DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Blížila se půlnoc. Jindy opuštěná recepce se pomalu plnila lidmi. Po místnosti šeptem běhaly poslední příkazy. Všichni napjatě sledovali ručičky hodin. Recepční pronesla krátkou řeč a zdůraznila nutnost profesionálního jednání. Dále poděkovala všem za jejich čas a popřála jim štěstí.
Odbilo dvanáct. Všem v hale se zvrátila hlava dozadu a jejich duše je opustily. Ocitli se v pravé podstatě svého hotelu a očekávali každoroční návrat strážce. Bylo to tady. Dveře se otevřely, směny vystřídaly a práce mohla začít. Operátoři nasadili sluchátka, převozníci nasedli do loděk a ti, co prohráli los obsadili oddělení reklamací.
Převoznická služba řeky Styx opět zahájila provoz.

"Copak?," zeptal se Petr, když se od něj Lucie odtáhla.
"Je tady zase! Tam," ukazovala rozrušeně, "tam z té trávy na mě mrkl! Pojďme jinam!"
Petrovi se jinam vůbec nechtělo, neboť kopec za městem, kde právě s Lucií byli, se mu zdál pro piknik ideální.
"Podívám se..."
Když nahlédl přes okraj svahu, spatřil, jak vysokou trávou utíká statný, spoře oděný a podezřele zarostlý muž.
"Nejspíš se vylekal a utekl," hlaholil Petr navraceje se ke své milé, "už budeme mít klid."
***
Na úpatí téhož kopce mezitím Sisyfos dostihl svůj balvan.
"Naivo!," zamumlal směrem k vrcholku a se škodolibým úsměvem okamžitě vyrazil.

Po několika dnech příznivého ovzduší se něco začalo kazit. Zatím plíživě a nenápadně, ale něco začínalo být špatně. Studená večeře. Chybějící ponožka. Válející se plyšák na koberci. Začínala se chovat obezřetně. Nepodívat se "špatně", dávat si pozor na tón řeči, moc neutrácet, bedlivě dbát na pořádek, utišit křik dětí včas... snažila se tolik, ale vždy se něco našlo. A pak, když to nejmíň čeká, ten cizí člověk, někdo úplně jiný než do koho se zamilovala a za koho se vdala, vyrazí do útoku. Zaslechla za zády nějaký zvuk. Než se stihla otočit, ucítila ránu do tváře.Už je tady zas...

Klára utíkala po ulici. Honem, musí stihnout angličtinu.
Míjela otevřená vrata do dvora. Koutkem oka zahlédla najednou neobvykle jasné barvy. Ohlédla se. Vytřeštila oči.
Spatřila jasně zelenou louku a nad ní modré nebe. Ten výjev neměl naprosto nic společného s pošmournou zablácenou ulicí.
Je to zrakový klam? Halucinace?
Viděla to pořád.
Lidé klidně chodili kolem. Neviděli to?
Klára zaváhala. Chtěla vejít, ale bála se.
A pak, spěchá na angličtinu.
Utekla.
Ale potom toho litovala.
Asi po měsíci jela kolem tramvají. Z okna zahlédla ta vrata, zase otevřená a...
Jen na okamžik, tramvaj jela dál.
Přesto zajásala.
Jednou se tam dostane.

Začalo to nevinně - slib tady, úpis támhle...a času bylo přece tolik. Ostatní si všímali, že se krátí, ale tys věděl, že to máš pod kontrolou. A co teď? Pálí tě červené a suché oči. U kořene nosu cítíš protivný tlak, o kterém víš, že nepoleví. Lítá to ze všech stran - zařiď, zavolej, vymysli, napiš, pošli, domluv, nezapomeň. Už je tady zase termín. Jsi na to sám. Víš, že to musíš ustát - není možnost, aby ses teď složil. V každém spánku ti buší odporný skeřet na monstrózní kovadlinu, sám sebe se ptáš - proč jsem s tou bakalářkou k****a nezačal včas?

