Asterix a Obelix

„Cože?“ vykulí oči výběrčí po prohlášení prťavého Gala. Kdyby se opravdu Caesarovi doneslo, že ho okrádá na daních, čekalo by jej bližší seznámení se zuby římských lvů... „No, dobrá...“ přiměje se ke smířlivému zahučení. „Nemusíme přece císaře zatěžovat.“
„Naprosto souhlasím.“
„Můžete jít,“ snaží se znít blahosklonně Taxus. „A tu sazbu ověřím, nejspíše chyba účetního.“
„Výborně! Obelixi! Jedeme!“
„Už? Římánků bylo málo...“ bručí tlusťoch.
Jakmile se vozík odkymácí z dohledu, vzteky se třesoucí výběrčí sáhne do záhybů tóga.
„Však já zařídím, aby vám tohle malé vítězství ještě pěkně zkyslo, Galové,“ vrčí výhrůžně a cpe si přitom do pusy celou tabulku čokolády.

„Takový návrh je...!“ výběrčí spolkne zbytek věty, když se Obelix, doposud pátrající po hýbajících se vojácích, se zájmem otočí, aby zjistil, kdo se na náměstí tak rozkřikuje. „Řekněme, že je nevýhodný...“
„Taky můžu napsat Cézarovi,“ pokrčí rameny Asterix. „Určitě se o tom rád dozví.“
„Ha! Proč by císař věnoval byť špetku pozornosti mazanici nějakého Gala?“ frká Taxus, ne zcela přesvědčen, že ten skrček umí vůbec psát.
„Bez obav. Jsme dobří známí. Loni jsme zapíjeli příměří naším pivem až do úsvitu. Při osobním setkání byl Julek v pohodě, takže bych s ním raději mluvil, ale v tomhle případě bude stačit depeše.“

„Zkusíme to znovu, výběrčí?“ ozve se Asterix poté, co Obelix zahodí i posledního Římánka.
Taxus od něj couvne, ale vzápětí posbírá otřesenou sebedůvěru a zamračí se: „Co chceš, barbare?“
„Vybíráš na místních nesprávnou daň, takže jsme tě přišli požádat o nápravu.“
„Požádat?“ opakuje výběrčí a ukáže přitom na náměstí, ze kterého se snaží odplížit nebozí vojáci. Bezúspěšně, jelikož Obelix každého z nich znovu přišlápne do země.
„Předtím jsi neposlouchal,“ pokrčí Asterix rameny. „Takže... Snížíš daně na zákonnou úroveň, přestaneš vybírat smyšlené poplatky a my zase odjedeme i se svými menhiry.“
„To ale přijdu na buben!“ neubrání se Taxus rozhořčenému prohlášení.

Kolem hlavy výběrčího daní proletí přilbice a vzápětí sandál. Následované jsou popraskaným štítem, kopím, mečem a nakonec i vojákem, který s třeskotem proletí oknem nejbližšího domu.
Konsternovaný Taxus na poslední chvíli uhne před zadnicí velitele jednotky mířící na jeho hlavu a přeletí pohledem náměstí zasypané nezvyklým deštěm kovu a končetin.
Malý drzý Gal se opírá o vozík přecpaný těmi ohavnými šutry a poklidně sleduje svého tlustého kumpána, jak fackuje posledního vojáka s přilbicí ještě na hlavě.
Vždycky mu vrtalo hlavou, proč je na mapě okupované Galie jedno jediné bílé místo a právě mu docházelo, že to zjevně mělo dobrý důvod...

„To je moc,“ mračí se Asterix.
„Prosím?“ pozvedne Taxus obočí. „Ty si dovoluješ odporovat…!“
„Už si s nimi můžu hrát?“ přeruší jeho rozhořčení Obelix, který poskakuje na místě.
„Ještě ne,“ zavrtí hlavou jeho kamarád. „Mám dojem, že mne podceňuješ, Římane. Možná jsem malý, ale už nejsem dítě a znám římské zákony. Vyšší sazbou všechny občany tohoto města odíráš, abys měl víc pro sebe!“
„Ty mne osočuješ z okrádání našeho božského Caesara?“ nadme se Taxus.
„Přesně tak!“
„Jak myslíš,“ usměje se výběrčí úlisně. „Vojáci! Zatkněte je za urážku císařského výběrčího!“
„Už můžu??“ zamrká Obelix.
„Jinak to zjevně nepůjde,“ povzdechne si Asterix.

