DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

Když jim bylo šestnáct, mysleli, že jim svět leží u nohou.
Když vychodili gympl, měli veliké plány.
Ivan vzdal honbu za titulem pedagoga před státnicemi.
Saša se nechal vylejt ze žurnalistiky už v prvním semestru.
Mezitím poznali Lyndu. Zrovna řekla profesorce angličtiny, že je píča.
Když bylo Ivanovi pětadvacet, odcházel ze své šesté pofidérní práce.
Tehdy dostal Saša ve firmě svůj miliontý pojeb a udělal šéfovi pápá.
Večer volala Lynda, že vzala kolegu odpadkovým košem a chce zapít výpověď.
O rok později natočilo umělecké trio BroMáK svoje první virální video.
Dnes mají televizní show.
Loseři možná byli, ale žádní přizdisráči.

Jako malý se Míša všeho bál - bouřek, tmy, psů, borůvek. Nebuď takovej posránek, utahoval si z něj brácha.
V pubertě se styděl za akné, které schovával za dlouhými vlasy. Sám doma, jako druid ve WoW, se cítil líp.
Našel už sis konečně holku, vyptávali se rodiče každý víkend, když byl na vejšce. Musíš být trochu sebevědomější, brácha, radil Matěj.
Kdybys nebyl furt takovej přizdisráč, tak by z tebe třeba něco bylo, vmetla mu do tváře první přítelkyně, když i s diplomem pracoval v supermarketu.
Jednoho dne Michal konečně našel odvahu dokázat, že přizdisráč není. Už se nebál. Podřezal si žíly.

„Hej! Fando nic neříkej. Takovej přizdisráč, nám nebude říkat co máme dělat,“ ozval se opilec přivázaný ke zdi.
„Pane Jarský, prosím klidněte ten slovník. Zvláště když jste u zdi vy,“ řekl nenuceně Postrach.
„Hovno!“ ozvalo se v odpověď.
„No dobře. Takže pane Kubát, skutečně se nechcete přiznat? Mučení, vraždy, násilí.“
„Fando říkám ti! Nic neříkej! Na to, co nám dělaj, nemaj žádný právo. Za tohle je zavřou!“
„Zajímavé. Najednou mluvíte o právech. Ty lidi jste umučil bez sebemenšího zaváhání. “
„Dobře přiznávám, jen mne prosím pusťte,“ zaškemral Fanda.
„Ale to si pletete pánové. Oba vás jménem Nočního klubu odsuzují k smrti!“

Když si kdysi dávno na škole vymýšleli přezdívky, stál za tím pocit určité důležitosti. Ani toho „červíčka“ tehdy nemysleli jako urážku. Byli prostě takoví, kdykoli si mohli rýpnout do jakékoli slabosti, udělali to. Jak strašně dávno se to teď zdálo...
Sirius zaťal svaly. Petrova přezdívka mu nyní připadala jako strašlivá předzvěst toho, co následovalo. Měli to vědět. Ne, věděli to. Jen jim něco bránilo věřit svému instinktu.
Teď měl před sebou dlouhá léta na přemýšlení. V Azkabanu. Spoustu let na to, aby tomu červovi vymyslel lepší jméno, takové, které by ho vystihovalo. Třeba „přizdisráč“ se mu teď zdál poměrně použitelný.

Setkají se americký a sovětský novinář a diskutují, jaká mají ve svých zemích demokratická práva.
"Já", praví Američan, "mohu v naší zemi pomočit prezidentovu limuzínu a nic se mi nestane."
"To já se mohu vysrat u kremelské zdi a projde mi to", odvětí Rus.
Během večera, po pár panácích, však Američan v záchvatu pravdomluvnosti dodá:
"Musím to upřesnit, mohu pomočit prezidentovu limuzínu, avšak musím si dát setsakramentský pozor, aby mne nespatřil žádný policista."
To přiměje i Rusa k přiznání:
"Též musím něco dodat, u kremelské zdi se sice mohu vysrat, ovšem v žádném případě si při tom nesmím stáhnout kalhoty!"

