20. kapitola: Doznívání

Zatímco Sirius Black usrkával slabou kávu z automatu a snažil se soustředit na svou výpověď, již poskytoval konstáblu Henrymu Kowalskému, James Potter právě s tichým úpěním snášel nespokojenost své snoubenky Celestiny, která ho přinutila ke společnému nákupu dětské výbavičky. Byla to už celá věčnost, co musel řešit dudlíky, kojenecké láhve a dupačky, a tak si v tom krámě připadal poněkud nesvůj. Její rozladění nad faktem, že vybraný obchod nedisponuje vším, co si pro děti vysnila, rozhodně jeho náladu nevylepšoval.
„Cel, nemůžeme to prostě nechat na jindy?“ navrhl a statečně se pokusil o úsměv.
„Co máš za problém?“ štěkla a založila si ruce v bok. „Vždyť sis na dnešní odpoledne vzal volno!“
„To sice ano,“ začal, byl však nemilosrdně umlčen.
„Tak vidíš! Bůhví, kdy si na nás zase uděláš čas! Vyřídíme to dneska,“ rozhodla nesmlouvavě a odchytila procházející prodavačku. „Promiňte, ale ráda bych se domluvila na objednání některých věcí, které tu zjevně nemáte.“

Zatímco Severus Snape upíjel horký čaj na lékařském pokoji a snažil se nereagovat na zvídavé pohledy kolegů a sester, Remus Lupin právě vylézal ze sprchy a bral do ruky tašku s holicími potřebami. Nymfadora Tonksová ho hned po příchodu z práce zaměstnala, takže na to nebyl čas, ale déle už to odkládat nehodlal. Ten plnovous, hojně prokvetlý stříbrem, se mu nelíbil a jeho udržování ve stavu čistoty ho stálo více sebeovládání, než byl ochoten investovat.
„Doufám, že to nebereš do hladka,“ ozvala se z ložnice. „Ty vousy ti sluší.“
„Chápu, že tě přitahují vágusové, viděl jsem, jak rozverně sis povídala s panem Fletcherem, nicméně já takhle vypadat nemůžu.“
Vzal pěnu, pečlivě ji rozetřel po tváři a uchopil žiletku.
„Pročpak?“
Stála teď ve dveřích koupelny, úplně nahá, její dívčí tělo zdobilo několik skutečně osobitých tetování.
„Zaprvé proto, že některé děti nemají rády zarostlé obličeje, a zadruhé proto, že když tě batole tahá za vousy, dost to bolí.“
„Hmm. Když už jsme u těch batolat, chtěl bys někdy nějaký vlastní děti?“
Ruka se žiletkou se mu smekla a jeden z břitů zajel hluboko pod kůži. Krev začala téct bezprostředně.
„Sakra,“ zasyčel, upustil holítko do umyvadla a sebral z věšáku ručník, který si okamžitě přitlačil k ráně.
Dora se k němu přesunula a pokusila se mu ručník vzít, aby se na to podívala, on ji ale nezvykle důrazně odstrčil. Zatvářila se dotčeně.
„Promiň,“ zachraplal. „Nesmím teď přestat s kompresí, jinak se to nezavře.“
„Co? Vždyť je to jen škrábnutí!“
„Jo, jenomže mně chybí koagulační faktor IX. Nesráží se mi krev.“
Sledovala ho vážným pohledem pod zamračeným obočím a vypadala najednou mnohem starší.
„Ty jsi hemofilik? Jako vážně? A kdy ses mi o tom chystal říct?“