K Obelixovu nadšení je na náměstí ´vítá´ nastoupená římská jednotka.
Královna poslušně zastaví před jejich pobledlou řadou a Asterix přistoupí k nevysokému Římanovi v čele: „Ty jsi Taxus?“
„Ano, to jsem,“ přikývne výběrčí a vypočítavě si je přeměří. „Obchodníci?
„Ani ne. Přišli jsme…“ chce vysvětlit Asterix, ale Říman ho přeruší.
„Co chcete tedy dělat s těmi… kamínky?“
„No, prodat je.“
„A máte povolení?“
„Nějaké potřebujeme?“
„Samozřejmě. Za poplatek vám je mohu udělit a rovnou zaplatíte i daň ze zboží. A že jste ve městě noví, odpustím vám nejvyšší sazbu,“ pronese blahosklonně Taxus přesvědčen, že podivným Galům učinil tu nejlepší nabídku.

´ŘÍM JE VĚČNÝ!´
´ZDE VLÁDNE BOŽSKÝ CAESAR!´
´SLÁVA CÍSAŘI!´
´Nech se naverbovat! Žold ve zlatě! Pravděpodobnost povýšení 2,0 %!´
Památné kameny, cedule, billboardy. Nejméně třetina hesel byla dokonce v barvách.
„Působivé,“ komentuje malý Gal výzdobu ulic.
„Bolí mě z toho oči,“ reaguje Obelix kysele. „Kde jsou mí Římánci?“
Asterixovi je taky divné, že po nich není ani vidu... Když za nejbližší vývěskou spatří vyčnívající přilbici.
„Hej! Vojáku! Kde najdeme velitele?“
Plechové brnění zachrastí.
„Říman!“ nahne se Obelix z vozu prudce, až Královna pohoršeně zafrká.
„Nech toho, Obelixi, je jen jeden,“ krotí ho kamarád. „Takže?“
„H-h-h-hlavní na-na-na-náměstí. C-c-c-ctihodný T-t-t-taxus,“ vydrkotá vojáček.

Bílý dvoupatrový dům v centru Říma, se zahradou plnou exotických květin a víno tryskající fontánou. Sluhové, kuchaři, zadnici-milerád-líbající poslíček a sličné dámy starající se o jeho blaho.
Vše uhrazeno z těžce, přetěžce vymáhaných daní v zemích podléhajících římskému diktátu. Z jejich nepřiznané části přirozeně.
Výběrčí daní Taxus vzdechne z nádherného snu, který jistě předvídá jeho blízkou budoucnost…
„Probuď se, pane! Rychle!“
Otráveně otevře jedno oko, které zabodne do udýchaného vojáka.
„No, co je?“
„Galové!“ vyhrkne podivně rozklepaný Říman.
„Těch je plné město!“
„Ne, ne tihle! Z té šílené vesnice! Nepřemožitelní!“
„Pche! To bych se na to podíval,“ nadme se výběrčí.

„U Tutatise, jestli dojedeme, bude to zázrak!“ brblá Asterix pobízející línou Královnu.
Na menhircích sedící Obelix zhluboka vzdychá: „Už tam budem, Asterixi?“
„Ne!“ zazní už podvacáté úsečná odpověď.
Idefix varovně štěkne.
„Co je to?“ mhouří oči malý vozka.
„Jídlo?“ zvedne hlavu v naději Obelix.
Jejich vůz mine zadýchaný Gal, na zádech obrovský cinkající batoh.
„Počkej! Kam ten spěch?“
„Ve městě řádí Římani! Tam nejezděte!“
„Římani?“ rozsvítí se oči obrovitého Gala. „Římani!!“
„Radím dobře,“ zdůrazňuje uprchlík. „Otočte vůz a pryč!“
„Bez obav, dobrý muži!“ ujistí ho Asterix. „Je zde hrdina, který město rád ochrání.“
„Budli, budli, budli!“ přikyvuje tleskající Obelix nadšeně.

Asterix valí oči na hromadu mini-menhirků.
„Obelixi... Ty menhiry se ti povedly, ale... Proč tolik?“
Sedící Gal vyšťouchne z jednolitého balvanu další kousek a nevraživě zabručí: „To přece pan Asterix si tohle vymyslel! Tři třikrát, ty taky třikrát a pak...“
„Dobře! Chápu,“ Asterix se zamyslí. „Mohli bychom je zkusit prodat!“ Obelixovi by prospělo opustit na chvíli vesnici.
Jeho baculatý kamarád pokrčí rameny: „Mně je to jedno...“
*
Později...
„Co je to za herku?“ komentuje Asterix zděšeně ospalé zvíře zapřažené do vozu naloženého Obelixovými menhirky.
„Pozor na jazyk, Asterixi! To je nejlepší kobyla z naší vesnice! Královna cest!“ naježí se vousatý podkoní.