Moje články

„Máš sbaleno?“ zeptal se jí Henry. Postával ve dveřích a sledoval, jak Grace bezradně stojí uprostřed místnosti.

Nechtěla odejít. Konečně se poprvé v životě cítila doopravdy doma, cítila to celou bytostí.

„Mám, ale…“ hlesla.

„Musíme se vrátit,“ řekl, aby nedovolil znovu zaznít jejím námitkám. „Je to pro vyšší dobro.“

Grace měla pocit, že celý její život se skládá jen z toho, co potřebuje někdo jiný. Co potřebuje jejich společnost.

A přitom každý jeden člověk, který ji tvořil, zapomněl, kým je a co doopravdy chce.

Naposledy se rozhlédla po prostém nábytku.

Až naplní vyšší cíl, vrátí se, slíbila sobě i Jasonovi.

Důvod, proč Freyja odešla do enklávy a opustila civilizovanou společnost, byl ten, že to byla společnost, ve které chybělo obyčejné porozumění, vřelost, láska.

Začínalo to už narozením. Oddělení matky a dítěte už v prenatálním stádiu, dál i po narození.

Vše obstarala různá zařízení. Houpala postýlkou, připravovala výživu, jen aby bezbranné dítě nepotřebovalo rodiče.

A když se u nějaké ženy přeci jen vyskytl záchvěv mateřské intuice, která se projevovala tělesnou potřebou dítě držet a projevovat mu něhu, hned si vyslechla rady, jak tímto chováním dítě poškodí, že ho má nechat vyřvat, aby nebylo závislé na druhém.

Ne, tohle už nedokázala vydržet.

Grace pozorovala Jasonovy prstíky, jak se pevně ovinuly kolem Henryho prstu. Stále nemohla pochopit, že už tu s nimi je. Že je jeho máma.

Cítila obrovskou vděčnost, jakou cestu všichni tři ušli. Doslova. Kdyby tu nebyla, kdyby nešla za Freyjou, dost možná by teď měla jiný osud. Obličej jí přelétl temný stín, když koutkem oka zachytila Henryho rozněžnělý úsměv nad Jasonem.

Dost možná by tu nebyla ona. A Jason už vůbec ne.

Nechtěla na to myslet, ale nepříjemně se to drželo vzadu v hlavě jako kus pečiva nalepeného na patře. Nešlo to spolknout, ani zahnat.

Ale teď mají nový život.

Považoval to za geniální plán.

Zachrání lidstvo, když podpoří enklávu v Nordkappu. Pošle tam Grace s Henrym, respektive je nezastaví, jen je nechá sledovat.

Andrageny bude chlácholit, co to půjde, že rozjíždí plán na uskutečnění jejich plánu, aby získal čas. I když mu dost šlapali na krk a byli netrpěliví.

Nakloní si zpátky Henryho, zapomenou na těch pár výhružek, které možná jeho směrem vypustil, obejmou se, však jim jde o totéž… a pak ho nastrčí místo sebe.

Lockwell měl skoro chuť si oklepat dlaně v gestu dobře odvedené práce.

Jenže se nechal uchlácholit vlastní bláhovostí a zapomněl na plán B.

Ne všechny ženy, o které v Nordkappu pečovala, tam byly od založení. A ne všechny přicházely z Nového světa a ne všechny rodily poprvé. Řada z nich žila v enklávách, kde se nikdo o těhotné ženy nestaral s respektem.

Bylo pro ně těžké mluvit o tom, co prožily. Nesly si šrámy na duši a často i na těle.

Některé přišly bez dítěte.

„Nemusíš o tom mluvit,“ říkávala Freyja, když viděla, že se ženě tlačí do očí slzy, když se pokouší vypovědět, co prožila.

Teplý stisk zpocené ledové dlaně. Byly jí za to vděčné.

A pak společně přepsaly ty hrozné vzpomínky.

„Edith, usnula jsi,“ řekl jemně Viktor a sundal jí z obličeje vrstvu dokumentů.

