13 Záblesk

Knihovna se pomalu vylidňovala. Čas večeře.
Bernard s povzdechem vrátil noviny a taky se vydal do jídelny.
Usadil se stranou, mechanicky polykal a Slavíčkova lahodná jehněčí pečeně mu chutnala jak piliny.
Okolo bzučely vzrušené hlasy. Zkoušky byly hlavním tématem večera. Ten už je má za sebou, tamtoho ještě čeká alchymie, výsledky písemek až zítra… Cos tam napsala? Půjčíš mi poznámky? Jak jsi dopadl z numerologie? Potřebuju vysvětlit… Těšíš se na slavnost?
Bernard znechuceně odstrčil poloprázdný talíř. Připadal si vyčleněný, jako by pozoroval skrz skleněnou stěnu hemžení nepochopitelných a naprosto cizích tvorů. S bývalými spolužáky si najednou neměl co říct. Starosti mladších dětí mu přišly malicherné, zapálené debaty budoucích magistrů pro změnu pateticky nabubřelé.
Zabloudil roztržitým pohledem k profesorskému stolu.
Swiatnica Òdżińová tam cosi vykládala tak temperamentně, že shodila nůž. Profesorka Baboráková pohotově natáhla ruku, kouzlem si nůž podala, než dopadl na podlahu, a s úsměvem ho vrátila na stůl.
Bernard strnul.
Jako by ze stropní klenby sjel blesk.
Baboráková si ho před pár měsíci pozvala na kobereček. Výčet jeho prohřešků trval tak nekonečně dlouho, že už snad znudil i ji, protože mezi řečí začala něco hledat ve svém přeplněném sekretáři. Z jedné přihrádky vyklouzl dlouhý stříbřitý nůž a profesorka ho tehdy přesně stejným gestem zachytila a bez poznámky znovu uklidila. Bezvýznamná prkotina, na kterou okamžitě zapomněl, ale teď si ji vybavil naprosto zřetelně.
Jo! Div nevyjekl nahlas. Pokud nepřechovává v kabinetě celý arzenál, tak to musela být ta dýka! Když nic jiného, teď má skoro jistotu.
Palčivá otázka, jak se dýky zmocnit, ovšem zůstává. Ať si lámal hlavu sebevíc, nenapadla ho žádná záminka, jak Baborákovou vystrnadit z kabinetu, aby ho tam nechala dostatečně dlouho o samotě. Nějaký komplic, co by udělal virvál na chodbě? Těžko. Nikdo nebude riskovat průser.
Umět tak kouzlo průniku hmotou… nebo překonat magickou závoru nějak jinak… Nevesele se ušklíbl, když si uvědomil, že k tomu by potřeboval právě ty čáry, z kterých rupnul. Ironie osudu.
Musí přece něco vymyslet, teď, když se konečně pohnul z místa, se rozhodně nevzdá.
Mozek se mu div nezavařil. A konečně přišel nápad.
Jestli tady někdo perfektně dokáže prošmejdit každý kout, jsou to domácí šotkové.
S nelidskou havětí si vždycky dovedl snadno poradit. Nějakého plavajzníka si chytí, trochu ho skřípne a pro dýku si ho pošle. Samozřejmě velmi dobře věděl, že kdo ublíží jakémukoliv nelidskému tvoru trvale obývajícímu Budeč, toho postihne okamžité bezpodmínečné vyloučení, ale zrovna tohle už mu může být šumák.
Jenže celá škola bude auf až do pozdní noci. Byl by pěkný trapas, kdyby šotka s plnou parádou nahnal do kabinetu, kde třeba bude Baboráková ještě známkovat písemky.
Najde si tu nějakou nenápadnou skrýš, kde přečká noc. Trochu si schrupne a zkusí štěstí těsně před svítáním, než šotkové zalezou do pelechu.
Talíř s vystydlou večeří nechal ležet, zastrčil si do kapsy kousek tvarohového koláče z podnosu se zákusky a spěšně opustil jídelnu.