DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

„Tak se mějte a těším se na vás zase za týden.“
Svěřenci se za spousty štěbetání oblečou a postupně mizí z místnosti, až na jednoho menšího chlapce.
„Copak se děje, Tome?“
„Já zůstávám tady.“
„Ale schůzka skončila, a já tady musím zamknout.“
„Nejdu domů!“
„Pročpak ne?“
„Nechci tam!“
„Vždycky ses tam vracel. Změnilo se něco?“
„Prostě tam nepůjdu, nechci tam.“
Tom si lehne na zem. „Zůstávám tady, domů nejdu!“
Tolik by sis přála, aby tě v tu chvíli někdo odstrčil a s profesionálním úsměvem prohlásil: „Nech to na mně.“
Nebo jen, aby ti někdo napovídal, co máš dělat a říkat.

"Koho si sebou mám vzít?" ptal se Klrim
"Vezmi si ty dva, co utekli odvětrávací šachtou." pravil Nain.
"Cože? Drokkiho s Brogim? Jeden je šílenec, co si počítá skřety, který zabil. Nejšťastnější je, když může naběhnout do boje skoro nahej, jen v kalhotách, a mlátit skřety tím svým kladivem. A na to, kolik mu je, má moc dlouhý vousy.
A Brogo?? Víš, že píše kroniku? Všechny bitvy, všechno, co dělal píše do takový velký knihy, co tahá sebou. A tváří se jakoby byl Äule sám.
Proč si musím brát je?"
"Protože tady velím já. A neboj, však oni tě překvapí."

Rimmer: obzvlášť mentorský výraz; deka kolem ramen. Kryton: drží hořící kus kovu. Listerovi podezřele doutnají dready.
Rimmer: „Všichni víme, proč jsme tady. Stane-li se něco na této lodi, nebo ostatně ve většině vesmíru, může za to jediný člověk.“
Lister: „Dyť já taky JSEM jedinej člověk...“
Rimmer: „Ticho! Přiznáváš svou vinu, obžalovaný?!“
Lister: „Houbeles přiznávám! Nechápu, proč to házíte na mě, a vážně, Rimmere, ta deka není soudcovskej talár!“
Rimmer: „Čekal jsem tu odpověď. Svědku Krytone, co řekl obžalovaný chvíli před výbuchem?“
Kryton (vyčítavě): „Řekl ,Rimmere, velení nech na mně, tohle jsem dělal stokrát.'“
Lister (vítězoslavně): „Nikdy předtím jste mě neposlouchali!“

Electra užasle pohlédla na své ruce stahující blesky z nebe a metla před sebe oslňující spleť výbojů.
Poté však vlna energie opustila její tělo a Electra se svezla k zemi.
Když se probrala, skláněl se nad ní TAE.
„Dokázala jsi to,“ vyhrkl. „Ovládla jsi Nejvyšší polarizaci. Při Voltových licousech, jsi Vyvolená!“
Vyvolená, Spasitelka, Velký Iont.
„Nikolova hrůzovláda padne,“ pokračoval TAE. „Ty ho porazíš!“
„Ještě svůj Dar neovládám,“ namítla Electra.
TAE se jí vážně zahleděl do očí. „Dnes jsme našli další oběti jeho pokusů. Psy, kočky a jedno tele. Experimentuje na čím dál větších tvorech. Přišel čas zasadit mu rozhodující úder.“

"Gejza, kedy už konečne vymaľuješ? Sľúbil si to už vlani, a stále nič!"
"Vydrž, Paula, práve som dostal nápad. Vymaľované bude onedlho!"
"Aladár, nože zavolaj MZPRXa. Mama chce mať vymaľované, a nie som taký blázon, aby som sa s tým drel ručne."
"Čo to je?" zatiahla nedôverčivo Paula."
"SuMaPris. Supermpoderný maľovací prístroj," vysvetlil Aladár.
"Nože ustúp, synak, nechaj to na mňa," odtlačil ho Gejza. "Ja som hlava rodiny!"
"Nedbám. Len zas niečo nepokaz."
Aladár chvíľu počúval , ako jeho rodičia zápolia s prístrojom. Keď sa z predsiene ozvalo: "Jaaaaj, Gejza! Zastav to! Pomóóóc," usúdil, že je najvyšší čas ísť zachrániť situáciu.