Zmateně na něj zamrkala. „Promiň, už jsem vyčerpaná. Měla bych jet domů.“

„V tomhle stavu tě nikam nepustím. Přespíš tady,“ oznámil jí.

Edith se zamračila. „Nevšimla jsem si, že bys měl pokoj pro hosty,“ řekla a rozhlédla se po neuklizeném jednopokojovém bytě osamělého muže, který se tak podobal tomu jejímu.

„Nemám. Vyspím se na gauči.“

„Nemáš gauč. Jen rozkládací křeslo,“ podotkla. „Zítra budeš nepoužitelný.“

„Takže co? Podělíme se o mou postel?“ povytáhl Viktor obočí.

„Máš snad nekalé úmysly?“ oplatila mu Edith.

Usmál se.

„Aspoň přinesu čisté povlečení.“

Jako kdyby někdo zvolal: „Hrnečku vař!“ a v něm se probudila síla, která potřebovala ven, drala se na povrch a jemu bylo tak dobře, když se nechal unášet proudem. 

Když maloval sekáče v polích zalité světlem zapadajícího slunce, když maloval rozkvetlé zahrady, stromy, slunečnice…

Ale když peníze od Thea nepřicházely a on si nemohl pořídit nová plátna, zadržovaná síla ho tížila na hrudi, jako kdyby měl umřít. Někdy to bylo tak silné, že maloval z druhé strany plátna a někdy i přes hotové obrazy. 

A přál si, aby někdo řekl: „Hrnečku dost!“ a on necítil klid jen v neustálé práci.

Dveře Freyjina domu tiše vrzly. Napjatě vzhlédla, ale když uviděla ženinu tvář, zase se uvolnila.

“Zdravím tě, Freyjo,” pozdravila ji Grace.

“Co tě přivádí?”

“Chtěla jsem ti ukázat, jak Jason vyrostl, a poděkovat ti,” řekla Grace a podávala jí košík.

Freyja nahlédla do peřinky v Graceině náruči, kde spokojeně oddechoval Jason.

“Má tak klidnou tvář,” usmála se. 

Grace z košíku vytáhla dřevěné korále s jedním velkým uprostřed, na kterém byla vymalovaná nádherná květina.

“Malovala jsem ho sama. Na památku, jak jsi mi pomohla.”

Freyja marně potlačovala slzy. Každá žena se jí zapsala do srdce, ale tohle ji vždy tolik dojalo.

Henry nevěděl, komu věřit. Chtěl ochránit Grace a jejich syna, ale k čemu by to bylo, pokud všichni na Zemi zemřou?

Držel v ruce logpad se zprávou od Lockwella a hlavou se mu přesypávaly myšlenky jedna přes druhou.

Lockwell chtěl moc. To bylo jasné už v okamžiku, kdy došlo k nehodě a všichni členové rady zahynuli.

Chtěl zachránit lidstvo, ale jen proto, aby mohl mít ještě víc moci. Nezištnosti by se v tom nenašlo ani za okousaný nehet malíčku.

Ale Henry toho mohl využít. Zachránit Grace, dítě, co nosí, Zemi i budoucnost.

A Lockwella se někde cestou prostě obyčejně… zbaví.

Edith složila hlavu do dlaní.

„Spojili jsme dohromady všechna vodítka a víme, že za tím stojí Lockwell a ti Andrageni, ale nemáme žádný důkaz, který by obstál!“

„A taky neznáme motiv, na to nezapomeň. Každý čin nějaký potřebuje mít. Dobře, Lockwell je chtivý moci a zjevně neváhá jít přes mrtvoly, ale proč to chtějí oni?“ Viktor si poklepával prstem o spánek.

„Chtějí naši planetu?“ zeptala se Edith.

„Jasně… ale proč by likvidovali jen nenarozené? Nebo myslíš, že mají nějaký plán i s námi?“

Edith se otřásla.

Měla tušení, že pravda bude hlubší.

„Musíme nalíčit návnadu. A možná taky skřípnout Lockwella.“

Často si z ní dělali legraci, že se s majorskými frčkami narodila.

