DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

V hovorech s obrazem Bruta Malfoye, našel nečekané zalíbení. Starý pán ho nesoudil, snažil se mu poradit, vždy ho trpělivě vyslechl. Některé jeho názory byly poučné.
„Říkají, že my Malfoyové jsme zbabělci. Já už jsem si zvykl, ale Draco tím dost trpí.“
„Používají i horší označení než zbabělci, že?“ pousmál se Brutus, na udivený Luciusův pohled dodal: „Nejsem zas tak starý, už za mých dob byl slovník mládeže poněkud… nevytříbený. Proč těm posměváčkům Draco nevysvětlí teorii přežití?“
„Ta zní? Nejsem si jistý, že bych něco takového někdy slyšel.“
„Ve zkratce - i predátoři vědí, kdy se přikrčit ke zdi a vyčkávat.“

Vždycky byl takový přizdisráč. Ve škole průměrný, veselé historky z ní neměl, protože se bál i vylézt na strom starý Novákový a nabrat pár švestek anebo s klukama na tajňáka ochutnat první pivo. Bál se jít i na vysokou, protože co kdyby mu to nešlo. V práci se uchytil jako úředníček, šéfy ani poměry nekritizoval, co kdyby se to někomu doneslo.
Večer však zažíval opojení mocí. Od té doby, co Evu poprvé praštil, se mu změnil svět. Konečně někomu vládl, konečně mohl všechno a nemusel se bát trestu. Sledoval, jak se mění. Poslouchala ho na slovo. Doma byl pánem všeho.

Pomalu se napřímil vedle zdi. S úšklebkem se rozhlížel. Před ním ležela jeho vyhlédnutá říše, svět lží, hanby, podlézání. Dosáhne až k stověžatému tatíčkovi.
Ale na zdi zlověstně zahoukal nesmrtelný strýc sýc. Podél zdi se klátily zmije směrem k němu. Za nimi dav, vyřvávající protestní píseň.
Chtěl utéci, ale tu se zjevila zářící bohyně. Namířila na něj plamenný meč.
Olověné okovy sevřely jeho ruce a nohy. Šokovaně zíral, jako by doufal, že se rozplynou ve vzduchu.
Nakonec odněkud vyskočila punková nutrie. Ostrými zuby mu prohryzla hrdlo, zmije se připojily.
Tak skončil bídný Přizdisráč. Zbyl z něj jenom zadek v mlze.

Řev tam byl každý den. Ale v pátek, zhruba kolem jedenácté, bylo jasné, že se situace stává neudržitelnou.
„Ty, Pepo,“ ozvala se paní Šimáčková, „já nechci nic řikat, ale neměl bys zavolat policajty?“
Její muž se nad tou alternativou hluboce zamyslel.
„Ale di, Maruš. Si to tam vyřikaj a bude zas klid, ne. Proč si dělat problémy.“ A zesílil Růžovku v televizi na maximum.
V bytě o patro níž dovečeřel pak Novotný játra své právě zesnulé manželky a pečlivě si osušil ústa. V břiše mu pořád kručelo. Zamyšleně pohlédl na strop. Potěžkal sekyru. Co se dnes ještě zastavit u Šimáčků?

Ještě než se dvojčata narodila, byl jejich pokoj jednou z nejkrásnějších místností v Imladris. Lindir vlastnoručně zhotovil návrhy výmalby. Na stěnách se proháněly barevné rybky a mořští koníci.
Teď se z dětského pokoje ozýval smích.
„No to je mi nadělení!“ vyjekla chůva, spráskla ruce a vyběhla za rodiči.
„Co se stalo?“ optala se matka zvedajíc hlavu od výšivky.
„Jak to jen říct… Elladan si stáhnul plenu a přilepil ji na stěnu. A Elrohir to pak ještě rozmazal. Všude.“
„Říkal jsem, že máme ty postýlky postavit dál od zdi,“ utrousil Elrond.
A Celebrían dodala: „Zajímalo by mě, kdo to řekne Lindirovi.“

