Asterix a Obelix

V davu čumilů se k sobě naklánějí dvě ženy.
Jedna chová v náruči nemluvně, druhá drží za ručku chlapce.
„Rozumíš tomu, Míno? Vypadalo to na popravu a teď připravují hostinu!“
„Bylo jasný, že ta egyptská můra nám způsobí akorát potíže. Vzali mému muži nejvypasenější sele!“
„Že jim není hanba! Ale toho Gala je mi líto…“
„To je taky divný. Napochodoval sem jako pán a teď je zajatec!“
„Ti Egypťani jsou ale blázni,“ ozve se hluboký hlas, až matky nadskočí a uhýbají z cesty mohutnému břichu. „Takový krásně upečený divočáček a nikdo ho nejí,“ bručí Obelix hrnoucí se k pyramidovitému trůnu.

„Nikdo nebude dělat beztrestně blázna z královny Egypta!“ deklamuje dramaticky Kleopatra.
Asterix se nejprve nenápadně ujišťuje, že v případě nouze dosáhne na čutoru s kouzelným lektvarem.
„To bych si nikdy nedovolil,“ prohlašuje pak rázně. „Když mne nechceš pustit, abych se ho vydal hledat sám, tak aspoň dej před loď pečeni, nejlépe divočáka. Zaručuji, že se Obelix brzy objeví.“
Podivná žádost vzbouzí Kleopatřinu zvědavost: „Dobrá tedy. Zavolejte kuchaře!“

Zanedlouho už se na rožni otáčí vypasené sele a Kleopatra významně přetáčí přesýpací hodiny.
„Tvůj povedený kamarád má polovinu písku, aby se tady ukázal. Jinak mi za ztracené zrcadlo zaplatíš ty. Cenu nejvyšší.“

V přístavu již čeká loď, plně připravena k odplutí, ovšem Kleopatra neopouští trůn a netrpělivě poklepává důtkami po opěrkách svého majestátního posedu.
„Obelix tvé zrcadlo opravdu neukradl, Kleopatro. Určitě se jen ztratil v tomhle příšerném davu. Chvíli počkej, najdu ho a přivedu i se zrcadlem,“ přesvědčuje Asterix nakvašenou egyptskou královnu.
„Nu, dobrá, Gale,“ krčí nos Kleopatra. „Máš hodinu na to, abys svého kamaráda přivedl.“
„Děkuji, královno,“ uklání se Asterix a vyráží do přelidněných ulic…

Alespoň tak si rozhovor s Kleopatrou Asterix představoval.
Místo toho na něj skáčou hned čtyři její vojáci a než se stačí vzpamatovat, má na rukou okovy…

Příjezd pyramidovitého trůnu do města přirozeně vyvolává obrovský povyk.
Od dětí po starce se všichni hrnou na hlavní ulici, aby viděli egyptskou královnu mířící k přístavu.
Obelix jde poslední a nese vzácné zrcadlo, když tu jeho citlivý nos zachytí povědomou vůni a neodolá, aby se za ní nevydal.
"U Tutatise, ti místní jsou ale zvědaví," rozhlíží se Asterix. "Že, Obelixi? Obelixi? Kam se zas poděl ten mamlas?"
Obelix mezitím nachází slibnou hospůdku s kancem ve znaku, ale i když vyčnívá nad ostatními, nikde nevidí svého kamaráda, aby mu o ní nadšeně řekl. A okolojdoucí od obrovitého Gala bázlivě odvracejí zrak...

"Proč se s tím máme tahat my, Asterixi?" nesouhlasí s dobrovolnickou prací Obelix.
"Je to obchodní přístav, zkusíme tam sehnat zrcadlo pro Trubadixe," má po ruce logické vysvětlení menší Gal.
"Tak jo, ale jen když se tam zajdeme i najíst."
"A dost!" utne jejich rozhovor rázně Kleopatra. "Svoluji! Ponesete tedy mé zrcadlo, Galové! Ale pokud selžete, vězte, že vás čeká strašlivé utrpení! Anubis vás za zklamání královny Egypta bude soudit velmi přísně!"
"To se mi nelíbí, Asterixi," šeptá Obelix. "Nezní to jako něco k jídlu."
"Žádný strach, Obelixi," usmívá se potutelně druhý Gal. "Egyptská božstva jsou na našeho Tutatise krátká."

