Ubrečený křivdy

„Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou,“ Martiny nohy v barevných legínách svítí v šotolině kousek pod sedlem. Ještě zvládá zpívat. 

„Jasně. A co přesně si musíš přiznat?“ pokouším se ji zpomalit. Krok, sun, vzdech. Pitomej krpál.

„Nech ji, zase bude skučet,“ Rita poskakuje kolem mě jako koza. „Proto jsme tady. Aby problémy zůstaly dole.“

Hlasitě funím. „Uděláme si jiný. Nakonec se to sečte.“

„Nebo vynásobí!“ Marta má netopýří uši. „Oplakáno mám. Teď už jen zapomenout.“

To určitě. Odpustit možná, zapomenout nikdy. Zvedám oči k nebi. „Slunce, hory, mraky, umět chtít, to co mám,“ přidávám se falešně.

Papírový drak zavětřil.