DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Nedívej se… přesvědčoval sám sebe. Nedívej se a ten strašný výjev zmizí. Ona nemůže být mrtvá.
Nejenom mrtvá… šeptala jeho racionální část… sežraná obrovským hadem. A ty bys měl rychle vypadnout, než si ta bestie uvědomí, že má ještě hlad…
Nemůžu odejít. Nemůžu ji tady nechat…
Koho? Tu mrtvolu v břiše hada? Co s ní chceš dělat?
Je to moje žena! Já ji…
Vždyť já vím. Miloval jsi ji. To ti nikdo nebere. Ona tě taky milovala. Právě proto by chtěla, abys žil. Máš úkol, pamatuješ?
Ale…
U Salazara, už běž!
Šel… Neohlédnul se. Nedíval se. Přesto viděl. Pamatoval si.

Vítr se mi opírá do obličeje, do vlasů, skoro se jím zalykám…
Tvoje oči na mě hledí, hluboké, vážné.
“Věříš mi?” Musíš křičet, abych tě slyšela.
“Ano,” odpovím bez zaváhání. Dřív jsem si odpovědí nebyla jistá. To se změnilo.
“Tak mi podej ruku.”
Poslechnu. “Co se bude dít teď?” ptám se rozechvěle.
“Teď?” Zasměješ se. “Skočíme.”
Zaplaví mě hrůza. “To přece nezvládneme!”
“Věř mi!” Řekneš pouze. Přikývnu. “A nedívej se,” krátce mě políbíš na čelo.
Znovu přikývnu, odvrátím zrak a skočím. Tvá dlaň vyklouzne z mé. Když se opět podívám, Titanic a s ním i mé srdce jsou příliš daleko.

“Ťuk ťuk”
Konečně.
“Já jdu ven. Ale zavři oči.”
Cokoli. Kromě očí. Po třech měsících randění a nejdelších 45 minutách mého života, kdy ses sprchovala, tě potřebuji vidět. Těším se na to. Zasloužím si to.
“Takhle jsi mě ještě neviděl.”
A taky si tu vzpomínku uložím mezi Zlaté slavíky. Jen, prosím, nespěchej. Nejsem muž bez fantazie.
“Jsem z toho trochu nervózní.”
A proto jsem se svlékl taky. Ta knížka o empatii, cos mi dala - četl jsem (předsádku).
“Cvak.”
Stojíš tam překvapivě úplně oblečená a zmatená. Tvůj ukazováček zamíří nahoru k obličeji a pomalu, velmi pomalu artikuluješ:
“Umyla jsem si mejkap.”

Cítila som, ako mi jemnými pohybmi uväzuje bielu šatku okolo hlavy. Zavrela som oči, keď sa ich dotkla hebká látka.
" Tak. A teraz sa nedívaj," povedala a zasmiala sa. Jej drobná dlaň zovrela moju ruku. Kráčali sme a vo vzduchu bolo cítiť skoré leto, jahody a pokosenú trávu. Počula som klopkanie opätkov o kamenné dlaždice v ulici a jej zvonivý smiech.
Keď mi o malú chvíľku neskôr zložila šatku, akoby som sa preniesla v čase. Západ slnka sa opieral teplými, oranžovými lúčmi o hradné múry. Rozprávali o hrdinoch a dávnej láske.
" Cítiš to?" zašepkala. Jej vlasy ma pošteklili na krku.

