Asterix a Obelix

"Posaď se sem." uvítal mág Asterixe.
"Z vůle velkého Osirise a Ápise - dívej se mi do očí!"
Z očí mu vyšlehly světelné paprsky.
"Jak to děláte?" zeptal se Asterix.
"Soustřeď se, sakra! Z vůle velkého Osirise a Ápise jsi... co jsi? Vy Galové rádi kance. Kanec. Z vůle velkého...!"
"Umíte rozsvítit jen jedno?"
"Neruš! Z vůle... "
"Praktické při čtení v posteli, že?"
"Z vůle velkého Krucifixeoprasise... jsem divočák, jsem divočák, jsem divočák!"
"Jsi divočák, jsi divočák, jsi divočák!"
"Ano, jsem divočák!" opakoval nadšeně čaroděj a odklusal hledat žaludy.
"Tomu říkám debakl, Obelixi. A ani jsem nepoužil zrcátko," zakroutil hlavou Asterix.

Utichlo zvonění oceli a bronzu a ryk boje, utichly kletby a modlitby. Utichl nářek a pláč a hrubé povely a práskání bičů. Smích a hádky a rozkazy a dust nohou také odnesl slaný vítr od moře. Hukot plamenů a praskot bortících se trámů se rozléhal dlouho, ale i ten nakonec pominul. Rozprostřela se noc, černá a tichá. Les ševelil a zdálky občas dolehl šum příboje. Zašustila tráva, tam a tady, ozvalo se chrochtnutí a zakvičení. Na velkém prostranství u ohniště, vyhaslého, nedaleko trosek galské vesnice, doutnajících, se tiše sešli divočáci a ve světle hvězd a měsíce začali svůj oslavný tanec.

„Nemá kolíčky, prý došly, to mi snad dělá schválně,“ plačtivě zasténal Trubadix. „Zatracený Kšeftmanix, prý to César zakázal. Teď, co má poradce Ekologisuse, se nesmí se dřevem nic provádět.“

„Nemáš, prosím, Coronavirusi, něco na uklidnění, nějaký lék?“
Coronavirus se zamyslel. „Ano, určitě ti můžu něco předepsat, ale mnohem lepší bude, když se z toho vyzpíváš.“

„Vyzpíváš? Cože, ty chceš, abych zpíval. To je neuvěřitelné.“
„Ano, zpívej, ale venku v přírodě, tam se bude tvůj hlas vyjímat.“

Trubadix radostně odběhl.

„Zatracený bard,“ láteřil Panoramix ve větvích dubu. „To jeho kvílení mě vyděsilo. Já mu snad ty kolíčky do loutny udělám sám.“

Naše trojice se vrací do vesnice sice bez zrcadla, ale zato s nápadem.
Odvedou nešťastného Trubadixe ke klidnému jezírku… A tak zatímco bard seznamuje nového kamaráda s nejnovější písní, ostatní Galové usedají ke slavnostní tabuli.
I obrýlená mučitelka se nechá přemluvit, aby zůstala aspoň na pivo.
„Letos to vůbec nebylo tak strašné,“ usuzuje malý Gal.
Mučitelka po něm mrkne: „Snad ti to nebude chybět?“
„Docela jo, byla to zábava,“ přiznává Asterix. „Klidně ještě zůstaň.“
Obelix se začne dusit kostí, mučitelka se však naštěstí jen záhadně usměje: „Děkuju, ale musím svou pozornost rozdělit i jinam. Váš svět není jediný, kterému vládnu.“

Oba kamarádi spěchají večerním městečkem k jisté hospůdce. Kleopatra se totiž uvolila vzít Idefixe jako rukojmí, dokud nepřinesou její zrcadlo. Naštěstí ho úspěšně nacházejí schované pod stolem.
Kleopatra se pak s bílým pejskem loučí máváním a se slzami v očích.
„Stejně je praštěný, že se egyptské zrcadlo dostalo až k Trubadixovi,“ dumá Obelix.
„To rozhodně,“ souhlasí menší Gal. „Asi největší záhada téhle výpravy.“
„Záhada vesmíru!“ ozve se z křesílka opodál syčivá oprava.
„Ale to přece vůbec nedává smysl!“ ohradí se Asterix.
Mučitelka pozvedne obočí.
„No dobře, tak záhada vesmíru,“ převrací oči Gal.
„Asterixi, co je to vesmír?“ šeptá zvědavě Obelix.