Odmontovala strojený úsměv, zabouchla dveře a padla na pohovku. Byl to nejdelší den v jejím životě. Netušila, jak těžký bude rozchod s Leonardem.
Po minutě:
Zaklepání… „Penny…“
…další rány… „Penny…“
…poslední údery… „Penny…“
Už je tady zas!
Rozrazila dveře: „Co?“ vyhrkla vyčerpaně.
„Chtěl jsem jen říct, že to byl nejlepší den,“ odvětil Sheldon s širokým úsměvem a zamával obří tlapou Mickey Mouse. „Děkuji, že jsi mi ho koupila. Půjdu ho ukázat Leonardovi. Když mě hlídal on, nebylo to tak zábavné. Doufám, že je ten rozchod definitivní.“
Leonarde, vrať se ke mně! Proběhlo jí hlavou, když se Sheldon otočil k odchodu.

A jsou tu zas!
Ani na sebe nenechali dlouho čekat.
Cítíš, jak ti trhají hlavu od těla, jak se medvědí silou opírají do tvých zad, jak ti bouracími kladivy buší do spánků a zezadu si hrubě berou tvé oční bulvy.
Parta nadržených permoníků vesele heká, jejich pot proudí tvými žilami jako jed.
Zástup dvaceti druhů primátů, co se ti houpe na ramenou, zlomyslně vřeští, když přecházíš práh koupelny a stavíš se k zrcadlu.
„Co když nás shodí?“ nadnese pavián s lehkým náznakem strachu. „V kapse jsem zahlídl ibalgin.“
„Vždyť nás ani nevidí,“ ušklíbne se makak. „Kontaktní čočky má v popelníku.“

„Bacha, jde sem!“
„Merline, už zase?“
„Zdrháme!“
Tahle slova se ozývala na bradavických chodbách už několik desetiletí, ale letošní frekvence předčila všechny předchozí. Na nádvoří byste nepotkali ani nohu, hlavními trasami procházeli studenti jen na vyučování a zpět, těm bočním se vyhýbaly i mazaní sedmáci ze Zmijozelu.
Dokonce učitelé omezili své cesty po hradě na minimum – profesorka Prýtová poté v měsíčním hlášení vyčíslila pokles spotřeby erárního kafe na čtyřicet tři procent, což byl jev zcela ojedinělý.
Ano, Filch byl postrachem neukázněných a hlučných studentů vždycky, ale to individuum cholericky střežící klid březí paní Norrisové bylo děsivější než jakýkoliv Pán zla.

Už je tady zase.
Ta divná holka, co chodí každý pátek. Nikdy nevynechá, ale já stejně vždycky doufám, že nepřijde. Chodí a civí na nás. Je to dost podezřelý. Nikdo jiný se na nás nekouká. Ví snad něco o našem tajemném společenství? O Svazu osvobozených zdí, čili SOZ? Ví o našem plánu? Všechny mé cihličky se strachem sevřou pokaždé, když se přiblíží. Nepřeji jí nic lepšího než pád ze schodů. Ať si i SOS, neboli Společenstvo omšelých schodů něco užije. Zná náš plán na ovládnutí lidstva? Doufám, že až budou na světě stát má dítka, ona už tu nebude.
Stvůra...

Jsem tady nejdůležitější. Tedy aspoň myslím. Jinak by mě nenesli v náručí a nepoložili mě na měkoučký trávník. Navíc mě všichni okolo vítali potleskem.
Takže abych jim udělal radost, začal jsem utíkat, kličkovat, skákat. Jen se nedostat za tu čáru, vedle které běžím, tam prý nemůžu. Ale proč to nezkusit, takže rychle zahnu doleva. Najednou se mě zmocnily něčí ruce. Co to je, proč mě hází pryč, proč mě udeřil tenhle člověk hlavou?
Teď už ležím zase na trávě a směju se na celé kolo. I na toho člověka v rukavicích, který kleje: „Už je to tu zas, zase prohráváme.“