Moje články

Za pět stovek koupíš chechtáky, ale ty chechtáky nejsou jen tak obyčejný – ty zase vyměníš za smích, protože ho je třeba.
Když prší, například.
Nebo se z nudy zabalíš do deky a za slunečnýho dne zíráš do dálky za obzor zlatejch klasů. Je ti smutno.
Chechtáš se ty, chechtá se ona, a kdo se nechechtá, jako by ani nebyl. A bez chechtáků se dneska už nedá vůbec existovat.
Je to ale na světě krásně, že jo? Jak to máme pěkně zařízený.
Jenom makat se musí.
Pořád a pořád.
Ale víš co? Bez práce nejsou chechtáky, a bez chechtáků není život.

Nápad vrátit se v čase, rozdělit se, a tak opanovat srdce Severuse Snapea jí nevyšel. Zacyklila se ve vlastní chybě a navždy byla odsouzena zamilovávat se do nebohého Nevilla Longbottoma, který o její vyznání nejevil nejmenší zájem.
Severus si oddechl.
Blížil se konec školního roku a profesorka Ambrosiová byla z nešťastné lásky tak zničená, že výpověď podala sama.
„Vidíte, nakonec to dobře dopadlo,“ chlácholila Severuse Hermiona, když po závěrečných zkouškách popíjeli čaj v jeho pracovně.
„To ano,“ odvětil zadumaně.
„Ale něco vás trápí,“ podotkla.
Odvrátil pohled směrem k oknu.
„Jistě. Teď abych znovu hledal nového učitele obrany proti černé magii.“

„Používá obraceč času,“ řekla prostě Hermiona. „Vrátila se v čase, aby napravila svou chybnou strategii. Takže pokud jste na ni použil její vlastní léčku, zamilovala se do Longbottoma pouze jedna, a to pravděpodobně ta z budoucnosti.“
Severus na ni hleděl a upřímně nechápal, jak na takovou dedukci přišla.
„Není to žádná záhada vesmíru, profesore,“ usmála se. „Logicky, kdyby se zamilovala ta naše, přítomná, neměla by pak už v budoucnosti důvod se vracet.“
„Takže stačí, když vydržím její pokusy do doby, než se vrátí zpátky v čase?“
„Pravděpodobně,“ přikývla.
„V tom případě doufám, že jsem ji na konci školního roku vyhodil.“

Severus si myslel, že má vyhráno.
To ještě ale netušil, jak moc škaredě se plete.
Ambrosiová skutečně vzplála horoucí láskou k profesoru bylinkářství, ale zároveň její útoky na jeho osobu neustaly.
Nedokázal si to vysvětlit. Jak? A hlavně proč? Přece neudělal chybu? Zdálo se, že jeden lektvar lásky nevyřeší všechny jeho problémy.
"Whisky?" zeptala se ho Hermiona a vytrhla ho ze zamyšlení. Přikývl a spolu s vůní pálenky natáhl do nosu i vůni, která se kolem linula. Jako by byl zpátky v knihovně.
"Pořád nechápu, jak je to možné," svěřil se.
Zamyšleně na něj hleděla. A zjevně ji něco napadlo.

Už byl vyčerpaný. Neustále musel odolávat atakům Clarissy Ambrosiové, která byla stále vynalézavější. Pravda, to s těmi lektvary lásky nebylo úplně prozíravé, ale předpokládal, že jaksi opomněla fakt, že v Bradavicích dlouhá léta učil lektvary.
Lektvar lásky dokázal rozpoznat z padesáti metrů periferním mrknutím.
Nicméně, když už nevěděl, kudy kam, a navíc měl pocit, že Ambrosiová snad musí mít dvojnici, přišel po jejím posledním pokusu na geniální nápad.
Při večeři mu jaksi omylem do jejího dýňového džusu ukáplo pár kapek čiré tekutiny. Jemu voněla po starých knihách.
A když se napila, její zrak jí padl jako první na Nevilla Longbottoma.

