DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

"Já ti nic nevyčítám," zvýšila Laureen hlas. "Jenom tě informuju, že takhle na tu zatracenou srnu nedosáhnu, a tím pádem s ní nic neudělám."
"Ani nemusíš. Zvládnu to sám," bránil se Lucien.
"Jasně. To tu budeme ještě pozítří!" hodila po něm znechuceně a odkráčela do jeskyně kde se s velmi nedámským odfrknutím složila zády ke vchodu.
Peregrin vzal od ohně nahřátý kámen, zabalil ho do kožešiny a vtiskl schoulené Laureen do rukou. Pak vyšel ven, a odtáhl rozhořčeně prskajícího Luciena stranou.
"Tohle ještě nic není. Některé měsíce bývá plačtivá, a to je horší," sdělil mu tiše, zatímco společně stahovali srnu.

U Sloupaného sviště bylo příjemně plno a nikomu nevadila absence rasové segregace, která by se snažila preventivně zamezovat šarvátkám a vyhroceným slovním diskusím. Vedoucím podniku byl normální člověk, který toho věděl víc, než ostatní, v kuchyni dělal tým satyrů a za pípou se oháněla rumová a absinthová víla. U kulečníkového stolu se předváděla hrstka skřítků s upíry a o svlékací fotbálek se pokoušel vlkodlak s polednicí a meluzínou, které ho neskutečně drtily.
Vládla zde pohoda, ale jen do chvíle, než se rozlétly dveře a do nich vstoupil on.
„Jedn-!“
„Říkám ti to potřetí, Leeroy,“ povzdechla si unaveně rumovka, „bazilišky nevaříme.“

Zrovna rozléval polévku do talířů, když se otevřely dveře od jídelny. Zarazil se. Věděl, komu ten oddíl patří.
Nervózně se ošil, když si už po tisící vybavil včerejší večer. Od toho polibku se Markovi snažil vyhýbat. Neúspěšně.
Posadil se na své místo, hlavu skloněnou do talíře. Jeho svěřenci se o něčem dohadovali, ale neslyšel je.
Po chvíli to přece jen nevydržel a podíval se, ale Marek už byl pryč. Pak ucítil pevný, avšak něžný dotek horkých prstů, které ho letmo pohladily mezi lopatkami. Zachvěl se.
Nutkání otočit hlavu bylo silnější, než zdravý rozum.
Polévka mu ze lžíce skápla do klína.

"Pane, nerad vyrušuji, ale na balkóně je Spiderman a chce s vámi mluvit."
"Už zase? Kolikrát mu budu muset říct, že děti do Avengers fakt nebereme?" povzdechl si Tony, zavolal brnění a vtrhl na balkón. Překvapeně zjistil, že si Spiderman přivedl kamaráda.
"Ne, ani se sidekickem tě nevezmeme. Nejsme DC," zamračil se.
"To je fuk. Já a Deadpool zakládáme Ligu megaúžasnosti, která předčí Avengers v každém ohledu. Ze slušnosti jsme ti přišli nabídnout..."
Ani nestačil doříct a střela z repulzoru ho smetla přes okraj balkónu.
"Beru to jako ne," konstatoval Deadpool a rychle zmizel po laně, které tu Spiderman zanechal.

“Bolesť hlavy sa vrátila,“ posťažovala som sa kolegovi, dúfajúc, že aspoň on prejaví štipku súcitu.
Pomaly ku mne otočil hlavu a spustil karhavým tónom. “Zase si chlastala?“ vypálil, a ja som sa pokúsila nasadiť šokovaný výraz.
“No, keď to povieš takto, vyznieva to veľmi negatívne,“ zašomrala som.
“A prečo asi – žeby preto lebo to tak je?“ spýtal sa.
“Tak dajme tomu, že som si dala pohárik, dva,“ upresnila som fakty.
“Tri, štyri... a kde to skončilo?“
“Noo, predsa pri dopití poslednej fľaše vodky.“
Čo je už len toto za otázku, rozmýšľala som, keď som do seba pchala druhú tabletku aspirínu.