Byla armádní spratek a bylo naprosto přirozené udělat kariéru v armádě.

Stala se sestrou a dopracovala se k důstojnické hodnosti. Její vrstevnice byly ženami v domácnosti. Nepracovaly, ale pro Margaret to mělo daleko ke svobodě.

Možná by ji čekal stejný osud, kdyby nevyrůstala v jednom armádním táboře za druhém.

Kdyby žila v bílém domě s velkým stromem s houpačkou, co jí vyrobil táta.

Někdy pocítila lítost, ale pak na ty ženy pomyslela a byla ráda, že příčetnou ji drží tvrdá realita a ne benzedrin a léky na spaní.

Marigold seděl ve tmě opřený o kmen stromu a pozorně očima pátral po okolí.

Geralt odešel hledat endriagy. Dal mu za úkol dát znamení, kdyby se blížily jejich posily.

Marigold první půl hodinu seděl se staženými půlkami, oči i uši napjaté k prasknutí. Nakonec vytáhnul loutnu a rozptýlil se drnkáním náhodné melodie.

Tóny se začaly skládat do líbivé písně, do níž si pobrukoval.

Přestal vnímat okolí.

Najednou se nad ním vynořila zakrvácená postava.

Marigold vyděšeně nadskočil.

„Měl jsi dát znamení,“ zavrčel zaklínač.

„Já věděl, že jsem na něco zapomněl!“ vykřikl omluvně básník a marně se snažil loutnu schovat za zády.

Edith se skláněla nad dokumenty už několik hodin, nejedla, nepila, jen četla, jako kdyby jí šlo o život.

„Ty ses do toho zažrala,“ zasmál se Viktor, když se vrátil z venku s donáškovým jídlem. „Přinesl jsem večeři, musíš se najíst, nebo zkolabuješ.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že už už na něco přijdu, ale pořád to nemůžu polapit.“

Nakonec přeci jen zvedla oči.

„Jsi už unavená, nevidíš jasně,“ podotkl Viktor. „Měli bychom jít spát. Ráno na to přijdeme.“

„Čím dál víc mám pocit, že to je šifra. Ty záznamy komunikace nedávají smysl.“ Zaťala zuby.

A pak se jí rozsvítily oči.

A potom vešel do stanu Hawkeye s BJem, v náručí kopu khaki prádla.

Hawkeye odevzdaně oblečení odhodil na Frankovu postel. „To Klinger přehnal, že zrovna dnes si potřebuje vyprat svoje nylonové punčochy. Já už nemám ani jednu čistou ponožku!“ 

BJ ze země sebral osamělý kus slušně vypadající ponožky.

„Tady jedna čistá je!“

„To není moje. Nemá díry,“ odfrknul si Hawkeye. „Ale dej ji sem, ponožka bez děr se vždycky hodí. Už mě nebaví si neustále ošetřovat puchýře, jak mě dřou mé děravé armádní boty.“

Chňapnul po ponožce, když v tom vtrhnul do stanu Frank a ponožku mu z ruky vyrazil.

Freyja stála před kurníkem a nemohla se pohnout.

V mysli jí vytanula stará vzpomínka, zasunutá hluboko vzadu.

Byly dny, kdy si na Grietje nevzpomněla, které následovaly ostny výčitek, že zapomněla.

Ale teď zírala na slepice batolící se v měsíční krajině a viděla to, jako by se to právě dělo.

Grietje byly dva roky, roztomilé kaštanové culíčky se jí houpaly nad rameny, když vesele naháněla slepice a volala „kokodák!“ Freyja cítila její teplé dlaně ve svých, když jí Grietje co nejopatrněji podávala sesbíraná vajíčka. Jedno se rozbilo a holčička nad ním plakala.

Jako teď plakala Freyja, že některé věci nelze odestát.

Úspěšnost početí a vyvinutí plodu byla stoprocentní.

Staletí vývoje přinesla perfektní postup při oplodnění a výběru toho nejzdravějšího embrya. Vzhledem k tomu, že ženské lůno jakožto největší prvek náhody v celém procesu už nebylo potřeba, odpadaly rozpaky nad negativním těhotenským testem po transferu.

