DMD Bonus č. 5. pro 18. 4. 2013. Téma: P.I.F.K.A.

Sek, sek, sek. Dláto se zakusuje do skály. Po celé délce pobřeží vznikají hluboké, úzké, všelijak zakroucené zářezy.
Slartibartfast miluje fjordy. Nejraději by je udělal všude, ale bohužel jsou k tomu vhodné jen některé oblasti. Přiměřeně chladné. Samozřejmě s dostatečně pevným podložím. A v neposlední řadě je tu...
Huííí, huííí.
Ale ne. Předběžný indikátor finitní kontinentální adjustace pro Evropu svítil zeleně už takovou dobu! A najednou alarm.
Zkontroluje okolí. Severní část se naštěstí zdá v pořádku. Nejspíš to spustil některý z těch horkých bodů ve Středomoří.
Slartibartfast přikročí k vyhlazení povrchu ledem.
Odhrnutý materiál se pozvolna formuje v Jutský poloostrov.

"To je v rosolu," kvílel mladý, sotva osmdesátiletý poddůstojník, "kapitán mi rozkázal v rámci opakovacího procesu prověřit- to fuk, nikde prostě není ani zmínka o nějaké Zemi!"
"Čemže? Hm...Tady ti pomůže leda P.I.F.K.A."
"Cože, jaká Pifka?"
...
Stařičký Předseda interdruhových faktografických kolonizačních archivů se podrbal chapadýlkem na vrcholku hlavy a přemýšlivě nakrčil oba páry obočí: "Země, Země... to mi něco říká...," odvlnil se k datovým deskám a chvíli po nich pro cizí zraky chaoticky klepal a přejížděl chapadly.
"Á, už to mám, to je přece ten projekt K-524-XD8.6, co před tři sta lety skončil z důvodu nízké intergalaktické připravenosti subjektů!"

Parta ignorantů fingujících katastrofický alarm.
Blbost. Napište sto slov na téma P.I.F.K.A. Taky pěkná pitomost. Kdo tohle vymyslel?
Počáteční infiltrace fungující kur... ech, kamarádsky atraktivně.
Ne. Prostě ne. Dneska z toho nic smysluplného nebude, protože tohle je vážně perlička mezi tématy. Pardon, přátelé, pointa se dnes nekoná.
Párky infikované finální kulturou antraxu
zuuýiuáuitr
Unavená mladá drabblistka udeřila hlavou do klávesnice. Třikrát. Hranice půlnoci se přiblížila a jí stále zbývalo skoro třicet slov; smysl Pifky jí přitom stále unikal. Panika, plíží se kolem jako černý stín. To se nedá stihnout. Bubny, bubny znějí v hlavě s obtisknutými písmenky klávesnice.
Pointa nedorazila.

"A nechceme tomu rovnou říkat PIFKA?" přeptal se někdo ironicky.
"Co prosím?"
"PIFKA. To jakože Pitomost Indukující Faktický Konec Automobilů."
"Blbost... ale PIFKA zní dobře, nemůže to mít lepší výklad?"
"Tak řekněme, že to je... Právně Indukované Fenomenální kreativ... kreativo... Kreativizování Automobilů!" navrhl někdo další.
"Nebo spíš Projev Imbecility Fascinující Kupy Analfabetů..." zamumlá někdo pro sebe. Několik lidí okolo se stejně zasměje.
"No tak, letos máme zatím schválených jen 423 zákonů. Prostě tam dejte štempl a pojďme řešit něco dalšího".

Tak zákon schválili.
A od 1. 1. 2015 se k lidem, kteří měli pěknou pifku na poslance, přidalo pár dalších.

