DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

"Nepřekážej tady, ubožáku! Akorát všechno zkazíš! Vypadni!"
Nesnáší mě, protože jsem zbabělec. Nebo si to aspoň všichni myslí. Nedá se říct, že bych s nimi nesouhlasil. Nikdy jsem se do ničeho pořádného nepustil, a když přece, nikdy jsem to nedotáhl do konce. Nakonec jsem se vždycky schovával za ostatní. Je to snadné, když jste nejmladší. Nikdo nepředpokládá, že budete vyčnívat. Ale i zde jsou jisté hranice. Když se vzdáte své důstojnosti, začnou vás nakonec nenávidět. Jako mě.
Ale pro mě ještě není pozdě! Můžu jim dokázat, že se mýlí, že nejsem jen ubožák. Můžu to dokázat sobě.
Můžu porazit Goliáše.

Stojím tu, já, bezejmenný, v očích sníh.
Plížím se, ruce, které trápí, jsou ruce přítele.
Osvobodil jsem se jen proto, abych se schovával, přetvařoval.
Pak jsem potkal ji. Věděla, co chce.
Já ne. Tam nebo zpět, milovat nebo nenávidět, touha nebo povinnost?
Stojím na obou stranách Zdi, nepatrný človíček, který nic neví.
Plná huba keců. Nemůžu, nesmím, povinnost, služba, blablablabla...
Chtěla sem ho. Teď hned, nahýho, celýho.
Bylo to jednou a pak už nikdy.
Ochočil si mě, ošukal si mě, odhodil si mě.
Jak je to jižanský slovo?
Při-Zdi-Sráč. Cha.
A pořád nic neví.
Ty si můj, já sem -
- sám .

Když nastoupil na Skřivánka jako kadet, bylo mu sotva dvanáct let. Vypadal ale spíš na deset. Byl to takový plachý, nenápadný chlapec, který po večerech ještě plakal po matce. A kdyby mohl, poslal by jí ho Harris obratem. Ten kluk se na moře nehodil. Neměl odvahu. Přezdívky, které si vysloužil od svých druhů, byly až příliš trefné.
Pak přišla Doyleová. Přiřadil jí ho do družstva. Trochu z bezradnosti. Trochu za trest. O několik měsíců později se přihlásil jako dobrovolník k akci takřka beznadějné. Musel jí být přítěží. Přesto na něj v hlášení nezapomněla. Námořníka z něj už ale udělat nestačila.

Jsou slova vznešená, jsou slova hadí,
Slova, jež burcují, slova, jež hladí,
V jedněch je smích a v jiných pláč,
Ale co tohle? Přizdisráč?
Oči mě bolí, srdce se svírá,
Mysl se kalí, slábne má víra,
Ani už nemám chuť na koláč!
Kdo mi ji zkazil? Přizdisráč!
Bodu zisk mrzký drží mě vzhůru,
Byť duše chtěla by očistnou kůru,
Příběhy něžné, měkké jak fáč,
Přinese je snad přizdisráč?!
Kolem je tma, jen monitor svítí,
Marnost nad marnost, svíjím se v síti,
A smutně volám, proč a nač
Přibyl mezi nás přizdisráč?
Jen bojuj, Múzo,
Táhni, tlač!
Vždyť nejsi žádný
Přizdisráč!

Oni si snad myslej, že když jsem mladší, že se mnou budou vorat? Tsssk. Ani náhodou. Já vám ukážu, že nejsem žádnej přizdi… uzdi… zazdí… tentononc.
Prvně jsem si počíhal na Tobiáše. Vyvaloval se na sluníčku, tak jsem ho převálcoval, až zdrhnul.
Rozárku jsem přepadl na toaletě. Vyletěla z ní tak rychle, že domácí měla dlouho co uklízet.
Čendovi jsem bafnul za zadkem, takže se s úlekem zřítil i s pelechem z parapetu.
Narostly mi křídla a šel jsem zbušit Silvera. Jenže ten starej ostřílenej kocour mi takovou jednu střihnul, že jsem se zastavil až doma.
Ale stejně jsem dobrej!

Jana všichni varovali.
Pravda, místní zednický cech byl poněkud netradiční, ale co do řemesla nejlepší široko daleko, a Jan snil o stavbách katedrál a o velké slávě.
Když ho přijali, splnil se mu sen.
Jinde si mohl tovaryš své tovaryšské jméno vybrat, ale tady měli vlastní pravidla, jméno mu měli přidělit soukmenovci až v průběhu učení.
Jednoho dne rokovali nad rozvržením stavby pro místního šlechtice.
Tu mistr zoufale zabořil hlavu do dlaní.
„Holoto,“ zaskučel, „zapomněli jsme na ... Häusl.“
„Tady u zdi u kaple je trochu místa,“ snaživě navrhl Jan.
Toho dne dostal své jméno.
Možná se měl dát k soukeníkům.

Slibovala si od života víc, ale nakonec skončila jako laciná pokojská v ještě lacinějším hotýlku. Pupkatí tatíci se tam za dvacet korun na hodinu váleli v peřinách, s kým bylo libo. Jejím úkolem bylo ustlat postel a případně zabavit detektiva Tučka, aby Grossmann stihl varovat hosty. Tuček ji měl nejdřív za harapannu, ale vysvětlila mu, že tak laciná není. Potom už Tuček nechodil na šťáry, ale za ní. Slíbil jí hory doly a vzešla z toho láska jako trám. A malá Anička.
K rozvodu se Tuček ovšem neměl. A když došlo na lámání chleba, nechal svoji pokojskou v hodinovém hotelu.

Byl to vážně špatný hráč, říkali mu Přizdisráč.
Vše posílal do autu, choval se jak při rautu.
Bral si vše, co hrdlo ráčí, prudili ho spoluhráči.
On měl vlastní šachovnici, co uzrálo v makovici,
za tím šel si velmi tvrdě a tvářil se přitom hrdě.
Rád ohlodal tučnou kost, jen rozumu neměl dost.
A když se měl zodpovědně stavět k vážné věci,
tu se náhle místo činů objevily kecy.
Fotbalový zápas žití propotil mu dres,
čelit výtkám druhých lidí byl pro něho stres.
Myšlení, že byl tak mdlého, začal si hrát na mrtvého,
pohřbili ho tenkrát v práci kamarádi funebráci.