A taky zcela zbytečné relikty necitlivých vět, které se po celá staletí držely ve společnosti, jako například:

„Asi to tak mělo být.“

„Uděláte si další.“

„To je přirozený výběr.“

„Ještě to nebylo ani miminko.“

„Třeba by bylo postižené.“

Nebo nanejvýš hrubé a neslušné prohlášení, že „příroda asi ví, proč nemůžete mít děti, možná je to tak lepší.“

Do jídelny se trousil houf lidských trosek s tváří Hawkeyho, BJe, plukovníka Pottera, Margaret a několika sester. 

Usedli ke stolům, nehýbali se.

„Jsem tak vyčerpaný, že už nezvládnu ani jíst,“ zívl Hawkeye.

„Čtyři dny v kuse na operačním sále, to jsem zažil naposledy za první války,“ zamumlal Potter do dlaní.

BJ jen tupě zíral před sebe. Margaret si položila hlavu na stůl, ale zase ji nadzvedla, když k nim přicupital Radar.

„Doufám, že nesete kafe, číšníku,“ zamručel Hawkeye.

„Nesu špatné zprávy,“ opáčil Radar.

„Neříkej, že kafe došlo,“ zděsila se Margaret.

Vzápětí uslyšeli ten nepříjemně známý zvuk.

„Ne, letí sem vrtulníky.“

Grubindar si pročítal údaje na logpadu a odškrtával položky.

„Ne, ne, ne, nedostatečné, ne, ne, možná, n– ano!“ 

„Co?“ zvedl hlavu od monitoru Heirisk. „Máš něco?“ zeptal se nadějně, ale opatrně.

Už týdny hledali poslední svět, který by vyhovoval Skapanarovým požadavkům k oběti. Páté místo na kandidátce bylo dosud prázdné.

„Podívej se,“ ukazoval mu Grubindar obrazovku. „Tohle jsme přesně hledali.“

„16 miliard obyvatel,“ pokýval uznale Heirisk. 

„A to není to nejlepší,“ odvětil Grubindar. „Hele.“

„Rozmnožují se pomocí umělých děloh?“

„Jo.“

Heirisk hvízdl.

„Perfektní. Dostaneme pochvalu za extra efektivitu.“

Grubindar se zazubil. 

Ulevilo se mu, že poslední obětí nebudou oni dva.

Grace nečekala od obydlí v Nordkappu nic nóbl, ale když otevřela dřevěné dveře jejich přiděleného domu s doškovou střechou, byla v šoku.

Hliněná podlaha, dřevěné nenalakované lavice a stůl, otevřené ohniště, lůžko vystlané místo matrací kožešinami.

Byl to naprostý kontrast k jejich čistému bílému domu.

“Proč žijete takhle, když je dostupné mnohem větší pohodlí?” obrátila se na starší ženu.

Freyja ji zamyšleně pozorovala. “Protože někdy je potřeba vrátit se na úplný začátek, aby mohlo dojít k obrodě,” řekla nakonec. “Zvyknete si. Jako všichni.”

Grace přikývla.

A ačkoliv by to neřekla, na kožešinách se nakonec nespalo tak špatně, jak se obávala. 

“Henry, jak jsi jim mohl říct, že jsem těhotná?” Grace se šok zrcadlil v očích.

“Proboha, je to moje práce!” Henry bezradně rozhodil rukama.

“A já jsem tvoje žena a je to tvoje dítě!” vykřikla. “To tě nenapadlo, že jeho život pro ně nebude priorita?”

“Nemyslel jsem…” vydechl odevzdaně.

“Očividně!” šlehla ho sarkasticky.

“Podívej se, pokusím se to vyžehlit. Vím o jedné enklávě…”

“O které oni vědí pravděpodobně taky,” odsekla Grace.

“To samozřejmě. Ale nechají nás tam být. Nepsané pravidlo.”

