Nesmírná odysea S01E02

Ran'Dahl je kapitánem válečné lodi už dva roky, což je na klingonské poměry zatraceně dlouhá doba. Rád o sobě tvrdí, že ho v hlubokém vesmíru nic nepřekvapí – a většinou je to pravda. Teď ale zírá na obrazovku a je překvapený tak jako nikdy v životě.
„To má být vtip?“ zahřímá. Klingoni obecně nemají smysl pro humor a už jen to, že kapitán zvládne slovo vtip správně použít ve větě, by bylo za jiných okolností považováno za úspěch. „Ať okamžitě předstoupí ten, kdo má tohle na svědomí!“
Na můstku zavládne nejhlubší ticho v historii celé lodi.
„Tak bude to?“ Ran'Dahl se natáhne pro bat'leth a je připravený vyřešit vnitřní zmatek jediným jemu blízkým způsobem, tedy rozsekat své důstojníky na kaši.
„Kapitáne,“ ozve se operační důstojník. „Nedošlo k žádné manipulaci s optickým zařízením. To, co vidíte na obrazovce, je skutečné.“
Ran'Dahl zavrčí a jediným švihnutím rozpáře důstojníkovi břicho. Potom se rozhlédne po zbytku posádky.
„Ještě někdo si ze mě bude dělat blázny?“
O klingonské rase se obecně ví, že se nebojí smrti. Je ale rozdíl, jestli zemřete čestně v boji, nebo vinou nedorozumění způsobeného létajícím domečkem s malovanou střechou. Proto se k odpovědi nikdo z důstojníků příliš nemá.
Náhle zabliká červená kontrolka na palubní desce.
„Snaží se to komunikovat,“ vydechne první důstojník.
„Na obraz!“ štěkne Ran'Dahl. Obrazovka chvíli šumí a potom se na ní objeví bezvousý obličej lidského muže.
„Haló! Haló! Funguje vůbec ten krám?“ muž se otočí na někoho mimo obrazovku.
„Co se to ksakru děje?“ huláká Ran'Dahl.
Muž z obrazovky se usměje.
„Dobrý den. Jsem kapitán Jiřík z Levepechy. Přicházíme v míru. Věřím, že naše náhodné setkání může být inspirací pro obě lodi.“
Ran'Dahlovi poklesne čelist. Kdyby se ale neuměl efektivně vypořádat s věcmi, kterým nerozumí, nikdy by se nestal kapitánem. „Zvednout štíty. A laserová děla chci na pětadevadesáti procentech.“
Kapitán Jiřík z Levepechy se zamračí. „Ale to přece není nutné.“
„Říkala jsem ti, že to nebude fungovat!“ křičí na Jiříka hlas jakési ženy mimo záběr. „Kdybys mě poslechl…“
„Já jsem tady kapitán, už si to laskavě uvědom,“ odsekne Jiřík. „Potom se otočí zpět na Ran'Dahla. „Omlouvám se, to nebylo na vás. Věřím, že se můžeme –“
„Palte!“
Několik laserových paprsků zamíří k létajícímu domečku… a neškodně se odrazí od silového pole, které se kolem něj objeví.
„Znovu nabít!“ štěkne Ran'Dahl.
Vtom létající domeček otevře dveře a jakýsi neznámý objekt vystřelí přímo proti klingonské lodi. Ran'Dahl nevěřícně sleduje senzory.
„Co to… to je nějaká zbraň?“
První důstojník od kapitána raději poodstoupí a až potom odpoví.
„Já by spíš řekl, že je to… ženská. Pane,“ dodá spěšně.
Ran'Dahl, který až dosud nikdy nezaváhal, ani nesešel z cesty bojovníka, se nepatrně zapotácí. „Ženská,” vyplivne to slovo jako ohlodanou kost. Potom se vzpamatuje. „Připravte vlečný paprsek.”