„Mě se Thomas fakt líbí.“
„No tak ho ulov.“
„Ale já nevím jak. Poraď mi něco, máš v tom mnohem víc zkušeností. Je krásnej, bohatej, chytrej…“
„Má bílého koně…“
„Ne. Bentley.“
„Tak to je jiná. Vidím jedinou možnost. Musíš na něj použít PIFKU.“
„Co to proboha je?“
„PIFKA to je zaručený způsob, jak ulovit chlapa. Pozdravit, Ignorovat, Flirtovat, Klofnout, Asimilovat.“
„Cože? Markéto, já tomu nerozumím.“
„Pozdrav je jasný, Ignorovat, budeš dělat nedostupnou, Flirtovat navazuje, a když je připravenej, tak Klofnout.“
„A co Asimilovat?“
„To je stěžejní bod. Budeš ho moci milovat? Musíš si odpovědět sama. Asi jo nebo asi ne.“

„Slyšel jsem, že v centru otevřeli nový bar,“ zkusil nadhodit Jack, když mu Ianto přinesl ranní kávu.
„Ano?“ Ianto si nebyl moc jistý, kam tím kapitán míří.
„Mohli bychom ho jít večer prozkoumat,“ navrhl Jack s úsměvem. Ianto však místo odpovědi jen nepřirozeně ztuhnul a zbledl. Představa jeho a Jacka v gay baru ho vpravdě děsila.
„Prý se to jmenuje PIFKA,“ pokračoval Jack. Iantovu reakci zcela ignoroval. „To určitě znamená ‚Prostě Inteligentní a Fešní Kluci‘.“
Ianto musel ocenit Jackovy dedukční schopnosti. Popravdě ho ta myšlenka celkem pobavila.
"A to 'A' na konci?" zeptal se.
„Hm…“ Jack se zamyslel. „Al dente?“

I když to v dnešní době nebylo úplně běžné, Mr. Jonathan měl plejádu služebnictva. Nebo chcete-li, přehlídku kvalifikovaného personálu.
Protože to byl mistr. Mistr v oboru kosmetiky s přidanou kouzelnou hodnotou.
I když se občas choval jako ras, lidi se mu tam drželi. Ono když z toho občas jako čtvrtletní bonus kápl omlazovací lektvárek, nebo balzámek proti únavě či vráskám…
„P.I.F.K.A. stav a kritický!“ zahlásil komorník a v kuchyni najednou začalo být živo víc než obvykle.
„Co to znamená?“ zeptala se nová služebná. Očividně nečetla manuál.
Komorník jí počastoval pohledem vyhrazeným pro ty mentálně pomalejší: „Přines Ihned Fofrem Kafe, Amatére.“

Michal si myslel, že babička Klára je dost cool. Má sněhobílé vlasy vyčesané nahoru, v koutku úst dunhillku a umí říkat kurva dvanácti tóny hlasu. A co je vůbec nejvíc super, má tetování. Vzadu na krku. Pět písmen, kostrbatých, jakoby psaných dětskou rukou. P-I-F-K-A.

„To mi tehdy rodiče dali, když jsem s tím přišla. Udělala mi ho kamarádka špendlíkem a tuší.“
„Ale co to znamená?“
Babička zvážní. Chvíli se štrachá ve skříni a pak před něj položí starou sépiovou fotku.
Pět bosých děvčat se směje do objektivu. A pod tím:
Petra – Izabel – Frída – Klára – Aloisie. Terezín 1942.
Nakopeme válce zadek.

„Vážení, jak víte, hledáme novou asistentku. Sepsal jsem potřebné vlastnosti,“ a na tabuli se objevily pod sebou tato písmena.

P.

I.

F.

K.

A.

„Pifka? To zní skoro jako pitka. Pardon,“ omlouval se jeden z kolegů hned, jak to dořekl.

„Samozřejmě je to zkratka a každé písmeno má svůj konkrétní význam.

P – pečlivá

I – inteligentní

F – flexibilní

K – komunikativní

A – atraktivní

Taková by měla být. Otázkou je, kde podobnou najdeme. Nevíte o nějaké?“

„Já mám pocit, že poblíž se to hemží spíš těmito:

Pitomá

Imbecilní

Frigidní

Kráva

Abstinentka.“

„Tak takovou do našeho týmu rozhodně nehledáme.“

„To ty peníze raději propijem.“

V laboratoři to vřelo. Nervózní byli všichni.
„Takže jako co?“ škrábal se na bradě profesor.
„Co jako co, je to v prd*li,“ stroze odpověděl asistent.
„Jste se zbláznili, musíme něco udělat nebo celé lidstvo bude ovlivněno!“ téměř řvala docentka od chemiků.

