DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

„Kdybych se měl někdy s někým oženit, tak s ní,“ vzdychne Sam a hle, najednou přiletí orli a umožní mu, aby svůj nepřímý slib splnil.
Ale jsou tu i jiní, na které si skoro nikdo nevzpomíná, nikdo netuší, o čem snili, když byli ještě naživu.
Theódred slíbil své milé měděný prstýnek.
Denethor slíbil, že bude ctít krále Gondoru.
Entky slíbily, že najdou novou zemi.
Gil-Galad slíbil, že všechno bude v pořádku.
Ëarendil slíbil, že se vrátí.
Sliby se mají plnit. Ale někteří prostě druhou šanci nikdy nedostanou.
"Tak jsem se vrátil," říká Sam a ani neví, jaké má vlastně štěstí.

Nad městem se snášel deštivý soumrak. Byla přesně ta doba, kdy slunce již zapadlo, ale lucerny ještě nesvítí. Mokrou ulicí se rozléhal pleskot utíkajících nohou. Záhy se objevil i jejich majitel, mužík pomenšího vzrůstu, se špičatým nosem a krysími očky. Ustrašeně se ohlédl a pelášil dál do postranní uličky.
Ulička byla slepá. Otočil se chtěje utíkat jinam, ale cestu mu zastoupila skupina výrazně mohutnějších pronásledovatelů.
Vůdce bandy se usmál křivým půlměsícem zažloutlých zubů. Ze záhybů kabátu vyndal zubatý nůž, přejel prstem po ostří a postoupil vpřed.
„Tak co, Johne? Snad sis nemyslel, že utečeš z města? Dlužíš velkýmu Bobovi balík!“

„Tady to je černé na žlutém,“ ukazoval prstem svému upířímu pánovi pergamen, který měl za sebou už několik zim. „Za pronájem deseti golemů a jejich servis jste se upsal k udržování židovské obce, její ochraně a také vyplácení ročních odměn ve výši pětadvaceti procent vašeho ročního přijmu.“
„To že jsem podepsal?“ kroutil nevěřícně hlavou ten, kterému v místnosti jako jedinému netlouklo srdce.
„Ano, můj pane. Problém je, že jste jim už sto sedmdesát let nic nedal.“
„To musím?“
„Vy jste tu smlouvu podepsal… měl byste ji tedy dodržovat.“
„Ještě s tím počkáme. Třeba to s nimi ti Němci nějak vyřeší.“

Robin konečně zase dokýchal a upřel na nás rudě orámované oči.
"Erm... Díky moc za pomoc, bez vás bychom se nedokázali zbavit přemnožených radioaktivních myší tak rychle. Takže díky... No a teď abych šel!" Začne se to děcko otáčet k odchodu.
"Počkej!"
S trhnutím se zarazí.
"Pacta sunt servanda."
Vyvalí oči. "Cože?!"
"'Smlouvy se mají dodržovat.' Platí to i slovních dohodách."
"Ale-"
"My řekli, že ti pomůžeme, když ty pro nás uděláš něco na oplátku, a ty jsi souhlasil."
"Dobrá, co tedy chcete?"
"Postarej se o naše koťata, a až budou dost stará, sežeň jim dobré majitele."
"Ne!"
"Ale ano."

Nejpříšernější třída na škole. Věřili jsme tomu zhruba do šestky. Pak nám došlo, že takhle říkají absolutně každé třídě, bez ohledu na ročník nebo počet žáků. S odstupem času nechápu proč. Počet vyložených grázlů v lavicích nepřekračoval běžný průměr – přestože takový Brázda s Kulhánkem vydali zhruba za šest až osm. V tomhle jsme ale fakticky byli nevinně. Tedy, skoro.
Třídní byla vzteky tak bledá, že skoro splývala se stěnou.
S tou, na které svítil obří a nechutně páchnoucí nápis:
BÉČÁCI JSOU KURVY!
Bylo jasné, že k tomuhle se nikdo nepřizná. Vzkaz zněl ale jasně.
Dohoda o neútočení ode dneška neplatí.

