DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Tentokrát trvalo skoro rok, než jsem sama sebe přesvědčila, že je to opravdu za mnou, nic víc než kamarádství a špetku nostalgie k němu už necítím a nechci s ním pořád být.
Tentokrát, když jsem ho znovu uviděla, trvalo jen dvě vteřiny, než svět zaklapl na své místo a já se zas cítila úplná a celá. Pak mě realita praštila do tváře a vysmála se naivitě předchozího odstavce.
Tentokrát jsem s pocitem raněného zvířete probrečela jen tři dny.
Tentokrát, až se zas někdy ozve, setkání odmítnu. Pro své vlastní dobro a poslední zbytky mé chabé duševní stability.
Oč se vsadíte?

Dumbledore postával v rohu prázdnej miestnosti nepovšimnutý. Vlastne takmer prázdnej miestnosti. Okrem neho sa v nej nachádzal ešte mladý chlapec a obrovské zrkadlo, zrkadlo krásne zdobené ornamentmi a podivným nápisom. „Už je tu zas..“ povzdychol si profesor a pokrútil hlavou zo strany na stranu. Chlapec si profesorovu prítomnosť ani v najmenšom nevšimol, až pokiaľ na neho neprehovoril. „Zajtra ho premiestnim,“ povedal profesor súcitným tónom akoby sa bál, že chlapec z toho bude nešťastný. „To nevadí. V prefektskej kúpeľni je aj tak väčšie a je tam lepšie svetlo. Moje črty tam lepšie vyniknú,“ odvetil chlapec, ktorému stačilo ku šťastiu naozaj málo.

Pomalu se setmělo. Bylo sychravo, foukal vítr a dokonce se pomalu začal na okna dobývat i déšť. Meluzína se prodírala kdejakou škvírou, a že jich bylo, a zpívala si. Tak radostně, až to nebylo pěkné.
"Né! Vypni to!" křikl.
"Ale no tak, pročpak?"
"Snažně tě prosím, vypni to!"
"Nechápu.."
Marek se rozvaloval pohodlně na židli a očkem sledoval ty dva, co seděli naproti němu. I když trochu šejdrem. Oba si zakrývali oči a snažili se jakýmkoliv způsobem schovat před světem.
"Už je to tu zas!"
"A to není všechno!" několikrát stiskl červené tlačítko a zvuk nenáviděné reklamy se rozlehl pokojem.

Jak já tenhle den nesnáším. Jako by nestačilo, že musím Hellovy fórky snášet průběžně celý rok. Ještě mu to nějaký idiot posvětí a pojmenuje. Přísahám, že jestli ještě jednou uslyším „Aprýl!“, neudržím se a něco se semele.
Ne, že by to Apok nechal zajít až tak daleko, je nás jen šest a v boji potřebujeme každou ruku. I když trošku pocuchat ten jeho blond rozcuch bych mohl, my upíři se hojíme rychle.
„Reve?“ ozve se z pohovky Hellův hlas. Zaregistruju, jak se Apok, Deserve, Pain a Desiny napjali. V zájmu všeobecného klidu mu ukážu vztyčený prostředníček a beze slova odcházím.

Neznámý v tuhém kabátě přecházel před nápovědní budkou a dupal. "Jeviště máte o dva centimetry vyšší, než je obvyklé. Tomuto herci je vidět drátek od mikrofonu! A co si dovoluje režisér, užívat vůči hercům nespisovné výrazy? Zdejší festival tedy má ale úroveň!"
"Co je to za panáka?" šeptl v zákulisí kulisák satirikovi, "znáš ho? Zhrzený autor?"
"Ne."
"Herec, co dostal místo hlavní role příšerný štěk?"
"Ne."
"Kritik?"
"Ne. Chtěl by, ale nic z toho nikdy nedokázal. Jen remcá a remcá. Loni byl v Grandolíně. Letos ho máme tu."
"Ale vždyť musí být všem od fochu k smíchu?"
Satirik pokrčil rameny.