Vrátila se zpátky v čase do doby, kdy nastoupila do Bradavic jako učitelka.
Ve správných chvílích si na Snapea počíhala a nenechala nic náhodě.
Musel se do ní zamilovat, prostě MUSEL. Do někoho tak skvělého jako ona se nikdo nemohl nezamilovat. Vždyť i od studentů (a několika studentek), jí chodily vyznání lásky od začátku září.
Ale on stále odolával.
Zkoušela, co se dalo. Jako dravé zvíře mu v přestrojení za Grangerovou vtrhla do komnat a svedla ho.
Minimálně třikrát mu podstrčila lektvar lásky, i když cítila, že to je tak trochu podvod.
On ale nepodléhal.
A ona se nehodlala vzdát.

Navykl si trávit v Hermionině přítomnosti mnoho večerů v týdnu. Seděli u krbu, za okny bubnoval déšť, teplo z ohně je chlácholilo a u sklenky ohnivé whisky si povídali.
Později si navykli jen vedle sebe v tichosti sedět, občas něco prohodit. Ona opravovala eseje, on pročítal zprávy členů rady a mhouřil nad nimi oči.
Jednoho večera si všimla, jak na pergameny mžourá. „Nemám rozsvítit ještě nějaké svíčky?“ nabídla mu nevinně.
Chvíli jí oplácel pohled, ze kterého čišel chlad, až se toho zalekla.
„To nebude třeba,“ přiznal nakonec a z kapsy hábitu potupně vytáhl brýle.
V její společnosti už je nesundal.

Clarissa zuřila. Vypadala při tom jaksepatří úchvatně, ale opravdu zuřila. Ta... mrcha Grangerová jí Severuse ukradla!
Ale měla v hlavě plán. Takový, který k ní Severuse připoutá navěky.
Ten pokus s mnoholičným lektvarem kupodivu nevyšel. Věděla, že ji odhalil, a musela si přiznat, že to nebylo zrovna v jejím stylu.
Musela teď přijít s něčím velkolepějším. S něčím, co bude hodno jména Clarissa Antoinetta Eugenie Angelika Pierrette Ambrosiová.
Popadla ucha cestovní tašky, přehodila si přes sebe plášť barvy půlnoční modři a zahleděla se do zrcadla na svůj dokonalý odraz.
Potutelně se na sebe usmála.
A pak několikrát otočila obracečem času.

Nejprve dvě čárky na bílé ploše; vyvolají víc radosti než cokoliv jiného. Dávno splněná touha.
Pomalu roste uvnitř, pomalu o sobě dává vědět. Nosí ho s láskou a s trochou starostí.
Říká se, že mateřství vede intuice, ale na světě je tolik možností, které intuici svádí ke zmatkům.
Raději toto nebo ono? Nebo spíše tohle než tamto? A co když ono bude lepší než tohle? Matka je zmatená, neví si rady. A potřebuje to vůbec?
Když na srdci cítí jeho hebký dech a doteky něžných prstíčků, na prsou ji šimrají hedvábné vlásky, intuice nakonec vyhrává.
Vždyť to není taková věda.

Hermionu by nikdy nenapadlo, že se Snapem někdy navodí bližší vztah, než je mezi studentem a jeho učitelem obvyklé, případně mezi učitelem a ředitelem školy.
Ale teď ležel v jejím obývacím pokoji ve vypůjčeném pyžamu a ona měla pocit, že je v nějaké alternativní realitě.
Poslední týdny se trochu sblížili, a ona přišla na to, že Snape umí být občas i milý a pozorný, pokud se zrovna nevyžívá v sarkasmu ukryt v bezpečí své neproniknutelné skořápky.
Zasnila se. Jaké by to bylo, kdyby se se Severusem stali... přáteli?
Najednou jí ta myšlenka nepřišla tak cizí.
Vlastně... přišla jí velmi sympatická.

