Captive prince

Damen kývnul na jednoho ze svých, aby Laurentovi nasadil pouta.
"Ne tak rychle, hochu," ozval se hlas od dveří podpalubí. Tam stál Renegát, kapitán Hvězdy, s nabitou pistolí. Mladičký stewart zodpovědný za jeho probuzení, který byl kapitánovým zrakem i v jeho nepřítomnosti, se škodolibě culil zpoza něj.
"Nechceme přeci začít bitvu. Což takhle si sednout a rozumě si popovídat?" řekl Renegát.
Posádky obou lodí začaly pomalu vytahovat zbraně.
"S piráty nevyjednávám," zavrčel Damen.
"Silná slova od někoho, na jehož hlavu je vypsána větší odměna než na mou."
Akielonci si vyměnili šokované pohledy.
"Tvůj bratr se stal guvernérem. Máme společného nepřítele."

"Loď na pravoboku!" hlásil plavčík z koše pod modrou vlajkou, na které se zubila lebka.
"Jaká?" zeptal první důstojník Zlaté hvězdy.
"Je moc tma."
"Ať je to kdokoliv, zaplatí za narušení našich vod. Kapitána nebuďte, obvyklý postup: až se přiblíží, nabídneme pohoštění a zbytek práce odvede uspávadlo ve víně."
Bok druhé lodi se přiblížil.
Byl spuštěn můstek a vstoupil cizí kapitán. První důstojník Hvězdy zbledl. Legendární postrach pirátů z dob, kdy Akielos ovládal moře, se vrátil mezi živé. Vzduchem prokmitl záblesk železa a v další chvíli už důstojníka pod bradou lechtal akielonský meč.
"Laurente Kamenné srdce, tvé dny jsou sečteny."

„Vyhrál jsi,“ řekl tiše, ale pevně. Vzhlédl, jeho světlé oči se zaryly do Damenových. Fyzická námaha zanechala jeho tváře zrůžovělé, ale jeho výraz byl ledově klidný.
„Nevyhrál,“ zašeptal princ.
„Přestože není příliš moudré odporovat muži, který mi drží ostří u srdce... musím podotknout, že mi držíš ostří u srdce,“ odpověděl Laurent výsměšně. Ruce prázdné, na sobě oděv z jemných látek – v ostrém kontrastu s ozbrojeným Damenem. Přesto to byl on, kdo byl oděn do silnější oceli. Do oceli zášti, zrady, strachu a osamělosti. Bezvýznamný sentiment v boji o život. Všechno v boji o jejich život.
Damen odstoupil.
„Nevyhrál. Ale vyhraju.“

Jeho nejlepší kamarád za ním opět přišel s tím typickým pohledem, který říkal "Mám problémy ve vztahu a potřebuju panáka".
"Nech mě hádat," povzdechl si Nikandros. "Blondýnka, intelektuálka, s ostrým jazykem, zlomila ti srdce."
"Ne tak úplně," protestoval Damen. "Tentokrát je to chlap. Potkali jsme se na Grindru. Ale jinak..."
"Blondýn, intelektuál, s ostrým jazykem? Damene, to už je trapný."
Jeho přítel se tvářil ještě nešťastněji než obvykle. "Tak moc jsme si sedli... A pak se ukázalo, že je to brácha Augusteho."
Nikandros se málem zadusil na panákovi.
"Toho Augusteho? Jak jsi ho autem..."
"Srazil. A co to nepřežil. Jo."

Laurent neměl rád sex. A už vůbec ne s ostatními lidmi. Představa, že by měl chtít sex s někým, jako byl Damen - přerostlý barbar bez špetky taktu - mu připadala naprosto absurdní a nechutná.
Muž, o kterém zrovna uvažoval, stál nedaleko od něj a protahoval se, připomínaje přitom kočku. Nebo spíš horskou pumu, bylo na něm něco lehce... predátorského.
Jak moc byl vlastně Damen ohebný? Laurent sám by mu určitě dokázal dát nohy na ramena a potom by Damen...
S vnitřním zděšením zadusil myšlenku dřív, než se stihla celá zformulovat. Byl ale příliš chytrý, než aby si dál mohl lhát.
Sakra.