Sotva muž s kufříkem odešel, byla mrňavá vlhká cela svědkem strašlivé tragédie. Edvin totiž zjistil, že tam leží ještě něco, a vzhledem k okolnostem mu vyhrkly slzy. Objal to krásné, ale chladné tělo, sevřel jej v náručí a teskně mu lkal, neboť takový osud si prostě nezasloužilo.
„Neví, kdo ti vdechl duši, neví, kdo tě z prachu dřel,
že by zuřil ovšem tuší, kdyby tě teď tady zřel.“
Vážně nevěděl, kdo jeho věrného společníka stvořil, ale důrazně mu teď v duchu doporučoval, aby se nedíval. Osušil si oči, omluvil se a zdrceně vrazil dokonalé ostří Excaliburu mezi mříže jako páčidlo.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Nuž veď ja len tak, či sa stále pred predsedom neschovávaš.
- Jáj, to sme len hru s predsedom hrali.
- Schovávačku?
- Tak je. To mu len povieš, aby sa chvíľu nedíval a schováš sa.
- Pištík môj, ale to si sa nedobre schoval, keď ťa už našiel. To náš pes sa schoval tak, že ho už dva roky nevieme nájsť. A aj ovce sebou zobral.
- Jáj, či si len krepý. Ja som sa mu nahal nájsť. Teraz sa on musí schovávať a my môžeme pokojne za Ančou chodiť.

Zavázaly mu oči.
V chýši byla spousta kouře štípajícího v nose, který si teď uvědomoval o to víc.
Slyšel ty tři ženy, jak ho obcházejí dokola, šustění svlékaných šatů z hrubé látky a rychlé monotónní dýchání.
Zvenku doléhal zvuk bubnů a chřestidel.
Lýková pouta ho řezala do zápěstí a kotníků, po nahém těle mu stékal pot.
Cítil, že každou chvíli omdlí.
Stal se jejich Bohem, který jim daruje své sémě, své tělo, jež bude rozřezáno a snědeno, svou duši, která do nich tímto nadvakrát vstoupí a dá hojnost celé tlupě.
Horká ňadra, rozkrok, i krev tryskající z jeho krku.
Bezbolestně.

„Radare, připrav tohodle, je na tom nejhůř,“ ukázal Hawkey na mladého kluka. Na břiše se mu rozpíjela rudá skvrna.
Rychle s vozíkem přejeli na operační sál. Chlapec sténal.
„Kamaráde, to bude dobrý,“ uklidňoval ho Radar.
„S tím bych byl opatrný,“ řekl tlumeně B. J. „Nevypadá to dobře.“
„Dobře, hochu, teď se nedívej, bude to ródeo,“ pokusil se Hawkey o žert, ale ani rouška nezakryla jeho ustaraný výraz.
Pacient se s úsměvem propadl do narkózy.
Hawkey zdrceně dosedl na lavici na předoperačním. Sundal si čepici a cynicky utrousil: „Alespoň někdo se do týhle prokletý války už nikdy nevrátí.“
Trochu mu záviděl.

"Prosím pěkně... nakresli mi beránka..." špitnul chlapec. "Eh?" vydal jsem ze sebe. "Nakresli mi beránka..." "No dobrá. -"obrátil jsem oči v sloup, "počkej."
Zabral jsem se do kreslení. Kdy naposled jsem si jen tak sednul a něco nakre- "Co je?" prudce jsem se obrátil. Chlapec mi kouká přes rameno. Doslova civí. "Problém?" ptám se.
Na papíru se rýsuje pořádný kus skopového, spokojeně kreslím. Počkat!
Něco mi dýchá na krk.
"No co je? Už jsi s tím koukáním otravnej."
Dětské oči se zalily slzami
"A vůbec, přes rameno se nekouká. Žádnej obrázek nedostaneš."
A odletěl jsem spokojeně se svým dílem pryč.

“Don’t look,” Potter said, wand pointed at Draco’s forearm.
Draco snorted. He did not take orders from Potter.
“Don’t freaking look now, I said!” Potter pushed his free hand against the back of Draco’s head, forcing it to the side. His fingertips felt like burning coals against Draco’s scalp.
So Draco stood there, quivering, eyes downcast, and listened to Potter’s Parseltongue hisses, peppered with the occasional curse in English, as Potter worked on Draco’s throbbing Dark Mark.
Draco only realized how impossibly hard he was once Potter released him. Curious, he thought, that submitting to Potter should be so... satisfying?