Ten den vál mistrál obzvlášť silně, ale Vincenta to neodradilo. Sbalil si stojan, barvy, na hlavu si narazil slamák, aby se chránil před ostrým sluncem, a vyrazil do polí. Jejich žlutá barva před žněmi ho inspirovala a naplňovala hlubokým štěstím.
Rozložil si věci, zahleděl se k modravým kopcům a začal na plátno přenášet svou vnitřní vizi.
Mistrál zesílil a jeho rozbolela hlava. Nevšímal si toho, ani když mu vítr strhl slamák z hlavy a odvál ho. Vlasy mu vlály kolem obličeje, ale on rychlými pohyby nanášel vrstvy barvy na plátno.
Byl konec dne a on cítil, že odvedl kus práce.

Vyčarovala mu postel v obývacím pokoji a připravila pro něj nadýchané a voňavé pyžamo. Po tom otřesném zážitku mu to celé připadalo jako sen.
“Dobrou noc, profesore Snape,” popřála mu a on skutečně spal v měkkých pokrývkách dobře.
Spal jako už dlouho ne. Dokonce si ani nemusel vzít svůj lektvar na spaní, bez kterého nespal v kuse déle než dvě hodiny.
Probudily ho až sluneční paprsky vykukující zpoza těžkých vínových závěsů. Polekaně vyskočil z postele, než si uvědomil, že není ve své kobce, ale v Hermionině pokojích.
A ta skutečnost mu po sto letech vykouzlila na tváři dokonce i úsměv.

Zatímco dav byl ochromen šokem, že narozeniny slaví až více jak za měsíc, osamoceně se skrz něj prodíral k východu. Za dveřmi narazil na Hermionu.
“Snažím se dostat už hodinu dovnitř, ale ta mrch-“
Honem ji přerušil.
“Pojďte, musíme zmizet.”
Skončili v bezpečí jejího kabinetu.
“Čaj?”
“Milerád.”
Upíjeli ze šálků a on si vychutnával ticho její přítomnosti.
“Co se dělo?” zeptala se po chvíli.
“O tom... snad raději někdy jindy.” Nechtěl si tak otřesný zážitek připomínat znovu, když měl v paměti ještě mnoho živých detailů. Příliš mnoho živých detailů.
“Nechtěl byste přes noc zůstat tady?”
Chtěl. A nakonec moc rád.

Na „své“ narozeninové oslavě na konci listopadu se ocitl vlastně náhodou a úplně omylem.

Se skřípěním zuby absolvoval povinné kolečko stupidních konverzací, vyslechl trapná narozeninová přání, se všemi si potřásl upocenýma rukama a na závěr přišla ta popůlnoční hrůza, kdy profesorka Ambrosiová slavně vyskočila z obřího dortu víc nahá než oblečená.

Co hůř, lísala se k němu a černý hábit třísnila zbytky šlehačkového krému.

Zachránilo ho, když namísto proslovu prohlásil: „Já mám ale narozeniny až v lednu.“

Celý sál ztichl.

Profesorka Ambrosiová vypadala, že půjde do mdlob a jeho hřích mu nikdy neodpustí.

Upřímně řečeno, bylo mu to úplně jedno.

Už toho měl tak akorát dost. Připadal si jako blázen, který je všem pro smích a neví proč. Za poslední týden udělal školníkovi tolik radosti, že z toho měl starý moták páté Vánoce.
Nakonec si pozval do ředitelny několik zmijozelských, o kterých věděl, že mu nic neodmítnou.
„Takže...“ protáhl nebezpečně „může mi někdo z vás laskavě prozradit, co se to s celou školou děje?“
Svým ledovým výrazem pouštěl na studenty tolik děsu, že všichni sklopili oči, aby mu nemuseli čelit.
„No tak... bude to?“
Leč jeho snaha o zastrašování byla marná.
„Nehlaste se všichni,“ zavrčel.
Nakonec Filche snad bude rozmazlovat.