Chvilku se na sebe muži z českého a italského gangu nasupeně dívali. A pak to začalo.
Vypukla plnohodnotná hospodská rvačka. Honza Truhlář rozbil židli o Torria, a podařilo se mu tak skolit tohoto slavného italského reka. Starý Blažek volal něco o klidu, a o společném boji proti Rakouskému mocnářství. Většina mladíků to nezažila, takže ho neposlouchala.
Poslední zůstal na nohou italský mafián Malý Billy, držel se u stěny, a knockautoval každého, kdo se k němu přiblížil.
Češi pro něj sice měli příhodnou přezdívku, ale on neznal její význam, tak ji hrdě a šišlavě opakoval.
Panáky mu ovšem dnes platili Češi.

Babička vždycky, říkala že by se měl víc snažit, že nemá dost odvahy, že je hrozně nešikovný a nemotorný. A ano, vlastně si tak i připadal. Nikdy se mu v ničem nedařilo a vždycky všechno kazil. Měl špatnou paměť, bál se profesorů, bál se vyčnívat. Styděl se, že nic neumí a styděl se, že se stydí, že nic neumí.
Ale když se rozhodl, že se sám pokusí zastavit své kamarády, před dalším nerozumným útěkem, byl to vážně dobrý pocit.
Když letěl na ministerstvo kouzel, cítil se odvážně a rebelsky.
A když tomu hadovi usekl hlavu, připadal si jako skutečný hrdina.

Moje známá má doma skvělýho psa. Jmenoval se Maxík, ale od jisté doby má nové jméno. Je to takovej ten malej buldoček, hrozně roztomilej, celej černej, oči mu šilhaj každý na jinou stranu, no sládě celý rodiny. A jako každej toho druhu, taky samozřejmě chrochtá a chrápe a předevšim prdí. A jednoho dne tenhle malej a roztomilej domácí psíček dostal regulérní průjem. Sračku jak bič. A co se stane, když pejsek, kterej furt jenom prdí, dostane průjem? Ano, správně, ta kamarádka musela nechat vymalovat pokoj, vyčistit koberec a přečalounit sedačku. A od té doby neřekne Maxíčkovi nikdo jinak, než Přizdisráč.

Magdalena Vytáčková slavila kulaté životní jubileum. Ona sama sice tvrdila, že si svůj věk nepamatuje (a možná to i byla pravda), ale dcera Zuzana jí potají nahlédla do občanského průkazu. Díky pátracím schopnostem ratolesti se tedy v domě Vytáčkových sešlo celé příbuzenstvo. Magdalena se širokým úsměvem kralovala shromáždění.
Pozdě večer přešla oficiální část „velkého mecheche“ v komornější oslavu a došlo na vzpomínání.
„Vzpomínám si,“ začal Magdalenin manžel, „jak si Zuzanka přivedla Patrika.“
Zuzanin manžel se raději vytratil.
„Vůbec se mi nelíbil. Byl to takový mrňavý přizdisráč bez kloudného řemesla… Jenomže Zuza byla těhotná. Aspoň, že ten obchod jeho rodiče měli.“

Utíkal. Do běhu dal vše. Jednak fyzickou sílu, ano bylo to na pokraji jeho možností. A jednak intelekt. Při každém kroku uvažoval co dál. Vnímal každé našlápnutí. Rozhlížel kolem sebe a velice pečlivě volil, kterým směrem bude jeho zběsilý běh pokračovat.
Tvrdé dlažební kostky. Vlevo tržnice, vpravo obytná zóna. Přízemní domy, hustota obyvatel nízká.
Prudce zatočil doprava a utíkal dál.
Malé náměstíčko, žádní domorodci, ale místo ne příliš vhodné.
Úzká, nenápadná ulička směrem na západ. Zrychlil a zapadl přímo do ní. Slepá ulice bez jediného člověka končící zdí. Místo dokonalé.
Skokem byl u zdi, kde téměř jedním pohybem kalhoty stáhl.