DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Pohlédl na letušku s profesionálním úsměvem.
„Sedadlo sedmnáct bé, příjemný let,“ řekla nacvičenou větu.
„Děkuji,“ odpověděl a vyrazil uličkou. Našel sedmnáctku a otevřel přihrádku nad hlavou.
„Guten tag, Dimitri,“ zaznělo pod ním. Ze sedadla na něj koukala známá tvář.
„Zdrástvuj, Johan,“ odpověděl překvapeně muži na sedmnáct cé. „Co ty tady?“
„Zase pracovně do Tokia.“
„Výborně, dáme zas oběd v Istanbulu?“ zeptal se Dimitri a uhnul procházející letušce. Přitom zaznamenal cestujícího v uličce.
„Sakra,“ přikryl si obličej.
„Co je?“ Johan se začal otáčet přes opěradlo.
„Nedívej se!“ zaúpěl Dimitri. „Zase on!“
„Kdo...?“
„Ahoj kluci!“ zahulákal vysoký mladík. „To jsem já, Jirka!“

Fascinovaně sledoval svoji ruku. Jakoby si neuvědomoval, co se děje. Až po chvíli jeho tváří problesklo poznání… a zděšení.
To ne! Znovu ne…
Trvalo dlouho, než po první válce získal alespoň částečně zpět postavení a respekt obchodních partnerů. Ačkoli se tvářili, že mu věří, věděl, že tomu tak není. Smířil se s tím, že bude navěky spojován s poraženým Temným pánem…
Teď se však zdálo… Ne, bylo jisté…. Vrací se!
Nechtěl vše absolvovat znovu. Nechtěl se plazit před „Pánem“ a líbat mu ruce. Nechtěl slyšet křik mučených mudlů. Nechtěl zažívat bolest Cruciatu.
Lucius se rozhodl, že tentokrát bude vše jinak…

Starý muž si povzdechl a s námahou dosedl na židli. Jeho maličké oči zkoumaly s převelikou láskou celý krámek. Účetní kniha před ním se rozpadala a jmenovka s nápisem Ollivander nedýchala pod vrstvou prachu.
V odraze výlohy si upravil své stářím vybledlé vlasy, a když vyhlédl ven, krve by se v něm nedořezal.
Vylétávající krabičky a popraskané hůlky, zářící vyhaslá lampa, rozbořené regály.
S heknutím se postavil. Zvonek u dveří vydal cinkavý zvuk. Vstoupil muž s jedenáctiletým chlapcem po boku a tenkou jizvou na čele. Pro jiné obyčejná, pro něj nejšílenější vzpomínka na rozbitý obchod.
Ten ničema je tady zas.

Už ho zase slyším.
Plíží se kolem. Vím to.
Ještě ho nevidím, ale je tu. Jako včera, jako před týdnem. Nedá si pokoje.
Čekám v naprosté nehybnosti, svaly napjaté, připravený k akci.
Teď zastavil.
Je na kraji zahrady, váhá. Tuší, že tu někde jsem a čekám.
Nervozita stoupá a mé tělo se chvěje nedočkavostí. Slyším první váhavý krok, druhý...
Jeho touha je silnější než on. Tohle je ale můj pozemek a moje jídlo. A moje taky zůstane! Pak to jde ráz na ráz. Tasím. Skok, náraz a křik.
Nahoře se rozletí okno:
„Zatracený kocouři! Kdo má v tom jekotu spát?“

Nadechl se, pěkně zhluboka a znovu vyrazil pod hladinu. Ignoroval bolest hlavy, bodání v zádech a mířil skoro kolmo dolů.
Mohl utéct, ale zač by stál, kdyby nechal ostatní na dosah hrozícího nebezpečí?
V hloubce se otočil a vyrazil zpátky. Viděl odlesky slunce na vlnící se hladině a temný obrys lodního trupu přímo nad hlavou. Mířil k němu, tak rychle, jak jen dokázal a těsně před nárazem zavřel oči.
Dřevo obšívky lodního trupu popraskalo a vorvaň pomalu odplul zpátky ke stádu.
Na pusté hladině zbudou jen tři malé čluny a zoufalí velrybáři pozřou maso svých druhů, než doplují do bezpečí.

Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn, když si zpíval. Ruce kmitaly a nohy jim přizvukovaly do rytmu. Velké dřevěné kolo se otáčelo. Stejně jako vřeteno s cívkou. Občasný záblesk zlata působil v tom temném sklepě, vystlaném slámou, přímo nepatřičně.
Něco zamumlal, když znovu přišla, ale příst nepřestal.
„Zvedni se,“ přikázala mu a zámek od klece se sám odemkl. Ostří dýky se zablesklo ve světle, které přicházelo zvenčí. Na okamžik o něj zavadil pohledem, než poslušně vstal.
Byl zpět, ale nebyl sám sebou. Byl zpět, ale byly tu ty hlasy v jeho hlavě.
Byl zpět, ale šílenější, než kdy předtím.

Potlačila zívnutí. Zase se pořádně nevyspala. Že spí jen šest hodin denně, to už si zvykla, ale že nedá šest hodin v kuse, ale třikrát dvě hodiny, na to se snad ani zvyknout nedá. Přebaleno, nakrmeno, zabaveno.
Těšila se na ranní bílou kávu a domácí rohlík. Potřebovala se něčím probrat. Všechno si nachystala před klávesnici s vidinou odpočinku, ve kterých si přečte nějaké nové drabble.
Najednou se ozvalo pár zvuků. Klap, ťap, klap, ťap. Přemýšlela, co se to ozývá.
Zvuky se opakovaly, tentokrát ovšem následoval křik vyžadující pozornost.
Už je tady zas, to dítě mi nedá ani 15 minut klidu.

Dívka přímo nadšeně otevřela youtube. Projela několik svých oblíbených kanálů, ale nic nového. Jen jediný vlog, který vzápětí znuděně zavřela.
Otevřela poslední.
A nadšeně poskočila na židli, protože tam něco bylo!
Minuty ubíhaly, smála se, ten člověk byl génius, jak ho jen dokázal napodobit!
Otevřela stránku s nápisem: „Vůdcův hlavní stan“. Zabloudila do otázek. Po přečtení odpovědi na tu, kdo je psím Židem, se definitivně zhroutila pod stůl.
Po dlouhé chvíli se uklidnila a vylezla zpátky, utřela slzy. Svým přátelům poslala odkaz a dál se smála.
Nu, propaganda má mnoho podob. A on je tu zas. Jen tomu nikdo nevěří.

Už je tady zas,
starý kostitřas.
Přišel mezi nás,
rozepjal si pás,
pak ho odhodil.
Úder našel cíl.
Kéž bys nechodil
přes sto dlouhých mil
do města Derry
- pretty scenery!
Trháš s šrapnely
tělo v neděli.
Už je tady zas,
starý kostitřas.
Má nejvyšší čas
posbírat si nás.
Moc dobře to víš.
Už se nemodlíš.
Ránu neslyšíš?
Hlavu níž a níž
přece neskloníš
před svým olovem.
Oči vyklovem'
v peří prachovém,
v prachu před domem.
Když jsi Protestant
musíš mi dát fant.
Folk-songs-singing band
lying in the sand.
Už je tady zas,
starý kostitřas.
Navléknul si pás,
skosil mladý hlas.

„Už je tady zas,“ zaúpěl Lister, jakmile ráno přišel k sobě. „Stalo se to znovu, že jo? Kdo z vás přišel s tím idiotským nápadem tentokrát?“ zeptal se vyčítavě a zpod peřiny vytáhl dopravní kužel. „Kde se vůbec tyhle věci berou?“
„Mě se neptej,“ řekl otráveně Kocour. „Ale plechová hlava by o tom mohla něco vědět,“ ukázal na Krytona, kterému hověl na hlavě krásný nový fez.
„Jo, pardon, ten je můj,“ ozval se ze dveří neznámý hlas. „Mimochodem, pěkný kužel,“ řekl, když si nasadil fez na hlavu, a než se kdokoliv z posádky Červeného Trpaslíka zmohl na slovo, byl pryč.