Už týden se hradem nesly znepokojivé řeči. Severus Snape si všímal kradmých pohledů a ze všech možných náznaků začínal nabývat dojmu, že se týkají jeho.
A profesorky Ambrosiové.
Grangerová měla zjevně pravdu s tou narozeninovou oslavou. Naivně si myslel, že je to jen žert, který nechápe, protože takové žerty byly pod jeho úroveň, ale vzhledem k úrovni utajení události, o které očividně věděli všichni kromě něj, na tom asi něco bylo.
„Poslyšte, Hermiono, víte něco?“ zeptal se jí u večeře.
„No… opravdu pro vás chystá oslavu. Ale víc nevím, nedostala jsem pozvánku.“
Severusovi se sevřelo hrdlo.
Tohle nevěstilo nic dobrého.

Cítil se tak unavený, vyčerpaný a... prázdný. Od doby, co se Hugh vrátil, uvnitř něj zápasily různorodé emoce. Smutek ze ztráty vystřídala neskonalá radost, již začalo vytlačovat utrpení.
Hugh byl jiný. Nemohl mu to vyčítat, ale tak toužil po tom, aby ho vzal za ruku, políbil ho na čelo a řekl, že si chce poslechnout Kasseelianskou operu, kterou on vlastně nesnášel. Ale byli by to oni dva, jak k sobě patřili.
Hleděl mu do očí, a byl to pohled, který pár týdnů zpět ani nedoufal, že znovu uvidí.
A cítil se tak opotřebovaný, že už netoužil po tom jít dál.

Bílá a do nebe se vzpínající jako ruce hříšnice prosící o odpuštění za svá pochybení. Štíhlá a křehká jako dívka v rozpuku mládí, rozkvétající jako žena očekávající své první dítě. Mocná a silná jako kameník, který ji pečlivě opracoval, vystavěl, kámen po kameni.
Klene se nad vzpomínkou na hlavy králů, císařů, je svědkem jejich vzestupů a pádů. Vidí štěstí i smutek. Odpouští.
Mocnou silou dosahuje do nebes až k nejzářivějším hvězdám, oblouky prosí o pár století navíc.
Oheň je ale silnější. Žár taví barevné vitráže biblických příběhů, maže ponaučení, lidské odevzdání.
Křížová klenba praská a vše se hroutí do zapomění.

Clarissa Ambrosiová procházela poslední poznámky k přípravě narozeninové oslavy Severuse Snapea.
„Balónky, konfety, skleničky… a samozřejmě narozeninový dort s překvapením,“ mumlala si pro sebe. Na tváři jí hrál zasněný výraz, když si představovala, jak o půlnoci vyskočí z dortu zahalená pouze miniaturními flitrovými šaty à la Marylin Monroe a Severus se jí vrhne kolem krku.
„A už jen pozvánku... Tu protivnou Grangerovou ale nepozvu, v poslední době se kolem Severuska nějak podivně motá.“
Věděla, že její plán je geniální. Severus nemá o oslavě nejmenší tušení, a protože je celý život osamělý, její čin ho tak dojme, že už pořád budou spolu.

„Myslím, že vám budeme muset uspořádat narozeninovou oslavu,“ pronesla Hermiona k závěsu u okna.
„To nebude nutné,“ odvětil Snape, vylezl ze závěsu a významně se zahleděl na lahvičku s čirou tekutinou na svém stole.
„Nicméně, kde jsme to skončili? Váš životopis je vskutku nabitý, slečno. Strávila jste několik let na Salemské univerzitě.“
„Ano, chtěla jsem si udělat certifikát PAVOUK navazující na OVCE. Příšerně Agilní Vysoce Obtížné Učení Kouzelnické. Zaměřila jsem se, jak víte, na přeměňování, studium run a… lektvary.“
„Vskutku,“ pronesl do ticha Snape a mávnutím hůlky doplnil do šálků čaj.
Tenhle večer ho začínal zajímat čím dál tím víc.

