Praha 78

Varhany hřměly. Duněly. Burácely.
Dva muži stáli u obrazu Josefa kardinála Berana. Jediné místo, které zabírala jen dvě odposlouchávací zařízení.
„Už nemůžeme zůstat stranou. Smrt otce Jakuba byla poslední kapkou. Ode dneška s námi můžete počítat.“
„Pane kardinále, uvědomujete si, že skoro všechny části přijaly zákony tvrdě perzekvující jakékoliv aktivity, které podporují sjednocení? Zapojíte-li se do odboje, můžete počítat s pronásledováním.“
Úsměv na tváři postaršího muže byl posmutnělý. „Ano. Však už jsme si zvykli.“
---
Postava přede dveřmi katedrály nervózně přešlápla a nakonec se sama ozvala ústředí: „Tak co?!“
Slečna sňala sluchátka, zívla a lhostejně protáhla: „Ále, asi zkouší opravené varhany.“

Sbírala prázdné lahve, odnášela židle a skládala nádobí do myčky.
To byl zase debakl. A to se tak snažila! Uspořádala ten sraz u sebe doma - v Berouně - ač všichni spolužáci byli z Prahy. A zakázala přinášet jakékoliv placky a propagační materiály jednotlivých částí. Přišlo jí to tehdy směšné. Teď si říkala, že měla zakázat i některá témata. Zprvu se všichni krotili, ale když se okolo jedenácté začal podnapilý Antonín honosit, že byli ostatní vlastně přistěhovalci na jeho části, když tam chodili do školy, propuklo to naplno. Skóre? Jeden zlomený nos, dva naštípnuté prsty a jeden monokl na pravém oku. Jejím.

Unaveně si zapisoval poznámky, pacientka mluvila. Najednou zpozorněl.
"Víte, jak bych vám to řekla... já se něčeho trochu bojím... Mám takový strach, víte, z toho, lokálního patriotismu, nebo jak se tomu řiká..."
Údiv. Úlek. Myšlenky skákaly jedna přes druhou.
Ne, to je špatně. Pátravě se na ni zahleděl. Nikdo, kdo posledních 10 let nebyl v cizině, neřekne něco takového člověku, kterého vidí...
Pokusil se rychle vrátit do své role. Slečna jej náhle propalovala pohledem. Dříve než promluvil, otočila se k fotce na stole.
"Kdo to je?"
"Moje dcera."
"To je zvláštní, já ji znám. Ale nejmenuje se Ondrášková... Jako vy."

"Tak jo, to okolí máte?" Režisérova nervozita by se dala krájet.
"Takže, Hani, nezapomeň na ty jména, jasný. A trochu pietnější výraz, prosím."
Rychle se rozhlédl. Klid. Až podezřelý.
"Tak jo, parto, jedem naostro!"

Nasadila tragický výraz, než koukla do kamery.
"Vážení a milí diváci, nacházíme se na místě, kde se asi před měsícem odehrála nejkrvavější řež... I přes nepřátelskou propagandu je dnes již jasné, že naše milovaná část..."
Koukal na ni a nervózně kouřil. Ze směru od letohrádku se náhle vynořila parta lidí, mířící přímo k nim. "Hej, támhle jsou!"

Zoufale koukl na kameramana.
"Dobrý, rejžo, máme to!"
"Mizíme!"

Jeho vina. Kdyby se tehdy zdvihl, mohli ji jen zatknout. Nepříjemnost, nic víc. Po dvou dnech by ji někdo pustil. Ale on se držel svých přiblblých zásad a nechal tak jednat dav.
Dívka ležela na JIPce, šesťácky tisk ovládaný PARPATem označil trojku za pekelnou říši a každého jejího občana za zrůdu z podsvětí. Princip kolektivní viny? Co na tom, PARPAT na něm fungoval...
Fanatici ze šestky začali lustrovat tramvaje. Kdo neměl důkaz, že nebydlí na trojce, končil před hranicemi. Anebo naskakovaly bandy šestkařů do vozů až na části. Jimi zadržení museli podat důkaz, že nejsou z pekla. A když byli...

"A každý večer se kouknete do zrcadla a nahlas řeknete, co všechno se vám dnes povedlo. Je to důležité, nepodceňujte to."
"Děkuji... Ehm, moje sestřenice... prosila mě, abych vám dala tuhle vizitku. Je to takové staromódní, já vím, ale když ona... tak kdybyste..."
Potlačil nutkání rychle vztáhnout po papírku ruku.
"Ale samozřejmě...no, já jsem takový staromódní. Děkuji." Chápavý úsměv.
Když dveře zaklaply, sesul se do křesla. Vizitka na mužské jméno a v rohu malý křížek. Složil hlavu do dlaní a semkl rty. Pak se natáhl pro zrcadlo. Nahlas začal:
"Není to tvoje vina, dělals, co mohl. Nemůžeš za to..."

Vyhlédla z okna. Modrá obloha. Začátek května, příjemné počasí... O krásných dnech, jako byly tyto, se tak ráda procházela... Milovala hlavně Stromovku. Ale to bylo ještě před PARPATem. Dnes už by se tam neodvážila. Rozhodně ne sama. Od toho střetnutí s Bubenečskými to šlo z kopce. Dnes nebylo jasné, komu park patří. Potulovaly se po něm jen hloučky lopat, sprostě na sebe pokřikovaly a ani potyčky nebyly ničím zvláštním. Policie se od toho osudného večera celému parku radši vyhýbala. Pro slušného člověka znamenala Stromovka jen nostalgii...
Povzdechla si. Inu, stejně by se neměla venku moc ukazovat. Vstala a zatáhla závěsy.

Koukl na hodinky. Pět minut po desáté.
Co má tohle znamenat?
Pokoj stále svítil. Opatrně se rozhlédl. Neubránil se ušklíbnutí.
Je to dost směšné. Jak před sto lety. Nemůžu uvěřit, že ještě v jedenadvacátém století děláme tohle. Můžem mít v kapse celý internet... A já funguju jako poslíček.
Světlo zhaslo.
Konečně.
Znovu se rozhlédl. Zprava policejní auto. Vrátil se k přechodu. Kolem bloku malinko zrychlil, načasování bylo klíčové. Za roh a...
Modrý maják na chodníku u dveří. V domě křik a sípění. Policajt se nahnul do auta, houkačka spustila. Pokusil se nasadit klidný výraz. Otočil se. Bylo čtvrt na jedenáct.