Strojem času poslali do minulosti „impulz“. Tím ovlivnili duševní mentalitu Ježíše a ten místo aby svým učedníkům rozdával moudra, dělal si z nich srandu.

Náhle se zablýsklo a před nimi se zjevil stříbrný robot. Kovovým hlasem oznámil: „Jsem z budoucnosti. Pomocné inženýrsko filozofické komando androidů. Vaši chybu jsme napravili. Ježíš již není vtipálek, impulzem jsme z něj učinili politika.“

„Generále, rozjela se výroba Řehořků, vše je dokonale naplánované a připravené, první vejce již čekají na svou dávku kyanidů,“ pronesl ten mužíček naprosto melodickým hlasem, protože… já jsem potřebovala v práci hezké lidi, když chcete ovládnout svět, není nic lepšího, než spousta krásných chlapů v uniformách, vojáčků. A moji Řehořci, samozřejmě. Speciální tvor vytvořený z chemických zbraní, všemožných kyselin, zbraní, sestrojený pro přijímání všech jedů, testovaný výhradně na velikých městech, popřípadě nepotřebných lidech. Moje vlastní armáda.
„Pojďme se na ty děti podívat.“
„P.I.F.K.A zahájena!“ Hlásil stroj.
„Co že? Co?!“
„Prvotní instinktivní fosforečná kyselinová absorpce, nevzdělanče… Máš štěstí, že dobře vypadáš.“

Erik se křivil na bedně, papír položený na okně, a ohryzával brk. Prokousal se celým praporcem až ke spodnímu chmýří, a na papíru se skvěla jenom řada zuřivých škrtanců. Erik si nejdřív brumlal, potom bručel a nakonec polohlasem pozpěvoval úryvky bojových zpěvů. Když už svítalo a začínalo hrozit, že Erik začne hvízdat na ohlodaný osten nebo nasávat inkoust, broukl právě probuzený Anzelm: „Co to tvoříš?“
„Ále, ten úkol pro Mistra slov.“
„Akrostich?“
„Ále prosím tě, akrostich. To chce něco lepšího. Třeba... třeba...“
Inspirace se dostavila. Torzo brku se sneslo na papír jako letka pomstychtivých valkýr.

Pro
vIgilantia
inFinita
kviKr
maneAm.

“Kdo jste?” zeptal se podezřívavě.
Beze slova ukázala na zástavu visící na stěně.
“Ale co to znamená?” ptal se dál.
Usmála se.
“Znamená to to, co za tím vidíš. Někdo vidí pochopení jiný přezíravost. Někdo vnímá introverzi jiný izolacionismus.”
Dál se na ni díval a ona pokrčila rameny.
“Někdo říká fajn a jiný fuj. Jeden čeká konec, druhý kuropění. Každý něco hledá. Jeden alibi a druhý alternativu.”
“Která z těch možností doopravdy platí?” vyštěkl popuzeně.
“Má odpověď ti nestačila?” půvabně pokrčila rameny. “Tak věz, že se stačí jen pozorně dívat. Tvé oči si stejně to co vidíš přetvoří podle sebe.”

Susan Calvinová nechodila moc často ven. Obvykle se procházela po ulicích, pozorovala a hodnotila lidi. Každý byl nedokonalý a v nitru neodpovídal žádným zákonům. Ne tak jako roboti. Dnes si ale vyšla do parku. Podzimní listí se honilo kolem v bludných kruzích, přesně jako její aktuální výzkum. Ušklíbla se.
„Pozor!“
Poplašeně se otočila a jen stěží uhnula čemusi kovovému s křidélky.
„Promiňte, asi se nechala trochu unést,“ zamumlal sotva desetiletý kluk provinile.
Se zaujetím pozorovala tu titěrnou létající věc. „To je robot.“
„Ano, paní. P.I.F.K.A. Průměrně Inteligentní Forma Křemíkového Aviátora.“
P.I.F.K.A. potěšeně zavrněla.
„Chlapče, možná bych pro ni měla práci.“