DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

"Cože?" vyděšeně se podíval na vybarvená políčka v kalendáři.
"Ale tohle není možné!" hypnotizoval čísla v naději, že se Božím zásahem změní v něco, řekněme prostě cokoliv jiného, třeba na březen, nebo na prosinec, nebo na léto, to je jedno. Hlavně ne květen.
"Před chvílí jedno skončilo, nemůže být přece už další," zoufale se vrhl do indexu a počítal.
"Šest pitomých zkoušek," mumlal a rychle nahazoval stávkující počítač.
Systém se dle očekávání hroutil. Systém padl. Jakub padl. Hlavou do kláves:
"Zase na mě zbyde jenom termín v pátek v sedm ráno." Kdyby mohl, plakal by.
Tak zatraceně moc nenáviděl zkouškové...

Jiné dítě by se z toho zbláznilo, ale já ne. Brzo jsem zjistil, že je na mně závislá a že může udělat jenom jeden otisk ruky v bytě. Takže jsme uzavřeli spojenectví. Já nedovolil rodičům vymalovat a ona mě přestala strašit. Naopak mi pomáhala s úkoly, kradla se mnou sladkosti a tyranizovali jsme kočku.
V novém bytě udělala další otisk ruky. Když na něj přiložím svou, už dávno neslyším ošklivé věci.
Teď se ale u toho často červenám.
Taky se naučila vytvořit si hmotné tělo.
Děsí mě, že do mě tak vidí, sucuba jedna nevycválaná.
To tělo totiž bývá mužské.

„Tak sláva,“ řekla Inspirace, „už jsem tady zas. Co je? Darovanýmu koni na zuby nekoukej.“
„Ale tohle není můj fandom!“
„Dobře ti tak,“ řekl Vzorný Americký Hoch, „máš psát a ne si zbůhdarma pouštět trailery!“
Zkusila jsem ho zavraždit pohledem, ale odrazil se od jeho ospandexované hrudi jako bumerang. Padouch neřekl nic. Jen pokrčil rameny a upřel na mne oči smutného, deviantního mývala – což samozřejmě mohlo být jen tou pitomou škraboškou.
„Budeme hodní,“ slíbil klaďas. „Půjčíme si frisbee a půjdeme si házet na střechu.“
Inspirace se škodolibě zachechtala. Znáte to. Ruku v ruce s Prokrastinací dokáže být taky pěkná mrcha.

„Nazdar týme!“ Jack proběhl kolem svých spolupracovníků. Od dveří zavolal: „Tosh, co trhlina?“
„Jen mírné výkyvy,“ odpověděla.
„Výborně, to počká,“ odpověděl a zmizel ve dveřích. „Ianto, prosím, kávu!“ otočil se ještě.
V tu chvíli se trhlina zbláznila. Cardiff zmizel. Objevilo se místo plné zeleně, nedaleko zpívala řeka a cvrlikali ptáci. Teda do té doby, než přijeli dva smějící se mladíci na koních. Seskočili z koní a vytáhli meče a připravili se k souboji.
„Pánové, co vaše hodina dějepravy!“ rozhořčeně křičel elf v tmavém plášti přijíždějící na poníkovi.
„Už je tady zas!“ řekl Elrohir. Nasedli na koně a odcválali v dál.

Za devatero horami žili tři bratři rytíři. Jeden se zval Chrabrý, druhý Chytrý a třetímu - nejmladšímu - říkali Chcípáček.
I stalo se, že království začal pustošit drak. Mocný král Fridrich, jak to bývalo v těch dobách zvykem, vypsal odměnu - za hlavu draka ruku princezny.
Chrabrý se ozbrojil a začal s drakem zápolit, sekal mečem hlava nehlava, skutečně pár hlav pozusekal, než ho drak rozpáral.
Chytrý si vzal sud střelného prachu a vyrazil za drakem. Ten však mocně plivl plamen a zapálil sud.
Tohle nemám zapotřebí, pomyslel si drak. Vím, jak to končí s třetím synem. A odletěl.
Chcípáček ho dodnes hledá.