Když se rozhodl živit se malováním, vkládal do toho Vincent veliké naděje. S nadšením se vrhl do studií, skicoval výjevy z běžného života, horníky, sedláky, tkalce, drobné lidi svojí malé země. Později se pustil do barev, zemitých, těžkých, v duchu všech nizozemských provincií.
Toužil ale po něčem jiném, větším, pestřejším. Věřil, že se změnou se vše obrátí k lepšímu. Že prolomí.
Usadil se mezi veselými barvami, zlatými snopy a pod zářivými hvězdami, které odrážela Rhôna, nechával se ovanout silnými mistrály, ale ani to jeho naděje nenaplnilo.
Jen postupně strádal pod tíhou své nemoci a všechny sny pomalu umíraly.
Štěstí nepřišlo.

Clarissa na Hermionu zklamaně hleděla. „Ach, to je škoda, že tu není…“ Zklamaný pohled se vzápětí změnil na podezíravý.
„A co vy děláte v jeho pracovně?“ zaútočila na Hermionu.
„Já… já…“ koktala Hermiona a honem se snažila něco vymyslet.
„Víte, Severus… on má zanedlouho narozeniny, tak jsem si říkala…“
„Narozeniny? To je báječné!“ zašvitořila blondýnka a do očí se jí zase vrátil třpyt. „Výborně, to ho něčím velkolepým překvapím!“ Zářivě se na Hermionu usmála a lehkým krokem opustila točité schodiště.
Hermiona za ní drahnou dobu hleděla a přemýšlela, jestli nebýt kolegiální. Nakonec se rozhodla, že ji v tom snění nechá.

Seděli nad kouřícím šálkem čaje v jeho pracovně, aby tak završili společně strávený večer nad přípravou lektvarů.
„Co jste dělal po válce, pane profesore?“ zeptala se ho Hermiona a pátravě si ho prohlížela.
„Především jsem se zotavoval z následků hadího kousnutí a Potterovy iniciativy mě očistit. Pak jsem přijal místo ředitele,“ odvětil lakonicky a upil ze šálku.
„Nezníte příliš nadšeně,“ divila se Hermiona.
„Víte, slečno Grangerová, kdybyste se denně musela potýkat s tím, co já, taky byste nebyla nadšená.“
Když domluvil, za dveřmi se ozvalo sladké: „Pane profesorééé Snapeéé!“
„No vidíte, my o vlku… řekněte jí laskavě, že nejsem doma.“

Geralt, Marigold a Zoltan Chivay seděli u Rozmarýnky a tymiánu a dopřávali si piva.
„Víte, začal jsem trochu pracovat na své fyzické síle,“ prohlásil Marigold najednou.
„Nepovidaj, synku,“ uchechtl se Zoltan.
„No vážně,“ ohradil se básník. „Podívejte.“ Vyhrnul si rukávy kazajky a ve světle svic předváděl své mrzké bicepsy.
Geralt se Zoltanem se rozesmáli.
Marigold naštvaně shrnul rukáv a zamračil se. „Jen se smějte. V dnešní době není radno zanedbávat sílu svalů.“
Zoltan na něj zamrkal. „Když sa ale pozrem tutaj z periférie, tak tam daký malý bicáčik vidím. No ba, šak sa neboj, na krysy v stodole to stačí.“

"Dobrý večer, Severusi," pozdravila ho Grangerová tiše, když vklouzla do sklepní učebny. "Jen si tu připravím pár lektvarů, pokud vám to nebude vadit," dodala a usmála se na něj.
Otráveně zabručel. Chtěl si užít čtvrteční večer o samotě jen se svými lektvary ve svém sklepení. A Grangerová má vždycky nejvíc otázek a připomínek, pomyslel si kysele.

Ale zmýlil se. Jeho zabručení si Hermiona vyložila jako souhlas, připravila si přísady a bez jediného slova se pustila do práce. Dokonce si ani otravně nepobrukovala, jako někdo.

Nakonec to pro něj byl vcelku příjemný večer.
Jen oni dva, v tichosti, v jeho sklepeních.