Petr se zklamaně rozhlédl po prázdné ložnici. Tak přece šli kluci bez něj. Bydlel s nejprímovějšími kluky na škole; hrozně moc chtěl být jako oni. Moc o něj nestáli, ale věřil, že když vytrvá, jednou ho přece vezmou do party. A tak když v noci nešli spát a povídali si, byl vzhůru taky. I když jen mlčel. Když chodili na tajné výpravy, přidával se k nim. Teď šli prozkoumat opuštěnou chodbu ve třetím patře; odešli bez něj. Nevadí, však on je dožene.
"U Merlinových vousů, on už je tu zas. Kluci, příště, než někam pudem, hodíme na něj uspávací kouzlo."

Přirozený řád věcí je třeba ctít.
Pro dubovou kůru proto vyrážíme dřív, než stromy obrazí. Já a má vnučka.
Hbitě se prodírá, kde já sotva dýchám. Je mladinká.
Má dcera talent nezdědila. Vnučka ano.
Od chvíle, kdy začala vnímat, předávám jí střípky vědomostí. Příliš rychle. Příliš pomalu.
Už jen kouzla mě udržují naživu. Každé další jaro bolí víc. Chtěla bych se podvolit přirozenému řádu věcí, zemřít, ale kdo by Anežku teď a tady učil?
Dívám se na ni, když strne.
“Babi!” vydechne a ukáže k obloze.
Zaostřím. Nad opuštěnou Budčí krouží vlaštovky. Po tolika letech.
Možná. Možná je ještě naděje.

Lesy na Naboo bývají klidně. Většinou. Ale ani ty nedokázali v Anakinovi vzbudit zájem. Obi Wan Kenobi to samozřejmě věděl.
„Mám z toho špatný pocit,“ oznámil náhle Obi Wan.
„A z čeho, mistře?“ zeptal se Anakin.
Obi Wan se nadechoval na odpověď, když se za nimi ozvalo pleskání, jako když se oklepe pes. Otočili se.
„Ale ne…“ vzdechl Jedi znechuceně. „Už je tady zas!“
„Kdo?“ řekl Anakin zíraje na přibližující se klubko rukou, nohou a jiných částí těla, formující Gungana.
„Jedi se vrátila!“ radoval se Gungan a vrhl se Obi Wanovi kolem krku.
„Jar Jar Binks.“ Odpověděl Obi Wan suše.

Už je to tu zas!
Ta tepající bolest v mých spáncích, která mi neustále připomíná, že se něco blíží. To brnění v prstech, které neustává a já netuším, co s tím.
Bože, zbav mě toho tlaku!
Ať se snažím jak chci, nemohu přijít na to, jak tu několikaletou trýzeň zničit.
Přichází každoročně ve stejnou dobu a stejně tak i obavy. Pokaždé, když se přiblíží, mám pocit, že si mi někdo stoupnul na hrdlo a tancuje na něm přinejmenším dupák.
A každý rok si říkám to samé. Letos už to DMD zvládnu. Postavím se mu a začnu po letech zase psát!

PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU DO ŠKOLNÍCH SBÍREK BEZ DOPROVODU!
D. von Drak
Rudě napsaná výstraha se objevila na nástěnce sborovny i na dveřích sbírek. K přivolání správce sloužil stříbrný zvonek.
Varování i zvonek se objevovaly každý rok přibližně ve stejnou dobu. Přesto jich každý rok někdo nedbal.
Vítek S. spěchal. Odložil zvonek dřív, než jeho zvuk dolehl k Danielovým uším.
Vyděšený výkřik však Daniel slyšel. Vyběhl z kabinetu.
Vítek se vznášel v modré kouli vtahující do sebe vše živé v dosahu. Bublina mířila k oknu.
"Dost!" křikl Daniel. Koule zmizela. Vítek spadl na podlahu.
"Co to...," sténal.
"Poplašňák. Začala poltergeistí sezóna."