Dnešek rozhodne o mojí budoucnosti. Já to dokážu. Už žádná práce na zahradě. Naposledy pohled do zrcadla, blond účes i makeup jsou perfektní. Do kabelky pár drobností, pudr, řasenku, růžovou rtěnku. A už spěchám na konkurs. Šest dní trval a dnes je poslední den. Kdybych před porotou neobstála, nemůžu kamarádkám na oči. Začínám být nervózní. A už čekám u dveří, srdce až v krku. Třesoucí rukou otevírám dveře, když se ozve: „A už je tady zas! Paninko, pětkrát jsme vám vysvětlili, že soutěž Kočka roku je zaměřená na dívky do 20 let. A to už vám bylo. Nejmíň třikrát. Bohužel….“

Ne, že by nezachytil pár překvapených nebo dokonce vyděšených pohledů, to ne. Nemohl se ale zbavit dojmu, že souvisí spíš s tím, že capká po studených betonových chodbách bosky a nemá na sobě nic než tu pitomou vlajku, než s tím, že právě vstal z mrtvých.
Sám musel uznat, že už to začíná být trochu ohraná písnička.
Jack ho předběhl pár metrů před ošetřovnou, rozrazil dveře, a s hlasitým: “Janet! Už je tady zas!” ho vtáhnul dovnitř.
Možná hodně ohraná písnička.
Daniel Jackson si povzdechl. Asi by měl zapracovat na nějakém jiném triku. Voda, víno, ryby... něco v tom smyslu.

Probouzím se do nádherného slunečného dne. Roztahuji záclony, otevírám okno a chvíli blaženě naslouchám veselé písničce jakéhosi kosa. Pak se zahledím do dáli a pozoruji modrou oblohu. Nikde ani mráček. Bříza z kraje nedalekého lesíka už svěsila větve pod tíhou pylem přecpaných květů, aby tak dostála svému latinskému jménu. Na lísce raší drobné zelené lístečky. A třešně budou na prvního máje dávno odkvetlé; nejen rostliny budou letos usychat kvůli nebývale brzkému jaru. Ta představa mě rozesmutní.
Oči se mi zalévají slzami. Poslepu šátrám po kapesníku. Bohužel příliš pozdě.
Protože… Jaro je tady.
Hepčí!
„Je to pravda!“ ochotně souhlasí má alergie.

Zachmuřené nebe nad hlavou, sílící vítr, silná vůně spáleného peří. Motá se mi hlava, tělo se zdá být čím dál slabší. Už se dlouho neudržím na nohou, a proto klesám k zemi a opírám se bokem o nejbližší kmen stromu.
„Ta vize... zase.“ Zašeptám sama k sobě a s těžkým oddechováním si mnu spánky.
„Vidím, vidím...“
Nemůžu se soustředit, vše se kolem míhá moc rychle. Jeden obraz střídá druhý.
Byla to sova? Ale, ne! Sova padá k zemi a trčí z ní šíp. Kdo to byl? Zmizel? Co to jen znamená?
Vize mizí...
„Auro, co se mi to snažíš říct?“

Je zase tady. Sobecky se ti ulevilo.
Zametáš mu cestičku k Johnovu odpuštění. Zcela vědomě vytváříš precedens pro vlastní soud, protože jsi vinna stejným zločinem.
Právě proto sis doktora vybrala, schopnost milovat poničené, závislost na vzrušení, před kterým by měl utéct, ne mu nastavit náruč. Tvůj pohled se setká s detektivovým. Porozumění. John vás potřebuje... ale no tak. John je jedinou náručí, která je vás schopna přijmout. Přesto cítíš hrůzu. Už je tady zas, myslíš si. Prokletí odmítnutí.
Rozsudek slibuje budoucnost, ale SH znovu ožil a chutná hořkosladce, že AGRA musela zemřít.
Ale ty to spolkneš a usměješ se, Mary.