1. Náhoda neexistuje

Neděle po svátku Proměnění Páně, kopec zvaný Tábor.

Růža sebou trhla. Kde to zase usnula! A co se jí to zdálo?
Vzhlédla a uviděla flétnistu.
Naučeným pohybem schovala v dlani růženec, který ji vypadl z ruky do klína, když usnula. Z hloubi mysli se vynořil útržek melodie, která ji probudila, a místo pozdravu z ní vypadla otázka: „To byl večerníček?“
Přikývl, „tedy, původně to byla vlastně jen rozehrávka, pak jsem zjistil, že tu místo osoby ve zbožném rozjímání spinká Růženka, a tak …“
Růža polekaně nadskočila a nenechala ho doříct to o tom večerníčku: „Jak víte, jak se jmenuju?!“
Rozesmál se: „No to je teda náhoda! Ty jsi opravdu Růžena?“
Váhavě přikývla.
„To je docela neobvyklý jméno, já asi vlastně žádnou Růženu nikdy nepotkal, a přitom to je tak pěkný jméno. Po svaté Růženě z Limy?“
Růža se trochu uvolnila, estébák by životopisy svatých asi takhle dobře neovládal. A tenhle flétnista vypadal opravdu mile, přišel jí až tak trochu neposedně rošťácký, což dost kontrastovalo se zbytkem jeho vzhledu. Byl poměrně drobný, neurčitého věku mezi čtyřicítkou a smrtí a na sobě měl lehce pedantsky vyhlížející trochu ošoupaný šedý oblek, nicméně na svět koukal moudrýma laskavýma očima. Tak odpověděla v podobném duchu: „Narodila jsem se na její svátek. Vlastně jsem měla dost kliku. Kdybych byla kluk, tak bych byla asi Bartoloměj.“
„To znám!“
Od kostela se ozvalo volání: „Staníku, pojď, už je otevřeno, už můžem na kůr!“
Flétnista mávnul ke kostelu, že slyší, a dokončil načatou větu: „To znám, to je tak, když je někdo šestej potomek v řadě a nikoho už žádný normální jména nenapadaj. Já se narodil na svátek Nanebevzetí panny Marie, a protože Mařenku už obsadila moje starší sestra, tak se jmenuju po svatým Stanislavu Kostkovi – to byl mladej jezuita, co někdy v šestnáctém století toho 15. srpna umřel.“
Usmála se.
„Tak my jdem ladit. Rád jsem tě poznal. To se tak občas dějou náhody.“
Růža jen kývla, Staník už stejně odbíhal. Otočil se a vesele zavolal: „Náhody neexistujou!“

Růža zůstala ještě chvilku sedět, protože tohle místo bylo pro její úmysly vlastně ideální. Když skoro před hodinou vyfuněla kopec a zjistila, že je kostel ještě zavřený, tak jí tenhle altánek (postavený asi jako místo pro občerstvení turistů) přišel skoro jako dar z nebes. Sice sem dost foukalo, ale aspoň na části lavic bylo sucho, a to zrovna v místě, ze kterého bylo krásně vidět na vstup do kostela. Staník měl pravdu – náhody neexistujou.

Sledovala vchod až do doby těsně před začátkem mše, ale nikdo jí do oka nepadl. Františka říkala, že sestru Martu pozná podle toho, že to bude paní tak kolem šedesátky a budou s ní nějaký mladý děvčata. Ale jediná skupina, která by tohle splňovala, vypadala spíš jako rodina, dvě holky věkově tak na střední školu, podobně ustrojený i učesaný a poslouchaly tu paní jak hodinky. Růža čekala spíš něco takového jako měli v Bukovině s Františkou – bandu rozjívenců kolem starší moudré paní. Znova zalitovala, že nemohly jet s Františkou spolu, ale tohle počasí by pak Františka určitě odstonala. Přitáhla si větrovku blíže k tělu, srpen, nesrpen, počasí vyšlo jak v listopadu.

V kostele mnoho lidí nebylo, počasí asi hodně poutníků odradilo. Skupinka-rodinka seděla v přední lavici. Růža si sedla dozadu, chvilku přemýšlela, jak by je pak mohla zkusit zkontaktovat, ale brzy celou její pozornost vtáhla mše. Krásná muzika i zpívání, moudré kázání, takhle krásnou poutní slavnost snad neviděla, co je pryč z Moravy.

Po mši se lidi začali zvedat, ale nějak se jim nechtělo ven, naštosovali se pod kůrem u vchodu a otevřenými dveřmi koukali, jakej je venku slejvák.
Někdo říkal, že zkusí počkat v kostele, až se to přežene, ale do toho se zahlásil kostelník, že musí odvézt pana faráře na další mši do města a že musí zamknout.
Chvíli se to dohadovalo.
Růža zahlédla Staníka, jak s dalšími muzikanty sestoupil z kůru. Kývla na něj a polohlasem řekla: „Před kostelem bylo šest aut, tak by se do nich mohli aspoň ti starší poskládat…“
Ani to nedořekla a Staník už to začal organizovat – část aut byla jeho kamarádů muzikantů, asi nebyli místní. Nakonec se většina lidí nějak poskládala do aut. Pěšky šlo jen pár lidí, mezi nimi obě děvčata z té skupinky-rodinky. Růža vykročila za nimi.
Možná že ty knížky od Františky pro sestru Martu přece jen zpátky do Bukoviny nepoveze.