Kleopatra se znuděně nechává obsluhovat otroky, Obelix zmateně vykukuje zpoza rohu a Asterix poklepává botou o dlažbu. Přelidněná ulice je podezřele tichá.
„Ehm, šéfová?“ odváží se Asterix.
Zpoza placaté krabice se ozývá něco mezi smíchem a pláčem: „Neděle, Velikonoce, já celý víkend skoro bez signálu a oni si vymyslí TOHLE? Jak často se může něco takového stát?“
To bude vážné, pomyslí si Asterix a snaží se mučitelku povzbudit: „Určitě ne často… Tak jednou za sto let?“
Pláčosmích za krabicí ztichne. Pak se objeví rozšířené oči za brýlemi s černou obroučkou, následované děsivým úsměvem.
„Asterixi, právě sis vysloužil pivní pauzu navíc.“

Idefix spokojeně štěkne, nadzvedne nožku a zlatavou sprškou označí trůn.
Šokovaná královna se chytá za hrdlo.
„Idefixi, fuj!“ reaguje jako první Asterix. „Obelixi!“
„Už jdu!“ Obelix se kolíbe vzhůru na trůn a poráží cestou další otroky. „Idefixi!“
„Ňaf! Ňaf!“ nahodí Idefix psí oči.
Dosud zachmuřená Kleopatra zamrká.
„Vím, že se ti trůn líbí, ale patří královně,“ přemlouvá mazlíčka Obelix.
Idefix se nechává přesvědčit a skáče svému páníčkovi do náruče.
Kleopatra už se nemračí a oněměle hledí.
Byla přesvědčena, že mohutný Gal je prostě pitomec. Jenže při pohledu na něj s roztomilým psíkem v náruči se její vztek rozpouští do ztracena…

"Mám vás dvou právě tak dost!" přeruší dohadování dvou Galů rázně Kleopatra. "Jděte mi z očí, než si to rozmyslím!"
"Asi bude vážně lepší, když půjdeme," usuzuje moudře Asterix.
"Ale co můj divočáček?" má slzy na krajíčku Obelix. Otroci totiž k jeho velké lítosti rozkrájeli sele na malé kousky.
"Dáme si něco v hostinci, jen pojď," postrkuje kamaráda Asterix.
"Tak jo... Idefixi! Idefixi, kde jsi?"
Odněkud shora se ozve nadšený štěkot.
Asterix, Obelix i Kleopatra udiveně vzhlédnou k vrcholku pyramidovitého trůnu, kde poskakuje bílý pejsek.
"No, tak! Jdeme domů!"
Idefix ovšem jen vzpurně štěkne. Svoje stanoviště nehodlá tak snadno opustit.

„Zrcadlo?“ zamrká Obelix.
„Jo,“ probodává ho pohledem Asterix. „Kdes ho nechal, u Tutatise?“
„No… Z toho chození mi hrozně vyhládlo a narazil jsem na fajn hospůdku…“ malá očka zazáří při vzpomínce na kančí gulášek a žejdlíky piva.
„Jak jinak!“ mračí se Asterix. „Vždycky myslíš jen na jídlo!“
„Měl jsem hlad!“
„Ty máš pořád hlad!“
„A dost!!“ oba kamarády si měří zlostí naplněné oči egyptské královny. „Nedodrželi jste slovo!“
„Já za to nemůžu, že měl Obelix hlad!“
„To tys nabídnul královně, že jí to zrcadlo odnesem!“
Dohadující se Galové nevidí smrtelnou hrozbu zpod řas krásné ženy, která vydává pokyn svým otrokům…

„Že ti to trvalo,“ vítá Asterix nevraživě Obelixe, který si to šine k pečínce a sráží přitom k zemi nebohé Kleopatřiny otroky.
Obelix ovšem jeho výčitky nevnímá. S rozzářenýma očkama nasává vůni z grilu.
„Toho divočáčka nikdo nechce, že?“ ujišťuje se.
„Právě naopak, Gale!“ sráží jeho nadšení Kleopatra. „To sele bude rozdáno mezi všechny mé otroky jako posilnění na cestu!“
„Ale to není fér,“ bručí Obelix. „Vždyť je stejně jen jedno. A co já?“
„Nezdá se mi, že bys zasloužil odměnu,“ pozvedne Kleopatra obočí. „Kde máš moje zrcadlo?“
V Asterixovi hrkne. Pravda, Obelix se sice přihrnul, jenže kýžené zrcadlo nepřinesl…