DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Drahá W.
Zešílela jsem! Jinak se nedá nazvat to pomatení smyslů, když jsem s bušícím srdcem a lístkem v dlani vešla včera večer do zahrady. Ani nevím, co jsem vlastně očekávala... "Přišla jste!", vydechl a hned mne vzal do náruče a přitiskl k sobě. A potom... až se to stydím napsat. Víš, jak jsme přemýšlely, jaký je to pocit, když tě někdo políbí? Opojný, nevyrovná se mu ani to nejlepší šampaňské. Obávám se napsat více, děsím se, že by se to někdo dozvěděl, přece důvěrnosti patří až manželům. I přes to bych to ale udělala znovu.
Tvá zcela nerozumná
A.

„Bombarda!!!“ zreval Arsen a tehlová stena sa rozpadla a zosypala k jeho nohám. „Niééé!! zvolala Ariana. Takmer okamžite pustila prútik, odstrčila Arsena z cesty a sama sa zosypala na hromádku cihiel. „VRAH!!! Si vrah!!!“ zrevala na chlapca. Arsen sa zhrozene zadíval na zrútenú spolužiačku, ktorá mala k stenám a najmä tehlovým, vrúcny vzťah. „Ale.. ja som.. bol to tréning!“ namietol chlapec. Nejako sa tú bombardu naučiť musí. „Tak fajn! Hlavne pokoj... Decká! Musíme to poskladať,“ povzdychol si a mávol na spolužiakov. O chvíľu sa už hodina obrany podobala skôr na detský kútik, v ktorom sa miesto lega skladala tehlová stena.

Již mnoho let sloužím na palubě hvězdné lodi Enterprise jako první důstojník. Mým prvním kapitánem byl kapitán Pike. Nyní sloužím pod kapitánem Kirkem. Od obou jsem se toho hodně naučil. Stejně, jako jsem se hodně naučil od lodního lékaře Dr. McCoye. Šefinženýr Scotty byl pro mě rovněž velkým přínosem. Vlastně téměř každý na palubě. Naučil jsem se být lepším přítelem, lepším prvním důstojníkem, věděckým důstojníkem. Dokonce i být velitelem.
Ale to nejdůležitější, co jsem se zde naučil, bylo, že chaos a bouře emocí dokáží mnohdy zjednat u lidí, a nejen u nich, větší a stabilnější klid, než absolutní logika.
Fascinující...

Na běžného smrtelníka byla slečna Nordstromová vážně odolná, to se muselo nechat. Trvalo celé tři dny, než konstatovala:
„Ona zřejmě není obyčejná terapeutka, že?“
Anup se usmál. Odpovědi měl na jazyku – včetně okřídleného „Sere medvěd v lese?“ – ale cítil, že by to bylo zbytečné. Koneckonců, dostala tu cedulku.
AŤ USLYŠÍTE COKOLI, ZACHOVEJTE KLID. MÁME TO POD KONTROLOU.
Za dveřmi ordinace se roztříštilo sklo. Pak rána.
„Příště můžete dveřmi, seržante Barnesi. Tu zbraň si odložte. Ano. Ten nůž také. Udělejte si pohodlí, zlatíčko.“
Herdekbabin hlas přetékal laskavostí. Zacelovat díry po ukradených vzpomínkách bolí. Ale jak vidno – měla to zkrátka pod kontrolou.

Dojmy ze hry narůstají.
„Ale já jsem opravdu zraněnej!“
Dojmy rázem padají na nulu, střídá je panika.
Skupina uběhne pár metrů.
Jak?
Ono tam není zábradlí?!
Lidi tvoří kruh.
„Hlavně tam nespadněte někdo další!“
„Uááá!“
Časování jak z laciný komedie.
Jedna slečna zmizela za okrajem.
„Záchranku!“
Má vůbec někdo mobil?
Šlo se na chvilku.
Má!
„Jaký maj' číslo?“
Pláč! Několik lidí pláče!
Uklidňovat je, nebo hledat cestu dolů?
„Uááá!“
Někdo už hledat začal.
Pláč! A pobíhání sem a tam!
A slova do telefonu.
Někdo musí jít záchranářům naproti!
Zmatek.
Chybí klid.
Rozmysl.
Organizace.
Dýchat!
Nepanikařit příliš!
Zachraňovat, jak se dá.

"...ministerstvo spravedlnosti mělo dohlížet, ale nečinilo tak, protože nevědělo vůbec, o co jde."
Zato všichni právní akademici si teď myslí, že mají patent na pravdu.
"Takže kromě těch pár kogentních ustanovení si z NOZ vlastně můžete udělat trhací kalendář."
Ale když vám tohle řeknu u zkoušky, tak roztrhnete mě.
"Na udělení koncese, narozdíl od souhlasu a povolení, není právní nárok. Ovšem tady pozor, toto není terminologie Živnostenského zákona - ta si totiž nečetla učebnici, a tak termín koncese užívá v jiném smyslu..."
Učebnice vždycky kecaj...
Bušící srdce, ruka ze které se kouří a hlava připravená vybuchnout.
Nádech - výdech, tohle prostě dám.

"Dobrou noc a ať tě blešky štípou celou noc. Ještě pusu. Tak, a zavřít oči a spát!"
Za maminkou zaklapnou dveře a já zůstanu sama, společnost mi dělá jen hromada plyšáků.
Ještě chvíli počkám, zadržuju dech a špicuju uši - není venku slyšet nic? A neslyším něco tady?
Posadím se na posteli s prudce bušícím srdcem. Pak si dodám odvahy, zhluboka se nadechnu a konečně se podívám pod postel.
Nejdřív vidím jen černočernou tmu a nic víc. Potom se z ní vyloupnou šedivější stíny zatoulaných hraček... a pak on. Bubák.
Chvíli na sebe koukáme a pak se usměju. Osvald se vrátil!

V bankovní hale zaburácel výstřel. Ve dveřích stanul muž v ošoupaném kabátě s pistolí v ruce.
„Tohle je přepadení, všichni na zem, klid a nikomu se nic nestane.“
Za ním se do dveří nahrnul půltucet ozbrojenců a začal obcházet přepážky. Muž se pomalu procházel, kontrolujíc situaci.
„Polož zbraň. Hezky pomalu.“
Zpoza sloupu vyšel člen ostrahy, pihovatý mladík s roztřesenýma rukama a brokovnicí.
„Chceš si hrát na hrdinu, chlapče?“
Muž se s ledovým klidem otočil a podíval mladíkovi do očí. Potom namířil svoji vlastní zbraň.
„Neměl bys mířit, pokud to nemyslíš vážně.“
Netrvalo ani pět vteřin, než brokovnice křísla o podlahu.

Říkali mi, že stres škodí zdraví, a ať se děje, co se děje, musím především zůstat v klidu. Tak jsem tedy zůstal v klidu.
Proč bych spěchal na autobus, když mě pozdní příchod naprosto nemohl vyvést z rovnováhy? Pravidelně jsem do školy přijížděl o hodinu později.
Nakonec mě vyhodili, ale mně to nevadilo. Bylo to těžké, zůstat v klidu, když po vás pořád někdo něco chtěl. Lidi jsou tak hluční, když nejsou v klidu.
Zkoušel jsem pracovat, ale šéf se nějak nemohl smířit s mou povahou. Můj klid nazýval „nedostatečným pracovním nasazením“.
Takže bydlím na ulici. A jsem v klidu.