“Tím bych si nebyla tak jistá,” odvětila zachmuřeně.

Jenže jinou možnost stejně neměli. A tak Grace Henryho olivovou ratolest přijala.

V dobré víře začali plánovat porody, aby byl celý proces pod kontrolou. Kdy a jak se dítě narodí. 

V dobré víře, že to ženám přinese úlevu, se děti začaly rodit pouze císařským řezem.

V dobré víře, aby ženy nepodstupovaly diskomfort spojený s operací, vynalezli umělé dělohy.

V dobré víře, že to zlepší společnost, začali určovat, kdo může a nemůže mít děti. 

Ve skrytu, samozřejmě.

Nikdo nepotřeboval lidi, kteří kladou příliš mnoho otázek a očekávají, že na ně najdou odpovědi.

Těm, jejichž genofond se nehodil, se za malý poplatek nabídla možnost dárcovských vajíček a spermií.

Anonymní karty dárců koneckonců snesly ledasco.

Zazvonilo k večeři. Přes náves se do Síně přehnal houf dětí. Freyja se usmála a vydala se za nimi.

Naslouchala dětskému štěbetání, rozhořčeným výkřikům i radostnému smíchu. Pod její vlastní radostí ale otevíral dveře smutek. 

Vybavila si hebkost medových vlásků. Jaké by to bylo je zase cítit pod prsty? Srdce se sevřelo, když vzpomínka klouzala pod povrchem uchopitelnosti.

Povzdechla si, aby těžké myšlenky odsunula stranou. Pozorovala drobotinu, zatímco jedla.

Děti ji naplňovaly radostí, když je viděla, jak poprvé obdivují věci, které jsou pro ni tak samozřejmé.

A když po večeři přiběhly a žadonily tetu Freyju o pohádku, nikdy je neodmítla.

Poslechni věštbu staré Zyrvianshì, jež kráčela v tmách poledních kamenů a zřela v nich skvost a slávu Andragenů a jejich osudu budoucího. Až nastane čas, kdy naprostou nadvládu nad světy získají, až dovedou k čistému začátku patero planet a jejich civilizací, pak nadvesmírný Skapanar pokyne k údělu radostnému a osvobodí Andrageny od příkoří a útrap, které s sebou žití nese. Čas však běží a je nutno naplnit věštbu do roku čtvrtého lva věku Grundaltanah. Pakliže se tak nestane, k úpadku dospějí a Skapanar zchřadne a neposílí úděl oveček svých.

Tuto věštbu nechť slyší každý tvor a usiluje o její naplnění.

Henry Wildegans se pokusil zmizet i se svou těhotnou ženou, ale jeho loajalita ho zradila.

Lockwell ho totiž samozřejmě nechal sledovat, protože mu bylo jasné, že udělá nějakou blbost.

Wildegansovi šli na sever. Nejdřív se jim ztratili z dohledu, ale pak je objevili kousek od hranice enklávy Nordlingů, těch podivínů, co snad ještě žili v jurtách a chodili na suchý záchod. Lockwell nerozuměl, proč vyhledali zrovna je. Systém se tam nedostal, ale měli své způsoby.

Ale pak mu Peter poslal hlášení… a vše to do sebe zapadlo.

Celou dobu měli záchrannou brzdu přímo pod nosem.

Andrageni si na lidi nepřijdou.

„Musíme zmizet,“ chytil ji Henry za ruku a v očích mu četla naléhavost.

„Proč? A kam?“ Grace jeho obrat nechápala.

„Ví to.“

Zamračila se. „Počkej, Henry…“

Ticho mezi nimi leželo jako těžká deka. Vteřiny se zdály jako hodiny.

„Udělal jsem takovou hloupost, Grace! Myslel jsem, že dělám to nejlepší, ale neuvědomil jsem si, že to je pro ně, ne pro nás. Pro to malé. Sakra, vždyť tohle jsem dělal celý život! Dokud…“

Grace smutně pokývala hlavou.

„Kam půjdeme?“ zeptala se věcně.

