na sebe podívali a vklouzli do prvních dveří, které vedly k meteorologické stanici. Lisa vytáhla láhev s jasně zelenou žábou.
„To je Olivie. Bez ní by byl Torchwood ztracen.“
Ianto strčil ruku do sklenice chtě ji vytáhnout.
„Au, kopla mě. Nejspíš elektřina.“
„V Torchwoodu nezůstane nic beze změny.“ ozvalo se za nimi. „Nikde na Zemi se nenajde tolik anomálií, jako se skrývá za zdmi Torchwoodu. Samozřejmě má na tom podíl časoprostorová trhlina. Friedrich Carter, meteorolog,“ představil se jim.

Služebná vešla bez zaklepání. Přinesla dopis z Torchwoodu.
„Dejte to sem,“ zabručel pan Jones a sebral obálku.
Byl to Darcyho rukopis. Žena vycouvala.
Ianto se zamračil.
Četl:
Ach vaše oči! Jak nebe jasné,
po kterém mračna neletí.
Chladné jsou tak, a přece krásné,
jak brána příštího století.
Ach vaše rety! Mladosti plné,
chvějí se jak květy ve vánku.
Srdce mé nad nimi vášnivě trne,
když ukládávám se ke spánku.
Ach vaše úsměvy! Vždy tolik milé,
vzbuzují ve mně dojetí.
Je to snad ode mě pošetilé,
chtít zemřít v hlubinách objetí?
Beze slova list spálil.
Přesto mu na tváři zazářil úsměv.