Moje články

Varování: Je to blbost. A dalo mi hroznou práci to napsat. Ale bod je bod ;)
Sherlock Holmes šel směrem k Regent’s Park a přemýšlel nad tím, že vrahovy podrážky bot měly neobyčejnou stopu. Takové podrážky dělá jen jedna značka. Začal si všímat bot okolojdoucích lidí. V tom je z čista jasna spatřil: hladké, černá matná kůže, model Greenwich. Přesně takové si pro vraha představoval. Muž kráčel kousek před ním, ale když se k němu Sherlock přiblížil, spatřil ho v odraze výlohy a začal utíkat. Na roku nasedl do taxíku a pro Sherlocka by byl ztracený, kdyby si nezastavil další a neporučil taxikáři, že má vraha sledovat.
Jo, londýnský cab, to je pro detektivy pořádná kára.

Stála ve své tmavé komůrce a zírala skrz zaprášená okna ven do slunečního svitu. Její mysl bloudila ve vzpomínkách, jak krásně jí tehdy bylo. Hořkost ji bodla do prsou. Milovala ho, milovala ho tak moc, odevzdala se mu, ale on ji opustil. Nechal ji bezmocnou, samodruhou, chudou.
Neměla zuby, chodila v hadrech, ale když pozorovala ulici zalitou slunečním světlem, připadala si tak hezká, jako kdysi. Skoro cítila na rukou hebkost jejích dávných šatů. Teď neměla cit v rukou. Bývala čistá, teď je z ní jen stín potácející se mezi muži s nečistými úmysly.
Ach, Cosetto, kdy tě uvidím, má dceruško?

Okolo hlavy mi svištěly střely, tak jsem se přikrčil a snažil se co nejrychleji dostat ke zdi. Očima jsem pátral po Sherlockovi. Doufal jsem, že je v bezpečí. Uměl si poradit za každé situace, ale přestřelka nedávala moc prostoru jeho chladným úvahám.
Sevřel jsem zbraň a zamířil jsem na nepřítele. Najednou můj periferní zrak upoutal rychlý pohyb a známá vůně mě uhodila do nosu. Ztratil jsem koncentraci. Vzápětí jsem pocítil silnou bolest v rameni. Čekal jsem tvrdý náraz na zem, ale zachytily mě Sherlockovy ruce. Když jsem tiše sténal v jeho náručí, doufal jsem, že to nebyl můj poslední výstřel.

Varování: Možná to bude trochu smutné.
Poznámka: Naprosto přesně jsem se na první pokus strefila do sta slov. :)
Když mu Ianto zemřel v náručí, měl pocit, jako by se vesmír zhroutil. Na několik okamžiků pro něj přestal existovat okolní svět, hvězdy explodovaly, temnota se roztáhla do nekončící šíře.
Když mu Ianto zemřel v náručí, sevřela se mu hruď nekonečným žalem, nemohl dýchat a nemohl ani plakat. Jako kdyby při jedné z jeho tisíce smrtí to už bylo doopravdy a naposled.
Když mu Ianto zemřel v náručí, ztratil veškerou naději, víru a chuť do života. Po pár momentech na něj ale začala doléhat síla uvědomění, že vesmír je přece dost nekonečný na to, aby mohl s Iantovou smrtí zatočit.

Varování: Spin-off k http://sosaci.net/node/8245 . Ano, i přes všechnu tu nepravděpodobnost. A je to slash.
„Podívej, Sherlocku, támhle v křoví leží klobouk,“ ukázal John tam, kde zahlédl otrhaný vysoký klobouk.
„Hm,“ odvětil nepříliš stručně Sherlock.
„Vypadá dost staře, co myslíš?“
Sherlock se pokusil neobrátit oči v sloup. „Ano, je z konce devatenáctého století.“
„Zajímalo by mne, jak se tam dostal,“ řekl John a přišel ke klobouku trochu blíž.
„Hm.“ Sherlock zvedl nějaký papírek, ležící kousek od klobouku, a několik okamžiků ho zkoumal. „Možná bych věděl jak,“ odtušil.
„Jak?“
„Mám ti to ukázat?“ zeptal se Holmes a v očích mu zajiskřilo. Rozhlédl se obezřetně na obě dvě strany parku a strhl s sebou Johna do křoví.

Doctor vešel do TARDIS a zavřel za sebou dveře. Dokonce zamkl, ačkoliv obvykle to nedělal. Měl v plánu si vzít dovolenou. Za 903 let svého života to neudělal ani jednou, protože pokaždé se našla nějaká civilizace, která se dostala do bryndy. Ale teď nebude zasahovat cizí životy, teď si obleče plavky a půjde si zaplavat do svého bazénu uprostřed knihovny, a když bude v dobrém rozmaru, poletí se podívat k moři. Neuvěřitelně se těšil.
Začal si svlékat sako, když v tom se TARDIS otřásla, zachroptěla, zaskřípěla a pak se uklidnila. Pánu času začaly divoce bušit obě srdce.
„Prosím, ne teď…“