Ve spárech Raků - XXXVII.

Byť se Dryn snažil, nedokázal z Colleen a jejích holek cokoliv vytáhnout. Když druhého dne ráno prohlásily, že je čas vyrazit do vesnice pod skálou, trochu se mračil, ale neřekl ani slovo. Jen popadl berle a šel za nimi.

Cesta nebyla vůbec příjemná. Colleen se rozhodla, že bude Drynovi dělat společnost. A to jen proto, aby z něj vytáhla co nejvíc informací. Dryn měl pocit, že je to zkouška. Ptala se ho na věci, které již vyprávělo Horovi a Balíkovi. Jako by ho chtěla nachytat, že jí lže. Ale pak, z ničeho nic, změnila téma a začala se ho vyptávat na dětství. Zajímalo ji, co vše jako chlapec prožil a jak vycházel s Horou. A Dryn uvítal možnost změnit téma.

Povídal skoro celou cestu. Ve chvíli, kdy v dálce uvidět domky vesnice, mu došlo, že Colleen o něm ví všechno, ale on o ní vůbec nic. A tak se ji zeptal na její dětství. V tu chvíli si všiml, jak ztuhla. Zamumlala něco, čemu nešlo rozumět, a přidala do kroku, aby ji Dryn nestačil.

„Co to sakra mělo být?“ zeptal se sám sebe. Nečekal žádnou odpověď. Proto ho překvapilo, když se k němu přidala jedna z holek.

„Nikdy už se Colleen neptej na dětství,“ pronesla smutným hlasem.

„Co se jí stalo?“ vylétlo z Dryna dřív, než se zastavil.

„Řekněme, že jí otec projevoval lásku, která se nedá označit otcovská.“

Dryn překvapeně zamrkal a na chvíli se zastavil. Jeho společnice ale pokračovala dál v chůzi. Jen se na něj otočila a pohledem mu dala najevo, že o ničem neví.

„Hora, já, Colleen a kdo ví kdo další. Jestli tohle vyjde, tak budou bardové zpívat písně o tom, jak hrstka zlomených duší porazila Raky. Tohle prostě nemůže vyjít. Proč se vůbec snažím?“ povzdechl si Dryn a dal se znovu do pohybu.