O hodinu později už se Maruška choulí na klingonské lodi pod kousavou dekou a popíjí jakýsi horký nápoj, který se neodvažuje identifikovat. V kruhu kolem ní se tyčí hrozivě vypadající válečníci a hledí na ni jako na jahody v zimě. Marušce připomínají dvanáct měsíčků, takže se jich ani trochu nebojí.
„Ty nám teď řekneš, co má tahle bojová taktika znamenat,” uhodí na ni ten nejvyšší z nich, kterého Maruška odhadne na kapitána.
„Proč ne,” souhlasí Maruška a mile se usměje. „Oni znají jenom jednu bojovou taktiku. Prostě obětují pannu. Pomáhá to na všechno – proti kruté zimě i útoku draka.”

***

O hodinu později Jiřík zachmuřeně lepí Maruščin portrét na stěnu své kajuty.
„Ona není mrtvá,“ ozve se Děd Vševěd mírným hlasem. „Naopak, jak znám Marušku, dělal bych si starosti o tu druhou loď.“
Jiřík naleje dva panáky z lahve ve svém šupleti a jednu podá Dědu Vševědovi. Potom s pohledem upřeným na Maruščin portrét do sebe celou skleničku vyklopí.
„A jako vašemu prvnímu důstojníkovi a lodnímu dušeznalci mi starost dělají i vaše počínající sklony k alkoholismu, kapitáne,“ dodá Děd Vševěd, cucne si ze své sklenice a zkřiví obličej.
„Co budeme dělat, až narazíme na někoho dalšího?“ zahučí Jiřík. „Upřímně řečeno, s ohledem na počet… ehm… kvalifikovaných obětí na Levepeše si více než dvě další bitvy ani nemůžeme dovolit.“
„Dovoluji si podotknout, kapitáne, že jste nemohl nic jiného dělat. Pro tyto situace máme protokoly schválené výborem pro přežití.“
Jiřík si znovu naleje. „Vy víte, co si o těch protokolech myslím,“ odsekne. „Kvůli nim jsme přišli o dalšího člena posádky.“ Přistoupí k tabuli, která stojí za jeho pracovním stolem, jedním prudkým máchnutím hadry smaže číslo 487 a křídou naškrábe 486. „Jestli to takhle půjde dál, tak k cíli dorazí prázdná loď.“
Děd Vševěd se skutečně zářivě usměje.
„Pokud jde jen o tohle, drahý kapitáne, můžete být naprosto klidný. S potěšením vám oznamuji, že protokoly počítají i s tímto scénářem. Musíme jen nastartovat obnovu populace přirozenou formou.“
Jiřík se nevesele uchechtne. „Pane Vševěde, většina posádky se mezi sebou vůbec nezná. Své milované nechali dole na zemi. Ano, možná si tu časem najdou svůj protějšek, ale jde o dlouhý proces plný bolestivého zvykání si –“
„Anebo uspořádáme ples,“ přeruší ho Děd Vševěd prostě.

***

„Tak co?“ zeptá se Sněhurka a zatočí se kolem dokola. Stříbřitá sukně kolem ní zavíří jako vodopád. „Nemám ten vršek moc těsný?“
Šmudla zvedne palec a Sněhurka se ulehčeně rozesměje. „Je to příjemná změna oproti montérkám.“ Potom se kriticky prohlédne ve stříbrné lžíci – dál ji její fóbie ze zrcadel zatím nepustí. „Není to špatné,“ uzná.
V mysli jí na krátký okamžik bleskne představa kapitána, jak na ni omámeně hledí a potom s ní na plese protančí celou noc. S úsměvem potřese hlavou. Obrátí se na svého společníka.
„Šmudlo, uděláš mi zase vlasy? Pěkně prosím. Slibuju, že to klukům neřeknu.“