Sedím na nadýchaných polštářích, pozoruji jak si vítr pohrává se závěsy na terase a stále čekám.
Snažím se zaslechnout, co se děje v chodbě přede dveřmi. Upravuji si své oblíbené zelené šaty, uhladím každý jejich záhyb...
...že by? Šouravé kroky, zaklepání, už je tu. Už ho nese.
"Rychle, pojď!"
Sümbul zrychlí chůzi a už se ke mně i s listem naklání a šeptá mi do ucha:
"Je to hotovo, má paní. Hlava mu letěla pět metrů daleko," zachichotá se.
Rozbaluji list v němž stojí: Dokonáno jest!
V mysli si odškrtnu další bod v seznamu.
Sliby se musí dodržovat, drahý pašo!

Otvorenými dverami do miestnosti vplávala postava kužeľového tvaru z ktorej trčalo niekoľko podivne zakončených pák. Doktor vzhliadol od knihy a vyskočil.
„Pozor Dalek. Všetci preč.“
Kapitánka sa však len zasmiala.
„Prečo taká panika? Dalekovia nám pomáhajú vybudovať stanicu do obývateľného stavu.“
„Dalekovia pomáhajú?“
„Áno. Máme s nimi dohodu. Oni nám pomôžu so stanicou a za to dostanú prvú dodávku vyťaženého materiálu.“
„Da-le-ko-via chcú len po-môcť.“
Doktor sa naklonil k Dalekovi.
„Neviem, o čo vám ide, ale neverím vám.“
Kapitánka sa zamračila.
„Doktor, nemusíte byť hneď tak podozrievavý. Dohodli sme sa s nimi a tak to aj my aj oni plnia.“

Už toho měla po krk. Pořád nějaké lítání a vyřizování. Neustálé opakování jedné debilní fráze a následná otrocká práce.
Otrava. Naprostá otrava. Od té chvíle, co podepsala jednu zatracenou smlouvu, se ani jednou nevyspala.
Prý: "Nikdy nezemřeš a budeš oděná ve zlatě." Houby. Asi špatně četla smluvní podmínky.
Měla chuť se na to vykašlat. Jednou to zkusila. Neúspěšně. Soudní obsílky jí chodily ještě rok.
Nemohla s tím vůbec nic dělat. Smlouvy se mají dodržovat. K čertu s tím.
Povzdechla si. Zase ji nějaký blbec začal vytahovat od práce. Nasadila profesionální výraz a zadeklamovala: "Když mě pustíš, splním ti tři přání."

Jsem zbožná křesťanka. Jsem čestná šlechtična. Jsem dobrá žena. Musím to opakovat, neboť mé nadcházející činy, uvrhnou i mé nejbližší do pochybností.
Oni ale nechápou. Neviděli, co já tehdy před deseti lety - nehybná tělíčka mých dětí v postýlkách a manžela s nepříčetným úsměvem a zející střelnou ránou.
Zprvu pátrání po elixíru života vypadalo nevinně, seance a okultismus, jak rozkošné, má drahá. Ale potom přišel mrazivý hlas, nabízející tajemství elixíru výměnou za krvavou oběť...
Teď s nožem ve zpocené ruce čekám na nic netušící služku. Nechci sebrat nevinný život. Jsem dobrá křesťanka, šlechtična, dobrá žena. Ale ze smlouvy s ďáblem necouvnu.

Šňupálek jednou Fififjonce slíbil, že jí půjčí harmoniku, aby si mohla zase zahrát.
Měli se sejít u potoka - ne, vlastně u řeky!
Moc se na to těšila. Představovala si, jak melodie vklouzne do vody a popluje tam, kam Šňupálek vždycky zjara odchází.
Čekala dlouho. Lokýnky jí úplně zvlhly. Párkrát kýchla, přitáhla si šál. Od vody šla zima.
Nepřišel. Asi zapomněl.
Nakonec tam Fififjonka seděla sama, pouštěla po hladině aspoň proutky a tiše si pohvizdovala.
Šňupálek už byl dávno za horami. Ale protože věděl, že sliby se mají plnit, nechal harmoniku ležet na kuchyňském stole s lístečkem Mám ještě jednu. Š.