Henry zavřel oči před její náhlou chladností. Tohle přehnal. Unáhlil se jak malý kluk.

Ale napraví to. 

„Na sever.“

Udělal by to, i kdyby mu nevyhrožovali Edith s Viktorem.

Nebyli první, kdo ho chtěl připravit o život, i když si nemyslel, že zrovna tihle dva lidumilové by to opravdu udělali. 

V Lockwellovi se nakonec hnulo svědomí. Možná spíš pud sebezáchovy. Nebo obojí.

Mozek mu pracoval na maximum, aby dokázal využít všech okolností ve prospěch lidstva.

Gebaurové na nich parazitovali už dlouho a nebude jednoduché najít skulinku.

Přesto tu ve skrytu vznikala. A žena jednoho z jejich nejvěrnějších lidí k ní sama ukázala cestu.

Lockwell se potutelně usmál.

Možná nakonec bude mít i tu moc.

Byl čas spustit záchranný padák.

Celá jejich společnost byla postavená na kontrole. 

Kontrole porodnosti, abychom si lépe rozuměli. To nicméně vyžadovalo celou řadu dalších opatření, která se promítla do celkového uspořádání společnosti.

To vše s jediným cílem: Aby se Pozemšťané stali obětním beránkem mnohem vyspělejší teokratické civilizace.

Gerard Lockwell zoufale sevřel hlavu v dlaních. 

Celou dobu věděl, kam to povede. 

Celou dobu někde uvnitř věděl, že to nesmí dopustit.

A přesto to udělal.

Desetiletí práce vedoucí k jedinému momentu, který si teď přál zvrátit. Byl to paradox?

Ani ne.

Paradox byl, že teď musí přesvědčit lidi, aby přestali dodržovat pravidla, která po generace Rada vymáhala.

Pod nohama mu vířil prach vyschlé půdy v pravidelném rytmu kroků. Slunce bylo v nadhlavníku, ale prudké doteky mistrálů ochlazovaly jeho horké polibky.

Vincent se zastavil na polní cestě a nádhera kompozice, která se před ním rozkládala, ho donutila zatajit dech. 

Pod modravými horami se rozkládaly zelené pastviny a skaliska s tu a tam roztroušenými domky. A pod nimi zlatavé moře obilných klasů ohýbajících se ve větru.

Osamělý sekáč vytrvale pracoval a měnil vlny klasů na pichlavou pláň. 

Vincent maloval, slunce klesalo a barvilo letní oblohu do odstínu mořské pěny.

Bylo mu na tomhle světě tak krásně, až to bolelo.

Freija klečela nad oltářem a třídila si v modlitbě k bohyni myšlenky. 
Byl to pro ni nový zvyk, ale když se blížil čas ženy, pomáhalo jí to zůstat v klidu. Nechat tady všechny černé myšlenky a jít k porodu s čistou hlavou. 
V prvních dnech cítila jen strach. Bez vybavení, bez přístrojů, jen teorie starých učebnic. Ale tady ženy rodily bez pomoci dlouho. Jejich těla jako kdyby v sobě měla ukrytou pradávnou moudrost a zkušenosti žen předchozích generací.

A tak když teď ve své samotě zaslechla za zády vrznutí dveří oznamující, že je jí potřeba, vstávala s třepetáním radostného napětí.

Edith s hrůzou mrazící jí vnitřnosti pozorovala, jak se sinusoida monitorů u jednotlivých inkubátorů mění v rovnou linii. Zelené světlo jedno po druhém zčervenalo. Bez jediného škobrtnutí, bez alarmu, který by před koncem upozorňoval na potíže, které by ještě bylo možné zvrátit.

A pak to nesnesitelné ticho, když technici jističem vypnuli kvílení monitorů.

I její srdce jako by v ten okamžik vynechalo pár úderů.

Několik paramediků pak obcházelo řady nechybných inkubátorů a počítali, kolik zůstalo přeživších.

Ale Edith to viděla i ze své pracovny s výhledem na celý sál.

Červená vedle červené.

Z nových životů nepřežil ani jeden.