"Lady Jokaste, král si žádá vaší přítomnost v hlavní městě," hlásil posel. Sjela ho znechuceným pohledem. Už týden dlela na svém sídle a neměla v úmyslu se brzy vrátit.
Ach ano, jak musel chudák Kastor sám trpět. Se všemi svými děvkami a vínem... Občas litovala, že si vybrala jeho a ne druhého prince. Damianos měl aspoň úroveň. Kastor byl hlupák s uraženou pýchou a přehnanými ambicemi. Jak lehké bylo mu šeptat do ouška a přesvědčit ho vzít si trůn...
Ale až se její dítě narodí, přichystá mu jed do vína - a místo slaměného vdovce bude na trůně sedět černá vdova.

Damen se probudil s mečem na krku.
„A to jsem doufal, že zrádcové už došli,“ řekl a posadil se. Meč se podle očekávání posunul, aby mu to umožnil. Kdyby ho útočník chtěl mrtvého, mohl ho probodnout kdykoliv předtím.
„Zábavné, že to říkáš zrovna ty,“ řekl druhý mladík a otráveně si odhrnul blonďaté vlasy z očí.
„Laurente. Taky tě rád vidím. No, doufám, že-“
„Psst, ne tak nahlas! Pokud jsi stále na mé straně, přišel jsem v naléhavé záležitosti, která se týká zítřejších Regentových plánů.“
„Žádné postranní úmysly?“
Laurent byl blízko. Jeho ruka našla Damenovu.
„Nějaké možná ano,“ usmál se blonďák.

Když herold vešel do stanu, uviděl, že se vedle prince Laurenta tyčí do výše to jeho odporné Akielonské zvíře.
"Vaše výsosti," uklonil se. "Nesu naléhavou zprávu od vašeho strýce. Může ta vaše mlátička odejít z místnosti?" pokynul hlavou směrem k Akielonci.
Stan naplnilo šokované ticho.
"Mlátička?" zopakoval po něm princ.
"Váš otrok," odpověděl herold s nechutí v hlase.
Laurent se usmál jako kočka, která slízla smetanu. "A to jsem doufal, že bychom se mohli vyhnout diplomatickému incidentu... Mohu vám představit právoplatného následníka Akielonského trůnu, prince Damiana?"
"Čímž chce říct, že tato mlátička nemá v plánu nikam odcházet," řekl Damen suše.

"Stráže!" zvolal Laurent posměšně.
"Vlastně ne," pokračoval princ z Vere. "Ty jsi tady vládcem. Já bych se měl klanět tobě. A klaním se, vskutku! Mistrně vypočítané."
"Tak to není!"
"Ze začátku jsem tě nenáviděl," zašeptal Laurent. "Byla to špatná rovnice. Otrok vypadající jako vrah mého bratra. Pokusil jsem se tě tak nevidět, dosadit si tam jinou proměnnou... Spojenec. Přítel."
Milenec.
"Ne. Damen rovná se Damianos. Získal jsi moji důvěru. Použil jsi moje tělo. Jako on. Ne, jinak. Pro tebe jsem nebyl bezdůvodným potěšením, ale nástrojem..."
Láhev vyklouzla z Laurentových prstů a Damianos z Akielonu nikdy v životě necítil takovou hrůzu.

Fontána žblnkotala, z komnaty doliehal štekot psíka a smiech komorných. V ozdobnej záhrad zase spevavce čvirikali a popri nich sa promenádoval páv so svojím háremom. Skusmo ho potiahol za operený chvost.
"Princ! Sústreď sa," zasyčal frustrovane jeho brat, keď pobúrene škriekajúci hrabavec odcupital.
"Ja nechcem vedieť tú ich hnusnú reč! Veď sú to nepriatelia. No nie?" zmätene odvetil on, a tak-tak sa uhol pred zrolovaným spisom, ktorým ho brat chcel švihnúť.
"Priatelia či nepriatelia, reč nám poodhaľuje ich povahu, charakter, výhody, nevýhody, pocity... ," recitoval našprtane.
"~Potrebujem ťa,~" priznal sa blondiak.
Znel neochotne, a predsa úprimne. Tak Kastor mal predsa pravdu.