Zatímco se Asterix s Obelixem dusí smíchy, Vlčice si vybírá odměnu. Ani se neobtěžuje mince přepočítat, pošle Galům vzdušný polibek a cválá pryč.
„A vy, Galové…“ usazuje se zpět na trůn Kleopatra. „Máte mé díky.“
„Za ty se tak najíme,“ bručí Obelix.
„Jeden z otroků bude mít čest nést zrcadlo do přístavu!“ zvolá královna a očekává les rukou.
Všichni se však snaží udělat co nejmenší, v němé hrůze z krokodýlích zubů, kdyby se zrcadlu něco stalo.
„No? Tak kdo ho ponese?“ hrozí královna důtkami.
Asterix pobaveně přeletí pohledem třesoucí se otroky a pokrčí rameny: „My vám ho tam klidně vezmeme.“

„Ne!“ rozkáže egyptská královna.
Zrcadlo přirozeně poslechne gravitaci a padá vstříc zkáze. Místo třeskotu se však ozve žuchnutí, jak se odrazí od Obelixova břicha a vzápětí bez úhony přistane v rukou jeho kamaráda.
Kleopatra ztěžka popadá dech: „Vy…!“
„Jo, zachránili jsme ho,“ konstatuje Asterix. „Mizerně zabaleno, zlodějko.“
Vlčice zavrčí.
„A copak je tohle?“ diví se Asterix odchlipujícímu papyru s rudými varovnými hieroglyfy na zadní straně. Nalézá pod ním rukou psaný vzkaz. „Mé nejmilovanější královničce…“
„U Osirise, mlč, Gale!“ zvolá Kleopatra.
Rozkaz královny se má respektovat a tak si zbytek Asterix i Obelix přečtou jen pro sebe.
„…od Tvého nejoddanějšího Julka.“

„Vlčice!“ mávne Kleopatra důtkami, jen záplava náramků zachrastí. „Trvalo to tak dlouho, že jsem si pro zrcadlo přišla sama!“
„Zde je, královno královen,“ poukazuje zlodějka na hranatý balík. „Ale zpoždění není má vina!“
Kleopatra zaměří vladařský pohled na tlouštíka a mrňouse v galských přilbicích a ohrne nosánek.
„Galové! Co chcete s mým zrcadlem?“
„Teď už nic,“ odpoví Asterix sklesle.
„Jak to? Proč si ho prostě nevezmem?“
„To bychom byli zloději my, Obelixi.“
Vlčice předává balík otrokovi, který jej s úklonami vynáší na vrcholek trůnu.
„Konečně!“ rozplývá se Kleopatra.
Ovšem jen do okamžiku, kdy opotřebovaná látka praskne a zrcadlo vyklouzne ven...

Obelix sedí na bobku a nudí se.
Zlodějka totiž vytrvale brání naloženého koníka, zatímco Asterix se pořád snaží vyřešit situaci bez krveprolití.
„Tak nám prozraď skutečného majitele zrcadla. Mohli bychom se s ním domluvit.“
„Pochybuju,“ šklebí se Vlčice. „Ale můžete to zkusit,“ ukáže dýkou za Galova záda.
Asterix se ohlédne po skřípění kol a nachází za sebou pyramidovitý trůn, který táhnou po cestě zástupy otroků.
„Skloňte se před královnou královen! Přichází Kleopatra, dcera Ptolemaia, nejmocnější vládkyně Egypta, nejhodnotnější spojenkyně Říma a nejzářivější hvězda nočního nebe!“
Asterix i Obelix hledí na pozlacený trůn, na jehož vrcholu se noblesně vztyčí krásná žena.

„Tak co, podvodnice? Vydáš nám zrcadlo dobrovolně?“ táže se po dobrém Asterix.
„Ani náhodou!“ zavrčí zlodějka.
„Jenže náš přítel Trubadix ho moc chce zpátky.“
„Vždyť stejně není jeho!“
„Cože?“
„Sehnal ho u překupníka! Kdybyste jen tušili, komu to zrcadlo ve skutečnosti patří…!“
„Tak nám to řekni!“
Odezva zlodějky se ztratí v náhlém poryvu, ve kterém se vznesou i Obelixovy copy.
Asterix se opře o svého kamaráda, aby ho vichr neodnesl: „Ehm, šéfová…? Co to vyvádíš?“
„Co asi?“ prská obrýlená mučitelka pobíhající kolem tří obrovských větráků. „Vyrábím vám vítr ve vlasech, u Tutatise! Větší pitomost si taky při neděli vymyslet nemohli!“