Byť vzpomínky na roky, kdy ve svých nejlepších letech učil lektvary, nepatřily k jeho nejoblíbenějším, přesto se ve své staré učebně cítil nejlépe. Vaření lektvarů na něj působilo jako terapie, nejen když se cítil přepracovaný.
Do kotlíku odkapal potřebný počet kapek výluhu z pelyňku a přidal rozdrcený kořen asfodelu. Navrch ještě přisypal několik kořínků baldriánu. Kotlík naplnila tekutina barvy černého rybízu.
Pak fazolky z dřímalky. Rozmačkal je čepelí stříbrného nože, jelikož jak sám nejlépe věděl, takhle vydaly více šťávy.
O hodinu později držel v ruce flakon s čirou tekutinou.
Úplně zapomněl, jak opojné je mít moc někoho téměř navždy uspat.

Snape se při večeři ve Velké síni snažil své okolí vnímat co nejméně.
Do nosu ho ale udeřila známá vůně angreštu a šeříku a jemu se žaludek podvědomě stáhl.
„Dobrý večer, Severusi,“ zazvonil hlas profesorky Ambrosiové a jeho přešla chuť k jídlu. Nadále však mechanicky žvýkal steak. Snažil se nemyslet na seznam oblíbených jedů.
„To jsme dnes ale měli krásné počasí, že?“
„Mhmm.“
„A jakýpak jste měl den? Já jsem si ho náramně užila, se šestým ročníkem…“
Severus si konec jejího monologu nevyslechl. Prudce vstal a bez omluvy se vypařil. Některá témata, a především některé osoby, neměl vůbec náladu poslouchat.

Bylo 2. září a Snape věděl, že ten den se ukáže, jak moc je profesorka Ambrosiová schopná. Poslední týden prázdnin mu tak lezla na nervy, že si skoro přál, aby neobstála.
Její úvodní hodina měla naostro proběhnout se studenty šestého ročníku.
Výborně, pomyslel zlomyslně si Severus, Potter s Malfoyem. Jestli je pro nového učitele něco zkouškou odolnosti, tak je to tahle dvojka pohromadě. Do úplné zkázy jim chybí už jen o dva roky mladší Hugo Weasley.
Jak ovšem později zjistil, právě oni tři dokázali mladou učitelku prozkoušet ještě před začátkem výuky.
K jeho smůle i štěstí zároveň ovšem zkouškou prošla.

Severus Snape si v pátek večer poklidně četl když v tom kdosi zaklepal. Otráveně protočil oči, pevněji si uvázal župan a šel otevřít. „Přejete si?“ vyštěkl.
Zorným polem se mu prochichotala bujná hříva kudrnatých vlasů.
„Severusi, konečně!“ slabikovala Grangerová mezi polibky, kterými atakovala jeho krk.
Štítivě Grangerovou od sebe odstrčil. Se zděšením zjistil, že župan se mu nebezpečně rozevírá.
„Ale no tak, Sevoušku...“ opět se na něj vrhla a tentokrát se jí neubránil. Pásek jeho županu zůstal ležet kdesi u dveří.
Když odcházela, všiml si, že hnědé kudrny se pomalu mění v blond lokny.
Účinky mnoholičného lektvaru trvají pouze hodinu.

Do zlatého moku teď hledím,
zpytuji svědomí nad svým rozhodnutím.
Je krásná, leč plytká, však
hloupější je snad jen drak.
To myslel jsem si o tobě dříve,
teď vím ale, že pouze křivě.

Ó Clarisso vznešená, tvůj blonďatý vlas,
jak vánek útlý pas a zvonivý hlas
před očima mám a nevěřím zas,
že v mém životě ještě bude jas,
když odejdeš po roce
a nezanecháš své ovoce.

Smiluj se kletbo příšerná,
vždyť ta bytost dotěrná
mi musí zůstat po boku,
ne jen letos, ale rok po roku,
neboť je úžasná, dokonalá a věrná,
leč má duše je prohnilá a černá.

