Captive prince

Mohl zlato ze své ruky odhodit, zapomenout... A bylo by to moudřejší. Všichni okolo něj uvidí symbol ponížení, prohry, podrobení se.

Když ho poprvé dali do želez, skončila jedna etapa jeho života. Myslel si, že ho čeká jenom smrt, že zahyne spoutaný v řetězech pod údery biče.

Ale možná ho ony řetězy osvobodily. Kdyby zůstal, byl by mrtvý... nebo král, se stejnými názory jako jeho otec a bratr, stejně krutý muž, který nevidí utrpení ostatních a je přesvědčen o svojí nadřazenosti.

Byl to symbol, že je jiným člověkem.

"Jeden mi nechte," řekl kováři.
"Ale všichni-"
"Ať si myslí, co chtějí."

Když se v jeho krčmě objevil proslulý obchodník Charls, vycítil majitel příležitost. "Prý prodáváte látky samotnému králi Laurentovi..."
"Prodávám hodně lidem," odpověděl mladík.
"Jaký král je? Je spravedlivý?"
Místo obchodníka promluvil jeho společník, snědý muž Akielonského původu, kterého Charl dříve představil jako "Lamena".
"Král je tak trochu jako kočka, tváří se, že jste mu ukradení, ale pak za vámi všude chodí a v noci vám vleze do postele."
Charls Lamenovi hodil jedovatý pohled. "Ignorujte ho. Král se snaží pomoci každému, kdo si to zaslouží."
Krčmář si povzdechl. "Škoda, že neví o naší situaci s místním úředníkem..."
"Kdo říká, že neví?"

Předtím jste nevěděli nic. Byli jste příliš mladí i pro takové, jako je Regent. Nevěděli jste, že tohle je ono. Co je správné a co špatné. Co máte cítit. Jestli to opravdu má bolet.

Potom viníte sami sebe. Za to, že to začalo, a marně si lámete hlavu, proč to skončilo. Nenávidíte svoje tělo a jste si jistí, že už vás nikdo nebude chtít. Ani vám to moc nevadí.

Potom už budete navždy vědět, že nejhorší není bolest a ponížení. Nejhorší je prázdnota, která tu zůstává po muži, který vás odkopl. Muži, kterého jste se proti své vůli naučili milovat.

Odpolední porada byla v polovině přerušena příchodem malé Hennike, která byla následována svou nešťastně se tvářící chůvou.
"Chci podat formální stížnost," pronesla vážným hláskem. Několik členů Rady se pod vousy uchechtávalo, ale Laurent se ke své dceři sklonil a odpověděl jí se stejnou vážností:
"A čeho by se stížnost měla týkat, vaše veličenstvo?"
"Kvalita pastelek v této zemi je naprosto otřesná. Žádná hnědá není dost tmavá!"
"Říkala jsem jí, ať použije černou, ale nedala si říct!" lomila rukama chůva.
"Nemůžou použít černou!" protestovala Hennike. "Chci nakreslit tatínka pořádně! Všechny ty tělové barvičky jsou moc světlé a černá je moc černá!"

Damen kývnul na jednoho ze svých, aby Laurentovi nasadil pouta.
"Ne tak rychle, hochu," ozval se hlas od dveří podpalubí. Tam stál Renegát, kapitán Hvězdy, s nabitou pistolí. Mladičký stewart zodpovědný za jeho probuzení, který byl kapitánovým zrakem i v jeho nepřítomnosti, se škodolibě culil zpoza něj.
"Nechceme přeci začít bitvu. Což takhle si sednout a rozumě si popovídat?" řekl Renegát.
Posádky obou lodí začaly pomalu vytahovat zbraně.
"S piráty nevyjednávám," zavrčel Damen.
"Silná slova od někoho, na jehož hlavu je vypsána větší odměna než na mou."
Akielonci si vyměnili šokované pohledy.
"Tvůj bratr se stal guvernérem. Máme společného nepřítele."

