DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

His eyes darted around, his breathing suddenly became heavy; why wouldn't he? He’s surrounded by merciless bandits.
Yelling for help was never an option, even if it did, who would come to rescue him in this abandoned desert? Elliot cursed the day he decided to test his might and challenge the Great Desert; ironically, his daring actions brought him regret and self-pity.
As the bandits close by, Elliot takes a final stand and attempts to run for it. Needless to say, his fate was sealed, and if fate had a human tongue, it would speak to not look at it.

Poté, co ji prohlásili obránkyní Kirkwallu, Marian Hawke často jednala s velitelkou místních templářů, Meredith Stannard. Neužívala si to, Meredith nebyla příjemná.
S úlevou opustila její kancelář a vyšla na nádvoří. Vnitřně se připravila na to, co bude následovat.
Na nádvoří, svlečený do půli těla, cvičil s mečem kapitán Cullen.
Nedívej se tam, Marian. Víš, že se tam nemáš dívat!
Jenže rozum dávno vysadil a neposlušné oči se pásly na té podívané. Cullen precizně útočil na neviditelného nepřítele, svaly pod kůží se mu vlnily a blonďaté kudrny se mu lepily na zpocené čelo. Marian zjistila, že zapomněla dýchat.
Byla ztracená.

The hands grabbed N. as she entered, and, speechless in surprise, forced her to the chamber.
She looked up to meet her friend´s eyes. Scared they were - yet, she started to undress with determination. But as her shirt was off, she pausd, cluelss.
N. got up and gently pushed her on the bed. Her friend was trembling, and she looked her in the eyes with unspoken "you don´t have to do this, don´t be scared".
Her friend relaxed, but nodded. Strucked by awe and disbelief, N. continued speaking with her hands. "Thank you - thank you for trusting me" - chanted they.

Nedívej se na mne, mou ošklivou tvář,
nedívej se na mne, vždyť ji dobře znáš.
Nedívej se na mne milá, nechci se Ti zprotivit,
Nedívej se na mne lásko, nemůžeš se mi divit.
Jindy krásná tvář, je zohyzděna k nepoznání,
Má ošklivá tvář, teď není hodna tvých vyznání.
Nedívej se na mne milá, nejsem hoden pohledu,
Nedívej se na mne milá, teď nevím, co jak provedu.
Snaž se prosím pochopit, snaž se přijmout fakty,
Nemůžeš se na mě dívat, nejsem krásný jak ty.
Nedívej se na mě milá, překonej svou touhu,
Nedívej se na mne milá, mám tam saze šmouhu!

"Seven white candles?"
"Check."
"Yellow aventurine?"
"Check," Willow smiled at Tara, placing every item on the floor between them.
This spell was supposed to be easy, but they wanted to try it anyway.
They were spending more and more time together lately and Willow still haven't told the Scoobies about Tara. She wasn't even sure, what exactly there was to tell.
"Ready?" Willow asked and Tara nodded. "Close your eyes," she whispered and Tara obeyed, without any hesitation. Willow smiled and leaned closer to her. She took a deep breath and pressed her lips against Tara's. There definitely were fireworks.

Poslední noc pobytu u moře. Lev sedí v pokoji u korpulentní Scholastiky, zatímco jeho cestovní parťák, světák Oktavián, okupuje jejich pokoj se Scholastičinou kamarádkou.
Takto se vyvinula cesta za požitky.
Popíjejí místní víno, které lahodí i pivaři Lvu. Celý týden spolu jen decentně konverzovali, nyní však u obou povolují zábrany.
"Teď se nedívej!", praví náhle Scholastika. Z koupelny je slyšet sprchu. Po chvíli se Scholastika vrací, zahalena toliko do osušky. Kyne Lvu směrem k sobě a navádí jeho ruku k uzlu na osušce. Ta padá k zemi a Scholastika zvolá:
"Lve Šuku, dokaž, že jsi hoden svého jména a příjmení!"

Bylo dvakrát jedno království…napoprvé to s ním nedopadlo dobře, ale když načrtlo novou osnovu a rozhodlo se začít od znovu, čistý štít mu otevřel nové obzory. Tou dobou se narodila přenádherná princeznička. Chodila s tuhou stuhou ve vlasech a každý si říkal, že v září září víc než podzimní slunko. Jmenovala se Adélka a délka jejích vlasů neměla v celém království obdoby. Jednou si na ně nedopatřením něco nalila a obarvily se jí na lila. Bylo to vskutku přenádherné, ale stydlivé stvoření, pročež od chvíle této barevné nehody nesměl v celém království nikdo ani koutkem oka spatřit její vlásky.

Ramenem vrazil do baru, kde na něj měla čekat Ona.
Jenže nečekala. Byla v objetí Soka. Vykřikla, když si uvědomila, kolik je hodin.
Pořád se mu líbila, miloval ji, ale ego bylo silnější. Sklonil kouřící .45.
Utekl pryč do noci. Cestou do sebe hodil pár loků z placatky, která mu vždy visela u boku. Mary mu otevřela dveře. V posteli se roztřásl. Asi chřipka.
„Don´t look now!“ zařval v předtuše. Mary ale už pochopila.
Slzy mu tekly po tvářích, když utíral zkrvavený nůž. Vykecala by to, všichni by zjistili, že je jenom člověk.
Někdy holt ego vyhraje na celý čáře.

Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.
Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“
Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.
Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…

"Pojď sem a neboj se," lákal Mrakoplaš Zavazadlo.
Nervózní kroky, smutně skloněné držadlo, Zavazadlo couvá.
Mrakoplašova ruka se tak jemně opírá o víko.
"Neboj, nebude to bolet," doplňuje.
Zajíkavé skřípání pantů, kterým se zjevně nechce.
"Pojď, budu ti vyprávět pohádku."
A Zavazadlo, uklidněné hlasem, kterému tak důvěřuje, lehne si na víko, a jen z kresby na dřevu je poznat, jak je nervózní.
Mrakoplaš bere nůžky, pilník a pemzu, a pouští se do práce a vypráví. Bylo nebylo, a tak dál.
A nejneohroženější zabiják v celém mnohovesmíru spokojeně leží na zádech
a užívá si pedikůry. Tohle by jeho oběti neměly vidět.