Potter, Weasley a Malfoy v ředitelně. Kdyby si ponechal kabinet ve sklepení, skoro by měl pocit, že čas se škodolibým způsobem zacyklil a on prožívá nejhorší roky svého života stále dokola.
Tohle byla ale nová generace. A on jako ředitel musel projevovat více objektivnosti.
Bohužel.
„Takže,“ protáhl pomalu. „Kdo z vás podpálil profesorce Ambrosiové hábit, když předváděla odzbrojovací kouzlo?“
Všichni tři si s předstíraným zájmem prohlíželi vybledlý vzor perského koberce.
Severus si vnitřně povzdychl. Tahle trojka držela nad všechna očekávání při sobě.
„Dobrá, takže trest si odpykáte všichni.“
Už velmi dlouho Filche nepotěšil. Inu, se školníkem je potřeba vycházet zadobře.

Clarissa Antoinetta Eugenie Angelika Pierrette Ambrosiová se štěstím jen pýřila. Konečně, konečně dosáhla téměř dokonalosti! Stala se bradavickou učitelkou, a to v tak mladém věku, teprve 21 let jí bylo, když vstoupila do ředitelny Severuse Snapea a okamžitě dostala místo. Nepochybně z ní musel vycítit kouzlo osobnosti, protože nestihla ani pozdravit a už byla přijata.
Se zalíbením si procházela své nové komnaty a do každé místnosti přikouzlila veliká zrcadla, aby jí každým okamžikem připomínala, jak úžasnou osobností je.
Když dosáhla takového instantního úspěchu, dokáže už všechno. Ale jen jeden nepatrný detail…
Clarissa si vytyčila nový cíl.
Pak teprve bude dokonalá.

Bývaly by to příjemné dny – prázdniny, kdy je škola studentůprostá a před horkými dny vás chrání chladivé zdi hradu – kdyby nebyly naplněny zoufalou snahou najít adekvátního učitele obrany proti černé magii.
Nakonec z hromady pomuchlaných životopisů vytáhl tři, které nepůsobily tak nablble jako ostatní, a uchazečky – ano, vskutku uchazečky, jelikož žádný muž se na místo nepřihlásil – pozval na osobní pohovor.
První z nich se nedostavila. Respektive dostavila, ale o týden později.
Druhá během pohovoru nebyla schopná vydat jediného slůvka.
Třetí adeptka byla jeho poslední naděje.
„Přijata!“ vykřikl dřív, než stačila pozdravit.
Po zbytek prázdnin si marně léčil své pochroumané nervy.

Severus Snape odložil poslední pergamen se životopisem a promnul si krví podlité oči. Na hodinách už odbila desátá. Výběrové řízení na nového učitele nebralo konce.
Cítil beznaděj a zbytečnost svého počínání. Nikdo tu nevydržel déle než jeden školní rok, ačkoliv se očekávalo, že s pádem Pána zla jeho kletba odezní. I v tom se zesnulý Albus Brumbál mýlil. A navíc byli uchazeči rok od roku čím dál tím neschopnější. Ne že by po tom posledním bylo ještě kam klesnout.
Nalil si na dva prsty zlatavé tekutiny, zhasil lampu a seděl v pracovně potmě.
Aspoň že za McGonagallovou už má náhradu.

Do štosu pergamenů byl zabořený po hákovitý nos. Nejméně populární bradavický ředitel hledal učitele obrany proti černé magii.
„Samá ženská,“ zavrčel a zmačkal další nanicovatý životopis, aby ho hodil na hromadu za sebou. „Nic neumí a myslí si…“
Jeho odpolední meditaci vyrušilo zaklepání.
Snape s dávkou úlevy odhodil curricula vitae a štěknul: „Dále.“
Na prahu dveří se objevila Hermiona Grangerová.
„Jestli se hlásíte na post učitele obrany proti černé magii, tak musíte do fronty,“ ukázal znechuceně na hromadu pergamenů. „To by teď totiž chtěla každá.“
„To ne, pane profesore,“ usmála se. „Ale slyšela jsem, že se uvolnilo místo učitele přeměňování.“