1. kapitola

středa, 12. prosince 2018

Jmenuju se Daisy. Daisy Dursleyová.
Jsem medička.
A tohle je můj život.
I když rodiče by nejspíš řekli, že žádný nemám.
Vlastně si to myslí i můj vedoucí praxe. Je to od něj trochu pokrytecké, poněvadž sám trpí workoholismem a domů se jezdí jenom vyspat. A někdy ani to ne. Párkrát už jsem ho zahlédla, jak spí v kanceláři. Má tam deku a polštářek. A ve skříni čisté oblečení minimálně na sedm dní. To by se mi taky líbilo. Mít nějakou místnost jen pro sebe, kam bych se mohla zavřít, když zrovna nechci domů. (Je tu takový kumbál, uprostřed chodby k výtahům, skladují se v něm čisticí prostředky, ale ne vždycky je prázdný a je v něm dost pavouků.)
Bydlím v bytě se třemi dalšími holkami. Dvě z nich se živí jako prostitutky a třetí studuje na policejní akademii. S tou sdílím pokoj. Ačkoli se dost často stává, že spím na gauči v obýváku, protože Leslie chrápe a já se několikrát přistihla, že mám nutkání zadusit ji polštářem. O koupelnu, lednici, kávovar a mikrovlnku se dělíme všechny. Což je další věc, která mě dohání k šílenství. Věčný boj o soukromí a neustálé čištění zapatlaných spotřebičů je ale vcelku přijatelná daň za trochu nezávislosti. Táta původně trval na tom, že mi zaplatí privát v nějaké lepší lokalitě, než je Wandsworth, jenomže já se poměrně ostře ohradila. Úplně stačí, že mi platí školné. Víc vděčná mu být nechci.
Táta pracuje jako… no, táta vlastně nepracuje, táta podniká. Je majitelem boxerského studia. A bordelu. On tomu říká striptýzový klub, ale všichni tak nějak vědí, že svlíkáním to nekončí. Kromě mámy. Ta je bytostně přesvědčená, že se uvnitř neodehrává nic pokleslejšího než lechtivá show pro potěchu oka. Každopádně finanční nouzí naši rozhodně netrpí, přestože máma je dlouhodobě nezaměstnaná (jestli vůbec někdy zaměstnaná byla) a permanentně vyhazuje obrovské sumy peněz za obrovské kopy jídla a následně obrovské množství přípravků na hubnutí.
Obezita je v naší rodině velký problém. A nejde jen o špatnou životosprávu. Já sama se potýkám s výraznou nadváhou a přitom se stravuju racionálně, dbám na vyvážené složení jídelníčku, pravidelně cvičím a moje zdraví mi fakt není šumafuk. Genetika je svině.
Minulý rok jsem nastoupila povinnou studijní praxi na oddělení urgentního příjmu v nemocnici St. Phoenix. Dlouho jsem zvažovala, jakému oboru se budu věnovat, a nakonec vyhrála traumatologie a urgentní medicína. Řešení cizích sraček spolehlivě zabraňuje vnímání těch vlastních, což mi dokonale vyhovuje, jakkoli si uvědomuju, že je tenhle přístup v zásadě patologický.
Už od střední jsem slýchala, že můžu dělat cokoli a být v tom dobrá. To říkali učitelé. Spolužáci mi říkali bečka sádla, olbřímí oliheň nebo zlobryně. Takže jsem se rozhodla, že budu dělat to nejnáročnější, co jde, a budu v tom absolutně nejlepší. V pátém ročníku jsem složila přijímací zkoušky na medicínu a na vysokou nastoupila o dva roky dřív než ostatní. Zatímco oni zvraceli na maturitním večírku, já seděla v univerzitní knihovně a připravovala se na zkoušku z anatomie u profesora Borage, proslulého hrudního chirurga, který v padesátých letech stál u zrodu mimotělního oběhu.
Za půl roku budu doktorka Daisy Dursleyová.
A nejspíš pořád ještě single, protože s holkama jako já si všichni chtějí povídat a nikdo s nima nechce randit.

čtvrtek, 13. prosince 2018

Jsem trochu v šoku a taky trochu v rozpacích, ale asi je mi fajn. Doktor Lloyd mě pozval na vánoční koncert Stjepana Hausera v Queen Elizabeth Hall! Miluju ho! Teda, Hausera, samozřejmě, ne doktora Lloyda. Miluju cello. Miluju zvuk strun, tu energii, naléhavost a hloubku. Nemůžu tomu uvěřit, ale asi mám fakt radost. A taky strach.
Celou cestu metrem jsem nemyslela na nic jiného než na tragickou úroveň svého šatníku, na to, že neumím nosit podpatky, že nevlastním kabelku a že se vlastně vůbec neumím namalovat. Já vím, že to není rande a že mě pozval, protože doktor Black vyfasoval službu na urgentu, jenomže on je prostě sexy a já vypadám jako něco, co vzniklo mezidruhovým křížením nutrie a kosatky. Strašně se bojím, že mu udělám ostudu.
Možná bych mohla požádat Kim nebo Sandru, aby mi pomohly. Jsou to sice šlapky, na druhou stranu ve dne se oblíkají a líčí vcelku normálně. A já upřímně řečeno v prstech víckrát držela rektální sondu než řasenku. Obávám se, že bych si s ní tak akorát vypíchla oko. Notabene ani žádnou nemám!
Asi mám opravdu radost. I když jsem nervózní. Bude to fajn.