Zatímco Harry Potter doktoru Binnsovi z plicního svatosvatě sliboval, že se v příštích několika měsících vyvaruje nadměrné zátěže, prašného prostředí a cigaretového kouře, a opouštěl nemocniční pokoj, Hermiona Grangerová střídavě upadala do spánku a blouznila. Vypadalo to, že ještě nedokáže udržet v paměti, kde přesně se nachází, natož aby byla schopna uvědomit si, co se stalo.
Sestra Coleová z interny překontrolovala nastavení dialyzačního přístroje, zapsala do karty údaj o množství vyloučené moči, pak rutinně změřila teplotu, hodnotu taktéž naškrábala do záznamu a ujistila se, že kapačka správně dávkuje roztok s hydrogenuhličitanem sodným.
A poněvadž Hermiona právě spala, tiše vyklouzla z pokoje intenzivní péče a posadila se zpět na místo v prosklenné kukani, odkud měla výhled na všechny svěřené pacienty.
Zrovna nesla k ústům šálek kávy, když ji vyrušilo zaťukání na výplň dveří vedoucích do chodby.
Stál za nimi zrzavý mladík v bílém plášti poloviční délky. Medik.
„Přejete si?“
„Já jsem Ron. Ron Weasley,“ řekl. Ve tváři byl bledý. Slova ze sebe dostával s námahou.
„A?“
„My jsme spolužáci.“ Očima zabloudil k lůžku Hermiony Grangerové.
„Ach tak,“ pochopila Coleová. „Mám vyřídit nějaký vzkaz?“
„Ne, ne. Já jenom... Promiňte.“
„Co mám pro pána krále prominout?“
„Já se chtěl jen zeptat. Jak jí je?“
„Spí. Probírá se jen na pár minut. Dialýza dostává z jejího těla zbytky thiopentalu. Až filtrace skončí, bude na tom snad lépe.“
„Jasně. Vidím, že jste ji odpojili od dýchacího přístroje. To je dobrý znamení, že jo?“
„Dechová činnost je v normě. Srdeční rytmus pravidelný. Krevní tlak 100/70.“
„A mozek?“
„Na to je ještě brzy, nemyslíte?“
Ron přikyvoval a tvářil se všelijak.
„Slyšel jsem... Říkali, že ji... že byla... však víte.“
„Jestli myslíte znásilněná,“ pojmenovala to Coleová pravým jménem a obličej se jí proměnil v kámen bez jakéhokoli výrazu, „tak do toho mně ani vám nic není. Tohle je interna, vy nejste její ošetřující lékař a já tu rozhodně nejsem od toho, abych roznášela klepy. Mám něco vzkázat, až se probudí?“
„Ne,“ odpověděl chvatně. „Děkuju, já už půjdu. Díky.“

Zatímco Lily Potterová vystavovala úmrtní list a dopisovala některé chybějící údaje do karty, posilňujíc se přitom šestým hrníčkem silného espressa, Peter Pettigrew odkryl prostěradlo, jímž bylo zahaleno tělo Cormaca McLaggena. Na posmrtně zsinalé pokožce hrdla se vyjímala rozsáhlá podlitina. Nezvyklá poloha krku navíc naznačovala poranění páteře.
Katie Bellová na galerii roztřeseně vydechla a zakryla si ústa dlaní. Cítila úlevu a současně znechucení nad sebou samou za to, co cítí. Nedokázala si však pomoct. Pohled na tu mrtvolu ji naplňoval rozechvělou nadějí, že se její život konečně vrátí do normálu. Že ustanou všechny noční můry, se kterými se probouzela do nového pracovního dne, i nekonečné přemítání o možnostech útěku.
Pettigrew zapnul nahrávací zařízení.
„15. června 2004, 17:08. Doktor Peter Pettigrew, vedoucí patologie nemocnice St. Phoenix. Pacient: doktor Cormac McLaggen, narozen 22. května 1975, převezen záchrannou službou na urgentní příjem –“ Nahlédl do papírů na svém úředním stole. „– v 9:20. Infúzní kanyla zavedena do žíly na vnitřní straně pravého předloktí. Pokus o intubaci – poškození skloviny dolních řezáků, tupé poranění horního měkkého patra. Tracheostomie horizontálním patnáctimilimetrovým řezem mezi klavikulami, hihi, rukopis doktorky Potterové.“
Pohledem i pohmatem začal detailně prozkoumávat šíji a hrdlo.
„Patrný posun obratle C5 směrem vlevo. Masivní zhmoždění měkkých tkání krku ve frontální oblasti – silný krevní výron v celé délce laryngu až po os clavicula, larynx zatlačen vzad, trachea pod ním nejspíš rozdrcená. Přesvědčíme se otevřením.“
Ze stolku s nástroji sebral skalpel. Když otevíral McLaggenovo hrdlo, přes nasazenou roušku nebylo možno zahlédnout jeho obrovský předkus vyceněný ve škodolibém úsměšku, plamínky v očích však hovořily jasně. Peter si práci užíval.
Tentokrát si dá obzvláště záležet, aby se zpráva z ohledání nikam neztratila. Pro jistotu pořídí několik kopií.