Ani jeden.

Když tehdy Freija přišla na sever mezi Nordlingy, bylo před Vánoci. V Novém světě to byl svátek dávno vyprázdněný jakéhokoliv duchovního významu, sestávající prakticky z několika dní volna a tradiční rodinné večeře na oslavu konce kalendářního roku.

Na severu se ale vrátila tradice svátku Yule. Muži se vydávali do lesa pro silnou kládu stromu, která měla hořet 12 dní a posílit tak světlo slunce spolu se slunovratem. Hodovali, radovali se, užívali si jinak pusté dny uprostřed ledové zimy.

A i když život na severu postrádal veškerý komfort civilizovaného světa, Freija byla vděčná, že zrovna Yule se stalo svátkem jejího znovuzrození.

Narodili se do světa, ve kterém bylo normální, že lidé nerozhodují o tom, jak budou žít.

Den za dnem chodili v koridorech shora nastavených  pravidel a neptali se, jestli neexistují boční uličky. Možná se občas někdo porozhlédl, ale dav nestrhl. Systém tyhle zvědavce vždy rychle našel.

Henry naťukal do logpadu poslední údaje a odeslal je. Právě otevíral zadní vrátka do jedné takové uličky navzdory skálopevnému přesvědčení, že není kam uhnout.

Krok do neznáma. Nebyl si absolutně jistý, na co narazí, až došlápne. Pokud se rovnou nezřítí do propasti.

Ale ať.

Tuhle noc Henry a Grace Wildegansovi zemřou.

Alespoň pro systém.

Než Grace otěhotněla, všechno dávalo perfektní smysl.

Řád a pořádek. Každý znal svoje místo, svůj úkol, s vidinou jediného cíle: Aby se zkrátka všichni měli dobře.

Henry plnil úlohy, které dostával shora, naprosto bez pochybností. Věřil, že to, co má udělat, povede k obrodě společnosti.

I když to znamenalo tajně pracovat na tom, že vyhasne naděje tolika lidí najednou. Věděl, že se to stane, a ani se nezachvěl, i když jeden z těch budoucích životů měl patřit jim.

Ale když pak pod rukama ucítil, jak jejich syn napíná pokožku Graceina břicha, došlo mu, jak slepě se celou dobu nechal ovládat.

Henry sledoval nehty na prstech pravé ruky. Muž naproti němu jakoby nezúčastněně potáhl z dýmky. Poklepal prsty o stůl.

„Víš, že to dítě se nemůže narodit, Henry. Ráda nedovolí narušit plán.“

Henry vzhlédl. „Nenechám je zasahovat mi do života,“ vyštěkl.

Muž si ho zamyšleně prohlížel.

„Přiznávám, že citlivější jedinci mohou mít problém s morálním dopadem opatření Rady, ale je to pro dobro všech.“

Henry si odfrkl. Zavrtěl hlavou. 

Muž se opřel o stůl. V očích se mu zaleskla nejasná emoce.

„Rada tě, prozatím, nechá jít. Ale nebuď pak překvapený, Henry, že pokud tam opravdu odejdete, ponesete si všichni tři následky.“

Freyje se někdy přezdívalo Mús, protože často sedávala v koutku místnosti a tiše jako myška přihlížela probíhajícímu porodu. Nenápadná, neviditelná, přesto přítomná.
Ne vždy byla u porodu hned od začátku. Některá obydlí byla vzdálenější, a tak Freyja chodila, až když byla žádána. Ženy ji volaly různě, někdy s prvními porodními bolestmi, někdy až v závěru, aby dohlédla na to, že je vše v pořádku, někdy ženy asistující rodičce posílaly pro Freyju, když se jim něco nepozdávalo.
A když porodní bába dorazila, přišla s ní do místnosti i dobrá naděje, která rozehnala všechny strachy.
Přinesla pocit bezpečí. Teď bude všechno dobré.

