Návrat krásného prevíta

Dámy se nikdy neptáme na věk, ale kočky, říkal si Prevít, se snad tak vážně neberou. Jestli ale předpokládal, že se od Bastet dočká přímé odpovědi, velice se pletl.
Hluboce se nad tím zamyslela.
„Logicky vzato nemůžeš sčítat dvě existence.“
„Vím, že tě Anup kdysi lovil utopenou z Nilu. To byla první?“
„Druhá. Ve dvaačtyřicátém mně zastřelili. Na misi v Paříži jsem sletěla z římsy, což byl mimochodem pěkně trapný odchod. Dvakrát mně dostal Inkvizitor, zkurvysyn jeden. A přejeli mně autem…“
„Nemají kočky devět životů?“
„Přesluhuju. Tak se ke mně koukej chovat slušně. Třináctý život," dodala pobaveně, „není žádná sranda!“

Týden po slavném návratu z Egypta zůstával dům tichý. Tak tichý, že by si Bastet skoro bývala musela připomínat, že tu Mungojerrie je.
Prostor naštěstí povolil a začal vykazovat neklamné známky jeho přítomnosti.
Rozhrabaný kočkolit.
Důlek na polštáři.
Prázdné místo ve tvaru stejku.
Nerušila ho. Respektovala jeho potřebu hledat tiché kouty.
Koneckonců, vždycky se vrátil - kotěcí vzpomínka. Studená tlapka na tváři. A nemýlila se.
"Můžu k tobě?" zafuněl.
I v lidském těle byl postapokalypticky hubený. Neměl ponožky. A vrněl. Pustila ho pod deku.
Ucítila levanduli. Důkaz, že poslední týden trávil stočený v Prevítových čistých, naškrobených košilích. Nepochybně s jeho svolením.

Měli to rádi. Jenom tu stát, pít kafe a pozorovat lidské hemžení. Poslouchat, jak město dýchá. I po všech těch letech jim Londýn připadal jako hráč a mistr převleků. Pořád samé překvapení. A že už je dokázalo překvapit máloco.
Bastet se choulila pod kapucí a tiše sledovala černé houby deštníků, plujících po dláždění hluboko dole. Anup měl pro změnu oči zvednuté k mrakům. Jako vždycky pozoroval Vlákna. Rychle jich přibývalo. Brzy bude tohle město plné Vidoucích.
Shorty už, pokud věděli, poslala pozvánku skoro každém z nich. Teď nezbývalo než počkat. A jak známo, ten nejlepší přehled máte vždycky ze střechy.

Na běžného smrtelníka byla slečna Nordstromová vážně odolná, to se muselo nechat. Trvalo celé tři dny, než konstatovala:
„Ona zřejmě není obyčejná terapeutka, že?“
Anup se usmál. Odpovědi měl na jazyku – včetně okřídleného „Sere medvěd v lese?“ – ale cítil, že by to bylo zbytečné. Koneckonců, dostala tu cedulku.
AŤ USLYŠÍTE COKOLI, ZACHOVEJTE KLID. MÁME TO POD KONTROLOU.
Za dveřmi ordinace se roztříštilo sklo. Pak rána.
„Příště můžete dveřmi, seržante Barnesi. Tu zbraň si odložte. Ano. Ten nůž také. Udělejte si pohodlí, zlatíčko.“
Herdekbabin hlas přetékal laskavostí. Zacelovat díry po ukradených vzpomínkách bolí. Ale jak vidno – měla to zkrátka pod kontrolou.

Mou biografii? To je od vás milé. Tak tedy, jsem mrtvý. Oficiálně od roku 1900. Pěkné kulaté číslo. Shorty s oblibou zdůrazňuje, že sčítat dvě existence se nesluší, a já s ní naprosto souhlasím – když pro nic jiného, pak proto, jak strašlivý věk vám vyjde, kdybyste to udělali. Skutečný gentleman je tak stár, na kolik se právě cítí; v závislosti na proměnných jako je skvělá společnost, absence prevítů a dostatek šampaňského.
Skvělé století! Jste sice snáz dosažitelní – (ostražitý pohled na displej mobilu)- ale zase těm otrapům snáz ujedete. Například životopiscům.
(Oblak kouře a burácení motoru Harleye, který velmi rychle odjíždí.)

Milá Průvodkyně.
V první řadě teď udělám něco, co tě snad definitivně přesvědčí, že se v tomhle století dovedu - byť s jistým sebezapřením - chovat relativně civilizovaně. Omlouvám se. Jo, ukradl jsem Oscarovu složku. Když jste mě nechali spát na Shortyině gauči, nedalo se odolat, to jistě chápeš. Žádný strach, je u mě v bezpečí a dostanete ji zpátky. Prozatím si ji ale nechám. A na základě všech těch srandovních otisků v dlouhatánský časový linii se to celé pokusím nějak pochopit. Nemůžu se zbavit dojmu, že Londýn beze mne bude momentálně daleko bezpečnější, ale vrátím se, to ti můžu slíbit.
Bosie.