***

„Tak co?“ zeptá se Jiřík.
„Je to v hajzlu, kapitáne,“ zavrčí Ježibaba. „Ztratili jsme další tři procenta výkonu.“ Znepokojeně si povzdechne. „Jako by levepešská magie ztrácela šťávu, ale to není možné.“
Jiřík přechází po strojovně sem a tam. „Kdy to začalo?“ zeptá se.
„První pokles jsem zaznamenala týden po slavnostním startu“ přizná Ježibaba.
„Před třemi dny? Proč jste mi nic neřekla?“
Ježibaba rozhodí rukama. „Nejdříve jsem myslela, že se magie vychýlila z rovnováhy kvůli obětování Marušky, což by se dalo jednoduše spravit. Malé výkyvy jsou docela běžné. To, jak Levepecha funguje, je… no, kapitáne, věřte mi, že kdybych se vám pokusila vysvětlit celý princip, odnesl byste to přinejlepším krvácením z nosu a přinejhorším úplným šílenstvím. Sama mám občas problémy… no zkrátka… je úplně normální, když magie trochu kolísá. Ale vždycky jsem byla schopná se na ni napojit a cítit její proud.“
Jiříka zamrazí v zádech. „Ale teď ne?“
„Teď jako by magie byla na několika místech přerušená a musela si hledat jiné cestičky. A to není dobré, kapitáne. To vůbec není dobré.“
Jiřík se na okamžik zamyslí. „Ta přerušení. Můžeme je lokalizovat a opravit?“
Ježibaba váhavě přikývne. „S tím, jak rychle se to šíří, to bude jako lepit záplaty na hořící gatě. Ale získá nám to trochu času na odhalení příčiny, to je pravda.“
Jiřík se podrbe na bradě. „Nerad bych plašil posádku pár hodin před plesem, to by mě Vševěd nepochválil,“ uvažuje spíše pro sebe. „Paní inženýrko, o jak vážných poklesech energie mluvíme?“
Ježibaba mu věnuje mrazivý pohled. „Řeknu to takhle, kapitáne. Pamatujete na Popelku? Jak se jí úderem půlnoci proměnil kočár v dýni?“
Jiřík opatrně přikývne.
„No,“ pokračuje Ježibaba, „když tu budeme jenom sedět se založenýma rukama, o půlnoci už z nás nezbude ani ta dýně.“

***

Když se zadýchaná Sněhurka přiřítí do jeho kajuty, Jiřík se neovládne a navzdory okolnostem vyprskne. Okamžitě to ale zamaskuje zakašláním.
„Omlouvám se, že vás takhle ruším uprostřed příprav, podporučíku.“
Sněhurka mávne rukou. Jedno oko má obrovské, se stříbřitým víčkem a namalovanými řasami, takže vypadá jako rozbitá mrkací panenka. A ze složitého účesu jí trčí…
„To je šroubovák?“ podiví se Jiřík. Natáhne po záhadném předmětu ruku ve stejnou chvíli jako Sněhurka a jejich prsty se na okamžik dotknou. Jiřík ucukne, jako by se spálil.
„No jo. Můj kadeřník má svérázné metody,“ mrkne na něj Sněhurka. „Ale výsledky jsou skvělé.“
„Když je pěkná hlava, na účesu zas až tolik nezáleží,“ vyhrkne Jiřík. Ve chvíli, kdy jeho mozek konečně dožene ústa, ho poleje ledový pot. „Já… já… promiňte, podporučíku, tak jsem to nemyslel. Já jen… prostě mám od jisté doby vlasů a účesů po krk.“
Sněhurka na něj pobaveně hledí. „Hlavně těch zlatých?“ zeptá se a posune tak celou situaci na docela novou úroveň trapnosti. Zavládne ticho.
„Od začátku?“ zeptá se Jiřík po chvíli.
Sněhurka, rudá jako jablíčko, přikývne.
Jiřík jí vysvětluje situaci a cítí, jak se jeho myšlenky pomalu uklidňují. Když skončí, už se zase cítí téměř kapitánsky.
„Nežádal bych vás o to, kdyby to nebylo důležité. Když si vezmete trpaslíky, stihnete ty závady najít a opravit ještě před plesem.“
Sněhurka srazí paty k sobě. „Ano, kapitáne.“
Jiřík zaváhá, cítí, že se znovu pouští na tenký led, ale situace si to svým způsobem vyžaduje. „A podporučíku, byl bych velmi poctěn, kdybyste mě potom… ehm… poctila prvním tancem.
Sněhurce pobaveně zajiskří v očích. „To má být rozkaz, pane?“
„Totiž…“ zakoktá se Jiřík a až potom si všimne výrazu v jejím obličeji. U draka, asi vážně vyšel ze cviku.
„Přímý rozkaz, podporučíku.“