„Sakra Jasánek, nebuď takový přizdisráč,“ řekl Kefalín, spíš otráveně než doopravdy naštvaně.
Netušil, že v zádech má Terazkyho.
„Kefalín, vy vojínu Jasánkovi nadáváte? Neviete, že v jednotě je síla?!? Hanbiť byste sa mali, Kefalín.“
„Hanbím, pane majore,“ přikývnul okamžitě.
Jasánek zářil spokojeností. Spravedlnosti bylo pro jednou učiněno zadost. Terazky však ještě neskončil.
„Keď tak o tom premýšlam, Kefalín… čo vlastně značí taký prizdisráč?“
„No…“ nadechl se k vysvětlení. „Člověk natolik zbabělý, že i jaksi tu… potřebu… vykonává nenápadně v koutku. A odvážný voják, který nehledí napravo nalevo pak do takového toho… věci… může stoupnout, čímž dojde k porušení ústrojové kázně.“

“No, you don’t understand,” the woman mumbles. “He’s a good boy. Too gentle to hurt a fly!” She sobs into a handkerchief.
Her son is thirty-seven, single and unemployed. He lives in her basement, collects action figures and trolls the internet. Two weeks ago he accidentally found out that his mother has been ill for some time and is going to die soon.
He suffered a psychotic break. We’ve found him wrist-deep into his fourth victim.
I would feel sorry for her, but watching her passively watch the police take him away… I can tell he comes by it honestly.

Tupě zírám na obrazovku a přemýšlím, jestli se mám jít utopit raději hned nebo spíš až zítra.
To by byla pěkná pitomost.
Tak si otevřu excelovskou tabulku. Zase.
Kdybys nebyla… ty víš co, tak tu takhle nesedíš.
Zase má pravdu. Pravidlo číslo jedna úspěšného studenta zní: „Vnucovat se. Vnucovat se. Vnucovat se.“
Strategie „hlavně nenápadně“ se ukazuje jako nevýhodná. A tak tu zase sedím a počítám. To je asi jediné, na co se hodím. Na odškrtávání položek ze seznamu.
Jestli to vzdáš, do smrti s tebou nepromluvím!
Vyděrač. Ale má pravdu. Už po třetí. A tak ještě zkusím nebýt srab.

Kulka zasáhla vojáka přímo mezi oči.
"To máme devět," kývl sniper na svého kolegu aby zapsal čárku do umaštěného bloku, který ležel na zemi.
"Tak co je s tím čajem," zeptal se pak mladíka hlídajícího ohýnek.
"Už to bude."
Starší sniper si protáhl záda, znovu se sklonil k pušce a začal prohledávat okolí.
"Mám dalšího," řekl ten mladší a bez milosti ustřelil hlavu vojákovi, který nic netuše vykonával u zdi potřebu. Bohužel pro něj na špatné straně.
Pod nadpis "Přizdisráči" přibyla další čárka.
"Vy dva jste strašné svině, víte to?" ozvalo se od ohně.
"Ámen bratře," ušklíbl se mladší sniper.

Miroslav Bobek zavřel stránku www.KdeJsme.cz a povzdechl si. Zase jich čtrnáct ubylo. Něco musel přičíst navrub odúmrti, ale existoval i další faktor. Přejmenování.
Moc dobře tomu rozuměl, zažil to na vlastní kůži. Posměch a šikanu v dětství, úšklebky a pozdvižená obočí v dospělosti. Jak lákavé je pak vyměnit své jméno třeba za… Bukovský.
On to ale neudělá. Je to příjmení dědka legionáře a fotra letce. Příjmení statečných žen, co s nimi spojily život. Příjmení jejich dětí, které se postavily posměchu a šikaně. Příjmení, které vede k odvaze a výjimečnosti. Které donutí druhé nehledět na jméno, ale na činy.