Albus Dumbledore vyhlížel z okna své pracovny na řeku zalitou oranžovým světlem zapadajícího slunce a v pravé ruce tiskl šálek chladnoucí horké čokolády. Kingsley Shacklebolt držel na klíně rozevřené černé desky a listoval dokumenty uvnitř.
„Vzhledem k tomu, že podle nařízení lékařské komory nesmí být k chirurgickému výkonu druhého stupně připuštěn operatér s řádnou chirurgickou praxí kratší než dva roky, aniž by byl přítomen dohled lékaře vyhovujícího podmínkám stanoveným lékařskou komorou, je případ Greyback poněkud ožehavý. Na vašem místě bych tedy nečinil žádná rozhodnutí o vině či nevině, jelikož v první řadě selhala nemocnice jako taková, když přijala do péče více kritických pacientů, než byla schopna ošetřit. Od toho se potom celé fiasko odvíjelo.“
„To je pravda,“ zabručel Dumbledore. „Nakonec je možná lepší, že se žádné velkolepé projednávání v aule nekonalo. Byť okolnosti, které to zapříčinily, jsou – mírně řečeno – nešťastné.“
„Ano,“ přikývl pomalu Shacklebolt a očima se vrátil k deskám. „Ad druhý bod, který měl být projednán před komisí –“
„Ve věci té rvačky na sále jsou si doktoři Black a Zabini kvit,“ prohlásil Dumbledore tónem nepřipouštějícím námitky. „Nemám nejmenší chuť se k téhle testosteronové bouři vracet. A myslím, že oba zmínění pánové to cítí stejně.“
„Dobrá,“ souhlasil Kingsley smířlivým hlasem. „Co se týče dalšího setrvání doktora Blacka na pozici stálého lékaře, respektive chirurgického sekundáře, musí rozhodnout jeho přímý nadřízený. Podle všeho má doktor Potter na stole všechny podklady.“
„Jistě. Je to koneckonců jeho povinnost.“
„A tím jsme pro dnešek hotovi, pane řediteli. Pokud tedy nemáte nějakou další záležitost, kterou byste se mnou rád konzultoval...“
„Cormac McLaggen,“ řekl dutě Albus a obrátil se k nemocničnímu právníkovi čelem. „Je to hodně čerstvé, nicméně tělo už leží v márnici a byla nařízena pitva. Veškerá dokumentace se právě dává dohromady. Lily Potterová mě ujistila, že ze strany nemocnice nedošlo k žádnému porušení předpisů nebo neetickému jednání. Přičina smrti tedy bude odvislá od událostí, které předcházely převozu pacienta na urgentní příjem.“
Přes Shackleboltovu tvář přejel ponurý stín.
„Slyšel jsem, že McLaggenův krk vypadal, jako by na něm někdo trénoval uzlování. Prý šlo o sebeobranu.“
„Kriminální stránku celé věci už si vzala na starost Metropolitní policie. Doktor Black i doktor Snape v případu figurují jako svědkové. Oba už vyšetřovatelům poskytli své výpovědi.“
„Vypověděli oba totéž?“ pozvedl obočí Kingsley.
„Kupodivu ano,“ odpověděl zamračeně Albus. „Nevím, co se odehrálo ve skutečnosti, ale ti dva navzájem potvrdili verzi, která hovoří o jednání v bezprostřední sebeobraně.“
„Zdá se, že tomu příliš nevěříte...“
„Na tom, čemu věřím nebo nevěřím já, nezáleží. Důležité je, co prokáže ohledání těla a jaké stanovisko zaujmou vyšetřovatelé.“
„V případě pachatele závažného trestného činu se policie nezřídka uchyluje k takzvanému zaledování. Myslím, že se ani jeden z nich nemusí obávat obvinění.“
„Sir Carl McLaggen, Cormacův otec, zastává poměrně významnou funkci předsedy lékařského výboru ministerstva zdravotnictví. Bude tlačit na to, aby se úmrtí jeho syna pečlivě prošetřilo.“
Kingsley Shacklebolt si odkašlal a zaklapl černé desky.
„Bude-li třeba, rád našim doktorům nabídnu své advokátní služby, Albusi.“
„To je od tebe velmi laskavé, Kingsley. A propos, bude nutné spojit se s tiskovým oddělením a domluvit s nimi postup při komunikaci s médii a veřejností. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale když jsem šel odpoledne naproti do candy shopu, měl jsem pocit, že vidím na rohu postávat Ritu Skeeterovou.“