***

O dvě hodiny později Sněhurka sedí v nákladním hangáru, který se pro tento večer proměnil v improvizovaný plesový sál. Myšlenky se jí stále toulají u oprav a zahajovací řeč Děda Vševěda téměř nevnímá.
Až do poslední chvíle společně s trpaslíky prolézala větracími šachtami, hledala poškozená místa a záplatovala je zbrusu novými perníkovými díly. S plánkem od Ježibaby to šlo překvapivě snadno a podařilo se jim opravit více než dvacet poruch v rekordním čase. Podle Ježibaby jim to získalo minimálně dva dny, ale přesto…
Sněhurka se znepokojeně zavrtí. Ve větracích šachtách se samovolně tvoří díry v perníku a nikdo nedokáže říct proč. Skoro jako by měli na lodi myši, což je samozřejmě nesmysl. Nebo že by se Ježibaba prostě spletla a její magie přestávala fungovat? Tomu Sněhurka nevěří. V posledních dnech jí Ježibaba vysvětlila několik základních principů a Sněhurce to vyrazilo dech. Něco tak komplexního, provázaného na mnoha úrovních, se nemůže z ničeho nic vypnout.
Sálem zazní potlesk a Sněhurka sebou trhne. Děd Vševěd se vrací do svého křesílka a hudebníci spustí táhlou slavnostní skladbu.
Sněhurka sleduje, jak k ní pomalu kráčí kapitán, a do tváří se jí nahrne krev. Snaží se přinutit splašené srdce, aby se uklidnilo. Nechce, aby viděl, jak na něj civí, takže odvrátí pohled do rohu místnosti – přímo k vývodu větrací šachty číslo tři. A srdce se jí rozbuší ještě víc. Je to jen koutkem oka a na zlomek vteřiny, ale přísahala by, že zahlédla, jak v otvoru mizí rozcuchaná hlava.
Sněhurka prudce vyskočí ze židle a rozběhne se k šachtě. Nevnímá kapitána, který za ní cosi křičí. Mozek jí běží na plné obrátky. Že by to byli opravdu oni… to ale nedává smysl. Na Levepechu přijati nebyli, to ví Sněhurka jistě. Už jednou ale prokázali mimořádný talent pro přežití a zákeřné úskoky.
Sněhurka ještě zrychlí, doběhne k větrací šachtě a bez rozmyšlení se do ní vrhne hlavou napřed. Ozve se zvuk párající se látky a šaty povolí. Šachta je vysoká tak akorát na to, aby se v ní mohla plazit na pokrčených loktech. Slyší, jak někdo prchá jen pár desítek metrů před ní.
„Stůjte, vy parchanti!“ zaječí do útrob lodi. Její rozkaz se ale mine účinkem. Sněhurka rázným pohybem skopne střevíčky a sune se dopředu. Šachtu číslo tři zná jako svoje boty, zrovna před dvěma dny na ní opravovala cukrové zdobení. Po padesáti metrech zatáčí doprava, potom prudce klesá a ústí přímo do… Sněhurka se pro sebe ušklíbne. Na okamžik se zastaví.
„Kapitáne, pošlete posily do strojovny!“ zakřičí přes rameno. „Někdo nám tu loupe perníček,“ zamumlá si pro sebe a pokračuje v pronásledování.
Šachta číslo tři se na svém druhém konci mění v jakousi skluzavku a ústí stropem do strojovny. Sněhurka se do světlem zalitého otvoru vrhne nohama napřed. Její dopad na podlahu je dle očekávání tvrdý a postrádá jakoukoli eleganci, přesto hned vyskočí. Naskytne se jí nečekaný pohled.
Ježibaba se tyčí nad dvojicí malých dětí a z očí jí šlehají blesky. Čert ví, kde vzala takhle narychlo koště, ale mává s ním proti výtržníkům se zručností udatného rytíře.
„Tentokrát vám to nedaruju!“ burácí.
Sněhurka vidí, jak se chlapec opatrně sune směrem ke dveřím, bez váhání po něm skočí a zasadí mu pravý hák. Chlapec se jí zakousne do ruky tak silně, až Sněhurce vhrknou slzy do očí.
„Ostraho!“
Zamlženým pohledem sleduje, jak Ježibaba praští chlapce po hlavě koštětem. Chlapec povolí skousnutí a Sněhurka se mu vytrhne. Vtom jí na záda skočí asi osmiletá dívka.
„Nech bráchu na pokoji!“ křičí a pěstičkami tluče Sněhurku do obličeje. Sněhurka poklesne v kolenou. Snaží se holčičku setřást, ale ta se jí drží pevně jako klíště. Chlapec se mezitím vzpamatuje a vší silou ji kopne do holeně. Sněhurka zaúpí a svalí se na podlahu. Poslední, co vidí, je malá botička, která se blíží k jejímu obličeji. Potom už jen křupnutí a tupá omračující bolest.
Náhle Sněhurka uslyší hlasité prásknutí, jak se dveře strojovny rozletí, a dupání a křik.
„Že jste si dali načas,“ ucedí k zachráncům.
„To víte. Chvíli trvalo, než jsem posbíral své ego, když jste mě nechala jako kůl v plotě,“ ozve se znepokojivě blízko kapitán, chytí Sněhurku a zvedne ji opět na nohy.
Sněhurku napadne, že duchu pohádkové tradice by teď jen prospělo, kdyby kapitánovi omdlela v náručí. Vesmír ale bohužel takto nefunguje. Na ošetřovnu proto dojde se zlomeným nosem pěkně po svých – přímo do péče kapitánovy exmanželky.