Kerberos se tiskl k zemi v nejzapadlejší části zahrady, klepal se jako vyděšené štěňátko a všechny tři čenichy se mu chvěly v předtuše nadcházejících hrůz. Ve zvířecím mozečku mu blikala jediná myšlenka: Najdou ho!
Když se ozval ten hlas, přitiskl uši k hlavě a tichounce zakničel.
„Obludkó… zlatíčko naše… kdepak jsi?“ zacukrovala Riza znovu.
„Má jméno,“ opravil ji Patrick škrobeně.
Vyplázla na něj jazyk. „Si ho najdi sám, ty chytrej.“
„Jako by to tušil,“ povzdechl si Patrick a zadíval se k altánu, kde stál lavor chladnoucí vody, kartáč a psí šampon.
Tenhle každoroční rituál vždycky začínal jako hra na schovávanou.

Nevím čím to je, ale kdykoli vejdu do téhle kanceláře, už je tady zas. Útržek vzpomínky na Eton. Na horkou chvilku strávenou na koberečku, když vycpaný jestřáb z kabinetu profesora Learyho zničehonic, (samozřejmě sám od sebe), lehl popelem.
M už na mne čekala.
Usmívala se. Jako lvice, co by vám mohla ukousnout hlavu, kdyby to bývalo bylo podle předpisů.
„007. Jistě už tušíte, proč jsem si vás nechala zavolat.“
Koukal jsem na ni jako Le Chiffre těsně před tím, než vynese trumf. Něco mi říkalo, že vrátit Q všechny formuláře potisknuté kopií Cardiffského telefonního seznamu možná nebyl ten nejlepší nápad.

"Už je tady zas," povzdychl si starosta Jezerního města při odtrhávání listu kalendáře. "Dnešek není vhodný den pro nástup do funkce," oznámil ještě svému novému pobočníkovi.
"Proč?" Mladý pobočník se nerozhodně díval na starostu. Dnešek se mu nezdál o nic horším dnem než jiný.
"Za týden končí podzim. Už pět let nás v tuto dobu obtěžuje jistý trpasličí pobuda. Tvrdí, že je král pod horou. Prý jde zabít draka a chce po nás zbraně a zásoby."
Dříve než mohla zaznít další otázka, vpadl do místnosti strážce. "Je tady," oznámil zoufale.
"Tak ho zase vyžeňte! My o žádné zabíjení draků nestojíme!"

"Bože dobrý, svatá Kateřino, ona už je tu zas! Vy všichni tam nahoře víte, jak moc ji miluju, ale i král přece někdy musí mít čas a komnaty jen sám pro sebe, ne?" mocný vladař vyhlížel z maličkého okna zcela bezmocně.
Po nádvoří běhalo sem tam služebnictvo, nosily se truhly, chystalo se k obědu. Uprostřed toho všeho stála nová skutečná vladařka čerstvě dobyté pevnosti a s úsměvem rozdávala pokyny na vše strany.
"Můj pán a vládce nebude jíst studenou šunku jako nějaké knížátko! Kočí, nech vyložit toho kance, co jsme cestou ulovili."
Tak již ani na Radyni nenaleznu božský klid...

Už je to tu zase,
slevy jako prase
na prase.
Jedno prase za hotové
peníze na ruku.
Mrtvé, ale jako nové -
padesát kilo tuku!
Při rychlém jednání
okamžitá sleva,
50% sleva.
Prasátko kvalitně živené,
za svého života
se páslo na trávě zelené -
výjimečná flákota!
Bonus, který dostanete jenom u nás,
doprava zdarma,
balné zdarma.
Naše prasátka nemarodí -
zdravé maso, které nikdy neprojde
a nemoci u něj nepochodí -
do domu i na talíř samo dojde.
Chov prověřovaný staletí,
s dlouhodobou tradicí
profesionální nekromancie.
Naše zombie farma U křížku
se všemi svými členy
vám nabízí panenku, plec i kližku
za přítažlivé ceny.