1. kapitola

Venku se začalo šeřit, pročež se v domech tu a tam rozsvěcovala okna. I v Rafaelově literární kavárně. Hostů bylo onoho dne pomálu, takže bylo možno zaslechnout večerníčkovou znělku pronikající z bytu o patro výše.
Magistr Rafael Vygůglil, jednatel a stoprocentní vlastník provozující společnosti RAFLIK a barista v jedné osobě, se zamyslel. Kdy se vlastně na večerníčka koukal naposledy? Ani nepamatuje. Při svém současném životním stylu by stíhal sledovat leda tak nějaký nočníček. V duchu se zasmál své slovní hříčce. Záhy zpozorněl.
Před kavárnou zastavila fekální cisterna s výrazným nápisem LAHODIL. Z ní vystoupili dva muži v pracovních oděvech majících na zádech stejný nápis. Byli to Svatoslav Lahodil, jednatel, odborná osoba a stoprocentní vlastník eseróčka Lahodil a řidič cisterny v jedné osobě a jeho pomocník. Sotva vstoupili do dveří kavárny, kavárník Rafael zvolá:
"Nazdar, Sváťo! To je dost, že jsi sem konečně zavítal! Tak račte, pánové, dále."
"Zdar, Rafíku! Měli jsme zakázku kousek odtud, tak jsem se rozhodl toho využít. Ale proč nás vedeš do separé salónku? To se stydíš za starého kamaráda?"
"V žádném případě! Ale přece jenom, chodí sem ke mně i osoby útlocitnější a vaše spojení s autem venku je příliš zřejmé. To víš, své hosty si musím opečovávat. Prosperita stále není taková, jakou bych si představoval."
"Měl ses přidat k mému podnikání," reaguje Sváťa.
"To už nebudeme rozebírat, to jsi mi říkal už x-krát, že metabolizovat budou lidi vždycky..."
"Co???" je pomocník zřejmě zaskočen odborným výrazem.
Jeho šéf to naštěstí nenechá dojít k vulgaritám a praví:
"Když jsem svá děcka učíval sedět na nočníku, říkal jsem jim, že kakat musíme všichni, panem prezidentem počínaje a posledním chudákem konče."
"Pánové, změníme téma!" zasahuje Rafael. "Co si dáte?"