„Váš biologický materiál je bohužel nekompatibilní,“ lékař se na oba zahleděl přes vrchní okraj brýlí. „Za menší poplatek si můžete vybrat z katalogu, buď vajíčko, sperma, nebo obojí. Záleží na vás.“
Vzali obojí. Ona měla přeci jen docela předkus a on chlupatá záda. Vyberou dokonalou souhru.
„Podívej, blond vlasy, modré oči, atletická postava, mluví pěti jazyky,“ prohlížela si fotografie v pánském katalogu.
„Ale příležitostně pije alkohol. Hele, tahle má doktorát z přírodních věd, matematiky, historické lingvistiky a prsa velikosti 70H.“
Káravě na něj pohlédla. „Z toho ji musí pěkně bolet záda.“
Nakonec udělali perfektní match. Jejich dítě nepodědí žádné nedostatky.

„Za táborem havaroval tank!“ hulákal Radar z dálky. „Honem, lidičky!“
„To není tank, to je…“ oněměl Frank.
„Létající talíř,“ dořekl za něj ohromeně Hawkeye. „Severokorejci mění strategii?“
„Jsou tam zranění!“ ukazoval Radar k podezřelému objektu.
„S tím nechci mít nic společného,“ nafouknul se Frank a chtěl odkráčet, ale narazil na nozdry plukovníka Pottera.
„Jednou jsi lékař, tak se tak chovej a pomáhej!“ zahřměl Potter.
„Nebuď xenofobní, Burnsi,“ řekl Hawkeye.
Frank zafuněl.
Pierce se doširoka usmál. „Každopádně nemají anténky a počet končetin taky sedí. Nejhorší, co se může stát je, že ráno zjistí, že místo sešití sleziny jsme jim vzali apendix.“

Zatímco jeho kapsle putovala vakuem vesmíru, přemítal, jestli ještě někdy spatří nějakou planetu. Ideálně obyvatelnou. Lidmi.
Vzato kolem a kolem, přežil to. Sice jako Schrödingerova kočka, protože jeho zásoby čehokoliv nejsou nekonečné, ale šance tu je.
Vysílal signály o pomoc a doufal, že zachytí odpověď. Napínal uši do ohlušujícího ticha.
Jenže všechny ty ozvěny byly jen chiméra. Jen to, co slyšet chtěl. Už už cítil vzrušené šimrání adrenalinu v břiše, když si uvědomil, že prostě jen obyčejně blouzní.
Strach, beznaděj, prázdno a temnota ho zase zahalily.
A tak dál putoval vesmírem jako Zlatá deska, která se jednoho dne nadobro opotřebí.

„Otázka je, jak s těmi informacemi naložíme,“ přemítala Edith nahlas. „Je sice pěkné, co jsme se dozvěděli, ale jak můžeme zabránit katastrofě?“
Viktor pokýval hlavou. „Je vidět, že ti to pálí, i když tohle děláš poprvé. Máš pravdu, další kroky si musíme pečlivě promyslet.“
„Podle mě by měl být naším příštím cílem Lockwell. Máme proti němu hromadu důkazů, takže na něj můžeme zatlačit, aby to nějak napravil,“ řekla odhodlaně Edith.
„Ta tvoje bojovnost se mi začíná líbit,“ usmál se Viktor a myslel to upřímně.
Edith se na něj zachmuřeně podívala. „Pro mě to není hon na senzaci, ale na zadostiučinění.“

Všechny cesty směřovaly k severu. Edith s Viktorem věděli, že musí najít Grace a nabídnout jí pomoc.
Grace se navzdory všem protivenstvím sama chystala na cestu do enklávy. Nevěděla, co má před sebou, ale hnala ji potřeba ochránit své dítě. Andrému nemohla věřit, ještě ne.
Lockwell se toho snažil využít ke svému vlastnímu prospěchu, naprosto bezostyšně a bez ohledu na to, jak to s lidstvem dopadne. Peter mu podával zprávy a z toho se rodil plán.
Všichni byli hybateli osudu lidí, přesto v kontextu všeho působili jen jako pozadí něčemu mnohem většímu.
Protože hlavním aktérem nikdy nebyly mrzké životy jednotlivců.