***

Některé věci jsou v pohádkách neměnné. Ten největší pitomec získá princeznu, která je naprosto mimo jeho ligu. Macechy jsou zlé. Mravenci se můžou přetrhnout, jen aby pomohli neznámému cizinci. A plesy pokračují, ať už se děje cokoliv.
Necelou hodinu po incidentu už v nákladním hangáru znovu hraje hudba a posádka se vlní v jejím rytmu.
„Je mi líto vašich šatů,“ zamumlá Jiřík do Sněhurčiných rozcuchaných vlasů.
Sněhurka provede dokonalou taneční otočku a jediné, co kazí celkový dojem, jsou montérky, které si po návratu z ošetřovny znovu navlékla.
„Stejně mi byly až moc těsné,“ opáčí dutým hlasem. Nos má zafixovaný mnoha vrstvami obvazu, protože na něj Zlatovláska navzdory Jiříkovu přímému rozkazu odmítla plýtvat živou vodou.
„Byly dokonalé.“
Sněhurka se zazubí. „Kdo jsem, abych odporovala nadřízenému. Tím pádem se zdá, že mi dlužíte jedny dokonalé šaty, kapitáne.“
Jen podvědomě cítí, že se kapitán usmívá.
„Musím přiznat, že jsem si náš první tanec představoval trochu jinak. Ale tohle je asi ještě lepší.“
Chvíli oba mlčí a Sněhurka se nechává pohltit kouzlem okamžiku. Potom ji něco napadne.
„A co Jeníček s Mařenkou? Už víte, co s nimi uděláte?“
„Mám jistou představu,“ opáčí kapitán záhadně. Potom Sněhurku sevře pevněji a oba se utopí v tónech hudby.

***

Ran'Dahl a jeho posádka stíhají ten létající domeček už třetí den. Je to, samozřejmě, věc cti. Při prvním setkání se nechali překvapit – a zahanbit. To se ale nesmí opakovat, jinak jejich duše po smrti nepřekročí Řeku krve a nedostane se do Sto-Vo-Koru.
„Máme je, kapitáne,“ ozve se první důstojník.
Ran'Dahl si zamne ruce.
„Energii do laserových děl!“
Vtom se dveře domečku opět otevřou a něco vystřelí ven.
„Posílají nám další ženskou?“ zeptá se Ran'Dahl skoro dychtivě. Ta minulá se na lodi rychle zabydlela a těšila se všeobecné oblibě.
První důstojník nechápavě zírá na obrazovku. „Ne, je to menší… a je toho víc. Dvě děti, kapitáne.“
„Děti?“ diví se Ran'Dahl. „Dobrá, pracovní síla se bude hodit. Nejdřív je nabereme na loď vlečným paprskem a ten létající domeček zničíme hned potom.“
„Jste si jistý, kapitáne?“
„Naprosto jistý. Lidská mláďata pro nás žádné nebezpečí nepředstavují.“