Svého času býval univerzální zrádce. Jeho pánem byly peníze. Vedly ho v jeho cestě životem a rozhodovaly o tom, komu bude aspoň chvíli sloužit.
Pak potkal Terizia a toto setkání přežil. Blízkost smrti mu však otevřela oči. Od té chvíle měl jediného pána. Myslel si, že to tak zůstane navždy.
Když při útěku před Kavny bezmyšlenkovitě zamířil k sídlu Teriziova generála, tedy kněžny z Dauwu, pochopil, že jeho srdce si vybralo svou paní.
Na to, kdo v tomto manželství vládne, se nikdo neodvážil zeptat. Pravdou však je, že při porodu jejich prvního syna omdlel a velení nechal zcela na ní.

Maller skrytě pozoroval partu cotasů, která plánovala, jak by Bídákovi ukradla pár soudků lahodného moku.
„Pánové, jak vás tak poslouchám, tak váš plán má chybu. Na tohle Bídák neskočí. Bylo by lepší, kdyby tohle velení loupeže bylo přenecháno někomu zkušenějšímu. Člověku, který už dokázal vypít hektolitry moku bez placení. Nechte to na mě,“ pronesl, když vycházel ze své skrýše.
Cotasové rádi přijali veškeré rady a jakmile zavelel, vyrazili na lov. Bohužel je Bídák hned chytil.
„Zítra máš útratu na můj účet,“ pronesl s úsměvem Bídák, když vyhodil na ulici posledního ze zlodějů.
„Takhle se okrádá Bídák,“ vysmál se jim Maller.

Šli dlouhou temnou chodbou. Ve světle skomírající pochodně stěží viděli, kam šlapou. Šli již dlouho. Oběma starším mužům začínalo docházet, že se ztratili. Zatím spolu mluvili jenom v myšlenkách, nechtěli mladšího přítele zbytečně děsit.
Nakonec to byl právě on, kdo vyslovil krutou pravdu.
„Neztratili jsme se, Danieli?“
„Pravděpodobně,“ ucedil Daniel skrz sevřené zuby. „V časových tunelech to není nic neobvyklého.“
„Co budeme…,“ nedokončil Marek.
„Tiše,“ řekl Jaroslav. Položil Markovi ruku na rameno.
Daniel se pokřižoval. Vyslal střelnou modlitbu k nebesům.
„Myslím, že byste uvítali mé služby,“ ozvalo se za nimi pobaveně. „Nechte velení na mě, vyvedu vás.“
„Vraspíre…,“ vydechl Daniel.

Druhé pivo? To přece nemůžeš, sacharidy by ti vyskočily až příliš vysoko!
Že sis dneska nedala tvaroh? No to si snad děláš srandu? Koukej někde šupito presto nahnat bílkoviny!
A tuky! Jak si to představuješ s tukama? Zase jsi mimo normu!
A vůbec, zapomělas na zeleninu! Alespoň tři sta gramů! A žvýkám! Žvýkám! Žádný flákání.
Transmastné kyseliny!
Vápník!
Vitamíny!
Všechno musí bejt rychtyk v normě, jinak nebudem kamarádi!
Protože jestli si děvče myslíš, že ještě někdy budeš jíst to, na co máš právě chuť, tak to jsi na omylu.
Upsala ses mi. Teď tady velím já! Tvá tabulka spotřebovaných živin.

„...tady musíme doleva,“ prohlásila brunetka, zatímco zkoumala turistickou mapu. „Ne, počkej, ještě chvíli rovně, pak doprava a pak doleva,“ vyhrkla a energickým krokem vyrazila kupředu, zatímco ji její společník odevzdaně následoval.
„Tady by to... někde... mělo být,“ ozvalo se od brunetky po dvou hodinách chůze.
„Někde. To bude to zakletý slovo. Někde,“ ucedil muž skrze zuby, jak se rozhlížel kolem.
„Bereš to moc tragicky, tak jsme si trochu zašli,“ odtušila žena laxně, aniž by zvedla pohled od mapy.
Trochu. Až zase někdy budeš chtít vedení pro sebe, rovnou na to zapomeň, pomyslel si muž, když se opět vydali na cestu.