„Vyhrál jsi,“ řekl tiše, ale pevně. Vzhlédl, jeho světlé oči se zaryly do Damenových. Fyzická námaha zanechala jeho tváře zrůžovělé, ale jeho výraz byl ledově klidný.
„Nevyhrál,“ zašeptal princ.
„Přestože není příliš moudré odporovat muži, který mi drží ostří u srdce... musím podotknout, že mi držíš ostří u srdce,“ odpověděl Laurent výsměšně. Ruce prázdné, na sobě oděv z jemných látek – v ostrém kontrastu s ozbrojeným Damenem. Přesto to byl on, kdo byl oděn do silnější oceli. Do oceli zášti, zrady, strachu a osamělosti. Bezvýznamný sentiment v boji o život. Všechno v boji o jejich život.
Damen odstoupil.
„Nevyhrál. Ale vyhraju.“

Laurent neměl rád sex. A už vůbec ne s ostatními lidmi. Představa, že by měl chtít sex s někým, jako byl Damen - přerostlý barbar bez špetky taktu - mu připadala naprosto absurdní a nechutná.
Muž, o kterém zrovna uvažoval, stál nedaleko od něj a protahoval se, připomínaje přitom kočku. Nebo spíš horskou pumu, bylo na něm něco lehce... predátorského.
Jak moc byl vlastně Damen ohebný? Laurent sám by mu určitě dokázal dát nohy na ramena a potom by Damen...
S vnitřním zděšením zadusil myšlenku dřív, než se stihla celá zformulovat. Byl ale příliš chytrý, než aby si dál mohl lhát.
Sakra.

Damen se probudil s mečem na krku.
„A to jsem doufal, že zrádcové už došli,“ řekl a posadil se. Meč se podle očekávání posunul, aby mu to umožnil. Kdyby ho útočník chtěl mrtvého, mohl ho probodnout kdykoliv předtím.
„Zábavné, že to říkáš zrovna ty,“ řekl druhý mladík a otráveně si odhrnul blonďaté vlasy z očí.
„Laurente. Taky tě rád vidím. No, doufám, že-“
„Psst, ne tak nahlas! Pokud jsi stále na mé straně, přišel jsem v naléhavé záležitosti, která se týká zítřejších Regentových plánů.“
„Žádné postranní úmysly?“
Laurent byl blízko. Jeho ruka našla Damenovu.
„Nějaké možná ano,“ usmál se blonďák.

"Stráže!" zvolal Laurent posměšně.
"Vlastně ne," pokračoval princ z Vere. "Ty jsi tady vládcem. Já bych se měl klanět tobě. A klaním se, vskutku! Mistrně vypočítané."
"Tak to není!"
"Ze začátku jsem tě nenáviděl," zašeptal Laurent. "Byla to špatná rovnice. Otrok vypadající jako vrah mého bratra. Pokusil jsem se tě tak nevidět, dosadit si tam jinou proměnnou... Spojenec. Přítel."
Milenec.
"Ne. Damen rovná se Damianos. Získal jsi moji důvěru. Použil jsi moje tělo. Jako on. Ne, jinak. Pro tebe jsem nebyl bezdůvodným potěšením, ale nástrojem..."
Láhev vyklouzla z Laurentových prstů a Damianos z Akielonu nikdy v životě necítil takovou hrůzu.

Byla to šachová hra, která trvala celý život. Musel být o několik tahů v předu a počítat se všemi možnostmi, pokud chtěl přežít. Lidé byli jen figurky na šachovnici - některé se daly použít k matu, ale jiné bylo třeba nemilosrdně obětovat.
Každý tah měl v sobě tisíce proměnných, stovky variant, všechny třeba vzít v úvahu. Jediná chyba znamenala ztrátu království a smrt.
Ale s jednou proměnnou jeho strýc nepočítal. I Laurent si nejprve myslel, že je to jen tupý barbar, zbytečný pěšák, trn v patě. Teprve když použil meč na jeho vrahy místo jeho samého, pochopil, jak moc se mýlil...